ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.361.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 361/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Debian Collector Ltd. , se sídlem v Mahé, Victoria, Revolution Ave, Seychelská republika, registrační číslo 104653, zastoupeného JUDr. Martinem Soukupem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31a, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) K. H. , 2) L. M. , oběma zastoupeným Mgr. Michalem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, PSČ 118 00 a 3) JV-TRANSPORT s. r. o. , se sídlem v Neratovicích, Kojetická 1023, PSČ 277 11, identifikační číslo osoby 28234545, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 746/2012, o dovolání první žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2013, č. j. 47 Cm 746/2012-70, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2013, č. j. 9 Cmo 226/2013-110, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2013, č. j. 47 Cm 746/2012-70, se zastavuje .
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2013, č. j. 9 Cmo 226/2013-110, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2013, č. j. 47 Cm 746/2012-70, se ve vztahu k první žalované zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, doručeným Krajskému soudu v Praze dne 21. prosince 2012, se žalobce domáhal po žalovaných plnění ze směnky vlastní vystavené první žalovanou dne 4. listopadu 2009 na řad L. Š., znějící na směnečný peníz 100.000 Kč, se splatností dne 1. května 2012 (dále jen „sporná směnka“), za jejíž zaplacení převzali směnečné rukojemství druhý a třetí žalovaní. Směnka byla nepřetržitou řadou rubopisů převedena na žalobce.
Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 28. ledna 2013, č. j. 47 Cm 746/2012-11, návrhu žalobce vyhověl a uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 25.000 Kč s 6% úrokem od 2. května 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 83,33 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 14.136 Kč.
Ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu první a druhý žalovaní uplatnili (mimo jiné) námitku místní nepříslušnosti. V ní uvedli, že žalobce podáním žaloby také proti třetímu žalovanému (u soudu příslušného podle sídla třetího žalovaného) nesleduje „uplatňování svého práva domáhat se svých nároků u soudu, jedná účelově a sleduje jím pouze změnu místní příslušnosti ve prospěch svého advokáta a v neprospěch ostatních žalovaných“. V jednání žalobce proto první a druhý žalovaní spatřují porušení jejich ústavního práva na zákonného soudce a navrhují, aby věc byla postoupena místně příslušnému soudu.
Usnesením ze dne 6. března 2013, č. j. 47 Cm 746/2012-70, Krajský soud v Praze námitku místní nepříslušnosti vznesenou první a druhým žalovanými zamítl.
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §11 odst. 2, §84 a §85 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že je soudem místně příslušným k projednání a rozhodnutí dané věci, neboť návrh na vydání směnečného platebního rozkazu „směřuje proti účastníkům, z nichž jeden má sídlo v obvodu působnosti zdejšího soudu“.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. září 2013, č. j. 9 Cmo 226/2013-110, potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné.
Přitom zdůraznil, že soud prvního stupně nijak nepochybil, vycházel-li při posouzení důvodnosti námitky místní nepříslušnosti „z údajů jemu dostupných a v souladu s §11 odst. 2 o. s. ř. se zohledněním sídla třetího žalovaného tuto námitku zamítl“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., majíc za to, že odvolací soud se jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky, zda je soud povinen argumentačně se vypořádat s námitkou zneužití procesního práva, jednak v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda „může být volba místní příslušnosti soudu dle avala směnky zakázaným zneužitím procesního práva (§2 o. s. ř.), pokud je zjevné, že avalování směnky směřovalo výhradně ke změně místně příslušného soudu“.
Podle dovolatelky odvolacím soudem zastávaný názor, podle kterého žalobce realizoval výběrem místně příslušného soudu jen své procesní oprávnění, ještě nevylučuje závěr, že žalobce takovým postupem procesní právo také zneužil. Povinností soudů nižších stupňů pak bylo se otázkou možného zneužití procesního práva zabývat a vypořádat se rovněž s argumentací, kterou v tomto směru dovolatelka v průběhu řízení uplatnila.
Dovolatelka je přitom přesvědčena, že v projednávané věci o zneužití procesního práva (z důvodu popsaných v podaném dovolání) skutečně šlo, když žalobce i třetí žalovaný jsou fakticky ovládáni stejnou osobou (P. R.), přičemž podání žaloby i vůči třetímu žalovanému zjevně nemá za cíl vymožení směnečné pohledávky po tomto žalovaném, nýbrž upření práva dovolatelky na přístup k zákonnému soudci.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby rozhodl tak, že přikáže věc k projednání Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V rozsahu, v němž dovolání výslovně napadá usnesení soudu prvního stupně, není dána funkční příslušnost žádného soudu k jeho projednání; Nejvyšší soud řízení o takovém podání v dotčeném rozsahu zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když v tomto směru napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.
Ustanovení §11 o. s. ř. pak určuje, že řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu (odstavec 1). Je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich (odstavec 2).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Nd 299/2012, uveřejněném pod číslem 13/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého podal-li žalobce žalobu proti více žalovaným, aniž by také vůči všem sledoval ochranu svého porušeného nebo ohroženého práva, jen proto, aby tím založil místní příslušnost soudu, u něhož by věc jinak nemohla být projednána a rozhodnuta, postupuje soud při zkoumání místní příslušnosti stejně, jako kdyby byla žaloba podána jen vůči tomu ze žalovaných, který měl být takovou žalobcovou procesní obstrukcí poškozen.
Z výše řečeného pro poměry dané věci plyne, že nezabýval-li se odvolací soud (náležitě odůvodněnými) výhradami první žalované, podle kterých žalobce podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu též proti třetímu žalovanému nesleduje vymožení dlužné částky po tomto žalovaném, ale jeho jednání má pouze za cíl založit místní příslušnost Krajského soudu v Praze jako soudu, který by jinak nebyl (ve vztahu k první žalované) povolán k projednání a rozhodnutí dané věci, je jeho právní posouzení – ve světle závěrů formulovaných ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu – neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. (ve vztahu k první žalované) zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil (ve stejném rozsahu) i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2016
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu