Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2016, sp. zn. 29 Cdo 4442/2014 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4442.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4442.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4442/2014 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci úpadce J. K. , PSČ 438 01, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K 1002/2007, o nuceném vyrovnání, o dovolání úpadce, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, PSČ 400 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2014, č. j. 3 Ko 33/2013-407, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Usnesením ze dne 26. srpna 2013, č. j. 45 K 1002/2007-393, určil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „konkursní soud“), že: 1/ Nucené vyrovnání (úpadce J. K.) nebylo splněno a stává se podle §43 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ze zákona neúčinným (bod I. výroku). 2/ V konkursu je pokračováno s účinky ke dni zveřejnění tohoto usnesení na úřední desce soudu, tj. k 26. srpnu 2013, a to zpeněžováním konkursní podstaty, s navrácením oprávnění správci konkursní podstaty a omezením úpadce v nakládání s majetkem dle zákona o konkursu a vyrovnání (bod II. výroku). K podanému odvolání Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu. Odvolací soud - vycházeje z ustanovení §34 odst. 2 a §44 ZKV - poukázal na to, že úpadce ani v odvolání nezpochybňoval, že nucené vyrovnání nesplnil ve stanovené lhůtě (1 roku od právní moci rozhodnutí o potvrzení vyrovnání, tj. do 26. listopadu 2012) ani později (9 měsíců poté); prosazoval pouze názor, že nucené vyrovnání by mělo být pokládáno za nesplněné až poté, co po uplynutí k tomu stanovené lhůty nesplní povinnosti plynoucí z nuceného vyrovnání jeho ručitel (za splnění nuceného vyrovnání). K tomu uvedl, že představa úpadce, že nucené vyrovnání se dále prodlužuje do doby, než ručitel bude schopen poskytnout potřebné plnění za úpadce, je zjevně nepřípadná. Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce (posléze zastoupený advokátem) dovolání, jehož přípustnost vymezuje [s odkazem na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“), ve znění účinném od 1. ledna 2013] argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2013), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel uvádí, že podává dovolání zejména z důvodů uvedených v podáních ze 14. září 2013 a 1. června 2014, namítaje, že před zrušením nuceného vyrovnání mělo být rozhodováno o jeho žádosti o prodloužení lhůty „pro nucené vyrovnání“. Míní, že nebyl důvod pro vydání napadeného usnesení, jelikož soudu uvedl celou řadu rozhodných skutečností a nabídl celou řadu důkazů, ze kterých je zřejmé, že dluhy věřitelů budou v řízení splněny, a to jednak dovolatelem, jednak ručitelem. Napadené rozhodnutí má dovolatel za předčasné, když se objektivně snažil zajistit si příjmy pro uspokojení věřitelů a uvedl všechny rozhodné skutečnosti, proč se mu to nepovedlo v požadované lhůtě, která dle jeho přesvědčení mohla být prodloužena, jelikož doložil, že má přislíbené příjmy zejména ze zpeněžení nemovitostí a od ručitele. Míní, že okolnosti na straně třetích subjektů, které nemohl sám ovlivnit, nemohou jít v řízení k jeho tíži. Zásadní dovolací otázkou je - uvádí se dále v dovolání - zda bylo po právu, že úpadci nebyla prodloužena lhůta pro splnění nuceného vyrovnání, a zda byly splněny všechny podmínky pro vydání napadeného usnesení. Úpadce má za nespravedlivé, že bez zjištění objektivních skutečností nebylo vyhověno jeho žádosti (z 27. listopadu 2012) o prodloužení doby trvání nuceného vyrovnání. Možnost prodloužení lhůty podle dovolatele vyplývá analogicky z hmotného práva obsaženého v novém občanském zákoníku a dříve v občanském a obchodním zákoníku. I podle zákona o konkursu a vyrovnání zákonodárce přikazuje, aby bylo šetřeno práv účastníků a dovolatel má za to, že před prohlášením konkursu má byt vždy privilegováno řešení úpadku vyrovnáním, a to i za cenu prodloužení lhůty (ke splnění nuceného vyrovnání). Napadené rozhodnutí je stiženo vadou extrémního rozporu právního posouzení s předloženým a posuzovaným skutkovým dějem. Dokazování bylo zaměřeno nesprávným směrem a použito právní posouzení na skutkový děj vůbec nepřiléhající. Rozpor v tomto případě nastal proto, že skutková zjištění obou soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Napadené rozhodnutí bylo i zcela nepředvídatelné; úpadce se též jasným a určitým způsobem nedozvěděl (nebyl poučen), že neprokázal svá tvrzení. Dovolatel - ač se mu v napadeném rozhodnutí dostalo přiléhavého poučení o přípustnosti dovolání - nesprávně opírá přípustnost dovolání o ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Pro dovolací řízení v této věci je ovšem rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007, což plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu . Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., v rozhodném znění (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Nejvyšší soud pak shledává dovolání přípustným pro posouzení předpokladů, za nichž lze rozhodnout o pokračování konkursu pro nesplnění nuceného vyrovnání; potud jde o věc dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězenou. Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn [dle dikce §241a odst. 3 o. s. ř. zákon užití tam popsaného (skutkového) dovolacího důvodu dovoluje toliko u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.)] a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení §40 odst. 1 písm. e/ ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007, pro věc rozhodném) soud návrh na potvrzení nuceného vyrovnání zamítne, i když s ním konkursní věřitelé vyslovili souhlas, také tehdy, vyšlo-li najevo, že konkursní věřitelé pohledávek druhé třídy mají dostat nejpozději do jednoho roku od podání návrhu méně než 15 % svých pohledávek. Z ustanovení §43 odst. 1 ZKV se podává, že nebylo-li nucené vyrovnání potvrzené soudem splněno, ačkoliv úpadce byl upomenut konkursním věřitelem doporučeným dopisem s poskytnutím dodatečné nejméně osmidenní lhůty, pozbývají účinnosti veškeré slevy a jiné výhody dané nuceným vyrovnáním; práva konkursních věřitelů nabytá vyrovnáním proti úpadci tím nejsou dotčena. Dle ustanovení §44 ZKV soud usnesením zruší konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, a/ zjistí-li, že tu nejsou předpoklady pro konkurs; b/ po splnění rozvrhového usnesení; c/ na návrh úpadce, jestliže všichni konkursní věřitelé vyjádřili svůj souhlas na listině s úředně ověřeným podpisem a souhlasil-li s tím správce; d/ zjistí-li, že majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, přičemž nepřihlíží k věcem, právům, pohledávkám nebo jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z podstaty (§27 odst. 6); f/ došlo-li k fúzi úpadce nebo k převodu jmění úpadce na společníka úpadce (odstavec 1). Došlo-li k potvrzení nuceného vyrovnání, soud zruší konkurs, prokáže-li úpadce, že zajištění daná jím pro splnění nároků na vyloučení věcí z podstaty, nároků oddělených věřitelů na oddělené uspokojení (§28), jakož i nároků podle §31 odst. 3 jsou dostatečná. Jestliže nedošlo ke zrušení konkursu podle odstavce 1, zruší soud konkurs až po splnění nuceného vyrovnání (odstavec 3). Některými aspekty nuceného vyrovnání se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 884/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2012, pod číslem 9. V něm vysvětlil (též s poukazem na literaturu a na typově shodná ustanovení o nuceném vyrovnání v dobových právních úpravách dříve platných na území České republiky), že jednoroční lhůta uvedená v §40 odst. 1 písm. e/ ZKV (ve které má být konkursním věřitelům pohledávek druhé třídy uhrazeno nejméně 15 % jejich pohledávek) se počítá od podání návrhu na nucené vyrovnání. Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že k nedodržení uvedené lhůty se nepřihlédne tehdy, postupoval-li úpadce v souladu se zákonem, a o možnost lhůtu dodržet přišel prostou nečinností konkursního soudu nebo průtahem vzniklým při vyřizování opravného prostředku proti rozhodnutí konkursního soudu. V daném případě nebylo ve skutkové rovině pochyb o tom, že: 1/ Podle bodu VIII. výroku usnesení konkursního soudu o potvrzení nuceného vyrovnání (jde o usnesení ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 45 K 1002/2007-322, které nabylo právní moci 26. listopadu 2011) měl úpadce splnit nucené vyrovnání do 1 roku od právní moci tohoto usnesení, tj. do 26. listopadu 2012. 2/ Úpadce v uvedené lhůtě ani později (do vydání usnesení konkursního soudu) nucené vyrovnání nesplnil, ač byl ke splnění povinností podle nuceného vyrovnání vyzván v březnu a dubnu 2013 celkem 11 konkursními věřiteli. Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že: 1/ Soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže dovodily, že marným uplynutím lhůty určené ke splnění nuceného vyrovnání a k dodatečnému splnění povinností podle nuceného vyrovnání podle upomenutí konkursních věřitelů pozbyly účinnosti veškeré slevy a jiné výhody dané nuceným vyrovnáním. 2/ V situaci, kdy nucené vyrovnání mělo být v rozsahu uvedeném v §40 odst. 1 písm. e/ ZKV splněno již do 1 roku od podání návrhu na nucené vyrovnání a kdy nebylo splněno ani ve lhůtě plynoucí z usnesení o potvrzení nuceného vyrovnání ani (o 9 měsíců později) v době, kdy konkursní soud vydal usnesení o obnovení účinků konkursu, byly splněny všechny předpoklady pro další pokračování konkursu, v němž úpadce nebyl schopen splnit řádně a včas nucené vyrovnání, k němuž se zavázal. 3/ To, že úpadce nesplnil nucené vyrovnání řádně a včas, je ze spisu zřejmé a zákon o konkursu a vyrovnání nenabízí úpadci (kromě toho, že mu konkursní věřitel poskytne dle §43 odst. 1 ZKV dodatečnou lhůtu ke splnění povinností, s nimiž je podle nuceného vyrovnání v prodlení) žádnou další možnost ke zjednání nápravy. Skutečnost, že úpadce se o splnění nuceného vyrovnání snažil, leč jeho úsilí nemělo odpovídající výsledek (přes vyvinuté úsilí nebyl schopen nucené vyrovnání řádně a včas splnit), a že nucené vyrovnání nesplnil (dobrovolně) ani ručitel, jenž se k tomu zavázal, je důvodem pro vydání usnesení, jímž se plně obnovují účinky konkursu na majetek úpadce (deklaruje se, že nastaly účinky předjímané při nesplnění nuceného vyrovnání ustanovením §43 odst. 1 ZKV), nikoli důvodem pro jakékoli prodloužení lhůty ke splnění nuceného vyrovnání (k žádosti úpadce podložené tvrzením, že nucené vyrovnání splní později). Ostatně, v situaci, kdy nucené vyrovnání nebylo splněno ani 9 měsíců po uplynutí k tomu určené lhůty, by další odklad obnovení plných účinků konkursu vedeného na majetek úpadce byl v rozporu s účelem zákona o konkursu a vyrovnání (§1 odst. 1 ZKV) a s cílem konkursu a vyrovnání (předjímaným ustanovení §2 odst. 3 ZKV). 4/ K námitce dovolatele budiž řečeno, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v plném souladu se skutkovými zjištěními, z nichž oba soudy vyšly a která plně odpovídají dosavadním výsledkům řízení, jak se podávají z konkursního spisu. 5/ Zbývá dodat, že usnesení, jímž konkursní soud plně obnovil účinky konkursu vedeného na majetek úpadce, a usnesení, jímž odvolací soud toto usnesení potvrdil, mohlo být „zcela nepředvídatelné“ (v situaci, kdy to, že nucené vyrovnání řádně a včas nesplnil, nezpochybňoval ani dovolatel) jen pro úpadce nedbalého povinností podle nuceného vyrovnání a na plnění těchto povinností nepřipraveného. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu též nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 28. ledna 2016 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/28/2016
Spisová značka:29 Cdo 4442/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4442.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vyrovnání
Dotčené předpisy:§34 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007
§44 ZKV ve znění do 31.12.2007
§40 odst. 1 písm. e) ZKV ve znění do 31.12.2007
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-09