ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.5203.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 5203/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně M. M. R. , zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Šlikova 403/16, PSČ 169 00, proti žalovanému JUDr. Ing. R. U. , zastoupenému Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Holečkova 332/5, PSČ 150 00, zaplacení částky 2.832.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 195/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 9 Cmo 304/2013-57, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 25. června 2013, č. j. 47 Cm 195/2013-23, uložil žalovanému (JUDr. Ing. R. U.), aby do patnácti dnů ode dne jeho doručení zaplatil (původnímu) žalobci (Ing. R. M.) směnečný peníz ve výši 2.832.000,- Kč s 6% úrokem od 16. června 2010 do zaplacení a směnečnou odměnu 9.440,- Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Přitom – jde-li o výrok o náhradě nákladů řízení – uzavřel, že žalobce „netvrdil, ani neprokázal, že by žalovanému nejméně sedm dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu, výzvu k plnění“ (§142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu − dále jen „o. s. ř.“).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 9 Cmo 304/2013-57, směnečný platební rozkaz v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku o náhradě nákladů řízení, změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 190.470,- Kč.
Podle odvolacího soudu žalobce sice „neosvědčil“, že by žalovanému zaslal (v souladu s ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř.) výzvu k plnění, nicméně zdůraznil, že v situaci, kdy žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, „by předžalobní výzva neměla na neplnění závazku dlužníka žádný vliv“; v daném případě tak jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř.“
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení otázky výkladu ustanovení §142a o. s. ř., dosud (podle názoru dovolatele) Nejvyšším soudem nezodpovězené. Namítá, že v případě, kdy žalobce žalovaného v souladu s výše uvedeným ustanovením nevyzval k plnění, nemá právo na náhradu nákladů řízení, bez ohledu na to, zda je ve věci úspěšný.
V průběhu dovolacího řízení dne 3. ledna 2014 Ing. R. M zemřel; soud prvního stupně proto usnesením ze dne 19. února 2014, č. j. 47 Cm 195/2013-75, řízení přerušil a následně usnesením ze dne 12. září 2016, č. j. 47 Cm 195/2013-106, rozhodl (podle ustanovení §107 o. s. ř.) o tom, že se v řízení bude pokračovat a že „na straně žalobce bude v řízení pokračováno s M. M. R“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem ve výsledku odpovídá následné judikatuře Nejvyššího soudu − usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, uveřejněnému pod číslem 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 75/2015“), k jehož závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v usneseních ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 2541/2015 a ze dne 2. května 2016, sp. zn. 32 Cdo 5256/2015.
Závěry, které Nejvyšší soud formuloval v R 75/2015, lze přitom shrnout následovně:
1/ Důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení §142a o. s. ř., bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem − §137 odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.
2/ Takto vymezený účel ustanovení §142a o. s. ř. (jakož i v rozhodnutí popsané zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení §142a o. s. ř. nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením §142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení §142a o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení §71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.
4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě, kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním rozkazem (§172 o. s. ř.) nebo směnečným platebním rozkazem (§175 o. s. ř.).
5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách. Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř., popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů řízení (§142a odst. 2 o. s. ř.), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný) odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě nákladů řízení) ruší (§174 odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž pro účely (následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora. Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o nákladech řízení (§174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není žalobce limitován co do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř. splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před podáním žaloby v souladu s ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř. vyzval a současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“ neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce.
6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná (jen) potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku vysloví, zda směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej zrušuje a v jakém rozsahu (§175 odst. 4 o. s. ř.). Pro rozhodnutí o nákladech řízení (v rámci směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako v případě platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. zásadně naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o opravném prostředku (odvolání – srov. ustanovení §175 odst. 6 o. s. ř.) proti výroku o nákladech řízení.
Na shora uvedených závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech dané věci je přitom zjevné, že soud prvního stupně v další fázi řízení posoudí důvodnost námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu