Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2016, sp. zn. 29 Cdo 5313/2014 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.5313.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.5313.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 5313/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Ing. J. J., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, PSČ 120 00, proti žalovanému Ing. P. J., zastoupenému Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 624/2009, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2014, č. j. 6 Cmo 232/2011-142, ve znění usnesení ze dne 15. července 2015, č. j. 6 Cmo 232/2011-196, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2014, č. j. 6 Cmo 232/2011-142, ve znění usnesení ze dne 15. července 2015, č. j. 6 Cmo 232/2011-196, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2011, č. j. 49 Cm 624/2009-68, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23. února 2010, č. j. 49 Cm 624/2009-13, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 55.125,- EUR s 6% úrokem od 2. srpna 2006 do zaplacení, směnečnou odměnu 183,75 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 122.780,- Kč. Soud prvního stupně – cituje ustanovení §580 a §581 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“) a vycházeje z ustanovení čl. I. §48 a §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – s odkazem na zjištěný skutkový stav uzavřel, že se žalovanému prostřednictvím námitky započtení správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo, jelikož žalovaným k započtení použitá pohledávka nebyla splatná. Žalovaný tak „nepřípustně započetl svou dosud nesplatnou pohledávku proti splatné pohledávce žalobkyně (rozuměj proti pohledávce ze směnky, o jejímž zaplacení soud prvního stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem – dále jen „směnka“). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. května 2012, č. j. 6 Cmo 232/2011-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel z toho, že v rámci tvrzeného jednostranného zápočtu dopisem ze dne 18. ledna 2008 žalovaný „postavil proti sobě“ na jedné straně na účet žalobkyně poukázanou částku 5,741.116,- Kč a na druhé straně splatnou směnečnou pohledávku (přepočtenou na koruny české). Zároveň však existenci započítávané pohledávky (žalovaný) zpochybnil „námitkovými tvrzeními, podle nichž peníze na účet žalobkyně poukázal vědomě a dobrovolně v blíže nespecifikovaném rozsahu za účelem financování rodinných výdajů a vedle toho v blíže nespecifikovaném rozsahu peníze zasílal na účet žalobkyně a zde je dlouhou dobu ponechal, aby mu byly podle jeho tvrzení k dispozici k uspokojování jeho potřeb“. Proto odvolací soud uzavřel, že závěru o zániku směnečné pohledávky započtením brání nedostatečnost námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu. Žalovaný totiž v námitkách nevymezil „hranici určující, které prostředky na základě určitého právního úkonu dobrovolně převedl do dispozice manželky pro uspokojení potřeb rodiny a které nadále považuje za své prostředky“. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. března 2014, č. j. 29 Cdo 2961/2012-131, zrušil rozsudek odvolacího soudu (ze dne 15. května 2012) a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud – odkazuje na ustanovení §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) a na závěry, které formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – na rozdíl od soudu odvolacího dovodil, že žalovaný v námitkách napadl směnečný platební rozkaz v plném rozsahu a zároveň uvedl v základních rysech skutkové okolnosti vzniku započítávané pohledávky a tvrzeného jednostranného zápočtu. Z námitkového tvrzení žalovaného o celkové výši prostředků žalovaného zaslaných na účet žalobkyně v určitém období a z tvrzení o skutkových okolnostech jednostranného zápočtu dostatečně zřetelně vyplývá, na jakých skutkových okolnostech žalovaný svoji obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Tvrzení žalovaného (odvolacím soudem opomenuté), že byl srozuměn s tím, že jeho měsíční příspěvek na úhradu rodinných výdajů odpovídá částce cca 15.000,- Kč měsíčně zasílané na účet žalobkyně, nevylučuje a priori (s ohledem na výši směnečné pohledávky a tvrzení o celkové výši částky zaslané na účet žalobkyně) možnost úspěšné obrany žalovaného. Závěr odvolacího soudu o nedostatečném odůvodnění, a tedy o neprojednatelnosti námitek žalovaného tak Nejvyšší soud shledal nesprávným; pro další průběh řízení uložil odvolacímu soudu, aby posoudil důvodnost žalovaným vznesených námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, zejména existenci vzájemné pohledávky za žalobkyní a platnost žalovaným tvrzeného zápočtu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. července 2014, č. j. 6 Cmo 232/2011-142, ve znění usnesení ze dne 15. července 2015, č. j. 6 Cmo 232/2011-196, změnil rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 25. ledna 2011) tak, že (ve výroku označený) směnečný platební rozkaz zrušil v rozsahu směnečného peníze ve výši 11.183,25 EUR s 6% úrokem od 2. srpna 2006 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 37,25 EUR a ve výroku o nákladech řízení (výrok I. 1.) a ve zbývajícím rozsahu směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (výrok I. 2.); dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady „odvolacího řízení“ ve výši 148.946,- Kč (výrok II.). Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož „je dán nárok majitele (žalobkyně) na zaplacení postižných nároků podle čl. I. §48 a §77 odst. 1 směnečného zákona“. Dále akcentoval, že „v otázce existence možného započítávaného bezdůvodného obohacení, kdy žalovaný plnil na účet žalobkyně v rozsahu 40.000,- Kč měsíčně, z čehož 15.000,- Kč plnil na svoji povinnost přispívat na náklady rodiny a vyživovaných osob (viz shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu) a ve zbytku 25.000,- Kč měsíčně plnil bez právního důvodu, je na místě závěr, že žalovanému vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Tento nárok mohl být později započten proti žalobkyní uplatňovanému směnečnému nároku, a to v rozsahu představovaném nepromlčeným plněním žalovaného na účet žalobkyně v té části, jež nebyla určena na uspokojování potřeb rodiny. Proto vzhledem k žalovaným uplatněnému zápočtu pohledávek potom výše přisouzeného nároku žalobkyně souvisí i se žalobkyní vznesenou námitkou promlčení, jakož i se specifikací období, kdy žalovaný měl poskytovat plnění na účet žalobkyně“. „Jestliže žalovaný dne 18. ledna 2008 učinil zápočet pohledávek, když proti sobě postavil pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení a na druhé straně předmětnou směnečnou pohledávku žalobkyně, mohly se tohoto zápočtu účastnit na straně pohledávek z titulu bezdůvodného obohacení pouze pohledávky nepromlčené, vzniklé v posledních dvou letech. Jednalo se o 12 měsíčních plnění po 25.000,- Kč (poskytovaných 40.000,- Kč mínus 15.000,- Kč poskytovaných pro potřeby rodiny) v období ledna až prosince 2006, když podle námitek bylo tvrzeno, že započítávané bezdůvodné obohacení představuje plnění poskytované do prosince roku 2006. Ohledně tvrzeného nároku na výplatu nájemného utrženého žalobkyní od roku 1999 do března 2007 v částce 2,786.426,- Kč, kdy ohledně těchto specifikovaných nároků byl zápočet činěn až v průběhu řízení, a to v námitkách ze dne 1. března 2010, není pochyb o tom, že tento případný nárok, jestliže by měl reálný základ, v době započítávání byl zcela promlčen“. Proto odvolací soud uzavřel, že nepromlčená zůstala pohledávka žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 300.000,- Kč (po přepočtu tehdy platným kurzem ke dni 18. ledna 2008 ve výši 11.183,25 EUR). „Na základě platného zápočtu ze dne 18. ledna 2008 se snížila výše povinnosti žalovaného plnit na předmětný směnečný nárok z důvodu jeho částečného zániku“, a to na částku 43.941,75 EUR. V rozsahu této částky se směnečným úrokem, jakož i v rozsahu směnečné odměny ve výši 146,50 EUR proto odvolací soud v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti a ve zbývajícím rozsahu, tj. v jistině 11.183,25 EUR se směnečným úrokem a ve směnečné odměně 37,25 EUR jej zrušil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu dovolání) v rozsahu výroku ve věci samé, jímž byl směnečný platební rozkaz zčásti zrušen, majíc za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o částečný zánik pohledávky ze směnky započtením, odporuje v dovolání specifikované judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatelka především namítá, že Nejvyšší soud původním kasačním rozsudkem ze dne 26. března 2014 uložil odvolacímu soudu, aby posoudil důvodnost žalovaným vznesených námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, zejména existenci vzájemné pohledávky za žalobkyní a platnost tvrzeného zápočtu. Odvolací soud závazný právní názor Nejvyššího soudu nerespektoval, když „se nikterak nevypořádal se skutečností, zda vůbec existovala vzájemná pohledávka způsobilá k započtení.“ Žalobkyně přitom existenci jakékoli pohledávky žalovaného vůči své osobě popírala a odvolací soud „neprovedl žádný důkaz existenci pohledávky prokazující, ani neučinil žádný právní závěr směřující k tomu, aby odůvodnil, respektive potvrdil hmotně právní existenci takové pohledávky“. K dopisu žalovaného ze dne 18. ledna 2008 (rozuměj k dopisu, jímž žalovaný dle svého tvrzení jednostranně započetl vzájemné pohledávky) uvedla, že nešlo o výzvu k úhradě dlužné částky v jakékoli výši, nýbrž o návrh narovnání vzájemných vztahů mezi žalovaným a žalobkyní. Posouzení označeného úkonu odvolacím soudem tak považuje za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu, a to s rozsudkem „ze dne 25. února 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2008“, podle něhož musí být z obsahu výzvy k plnění zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, přičemž projev vůle směřující k započtení pohledávky nelze ztotožnit s výzvou k plnění podle ustanovení §563 obč. zák. Současně dovolatelka upozorňuje na závěr formulovaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dle kterého nepřihlíží soud při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz ponechá v platnosti, k námitce započtení uplatněné po vydání směnečného platebního rozkazu. Jelikož směnečný platební rozkaz byl vydán 23. února 2010, nemohlo být přihlíženo „k tvrzenému zápočtu neexistující pohledávky žalovaného za žalobkyní z titulu příjmů z pronájmu“, ke kterému mělo dojít až po označeném datu. Proti rozsudku odvolacího soudu – v rozsahu jeho výroku ve věci samé, jímž byl ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti – podal dovolání žalovaný, dovozuje jeho přípustnost z ustanovení §237 o. s. ř., když odvolací soud se podle jeho názoru odchýlil při řešení otázky promlčení části pohledávky použité k započtení proti pohledávce ze směnky, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že odvolací soud učinil závěr o částečném promlčení pohledávky za žalobkyní, aniž by přihlédl k ustanovení §114 obč. zák.; v odůvodnění jeho rozhodnutí tak chybí stěžejní bod právního posouzení o promlčení započtené pohledávky. Zdůrazňuje, že vzájemné pohledávky započetl „písemným přípisem“ dne 18. ledna 2008, přičemž manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno (až) dne 21. listopadu 2008 (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. října 2008, č. j. 4 C 58/2008-9). Současně s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, dovozuje, že právě s ohledem na ustanovení §114 obč. zák. nemohly být k započtení použité nároky žalovaného vůči žalobkyni promlčeny před rozvodem manželství. Dále dovolatel opakuje, že „platby na účet žalobkyně neměly povahu závazku dovolatele vůči žalobkyni, natož závazku z jediného právního titulu, ale fakultativního neúčelového uložení předem neurčené peněžní částky – mimo částku 15.000,- Kč měsíčně, o níž byl dovolatel srozuměn, že bude čerpána na náklady rodiny – jak je tomu v manželství, byť s rozdílným majetkem, běžné. Posílal-li na účet žalobkyně finanční prostředky, činil tak na základě ústní anebo alespoň konkludentní dohody, jejímž předmětem bylo právě uložení prostředků na předmětném účtu, kdy dovolatel tento účet považoval za fakticky společný a jako k takovému k němu přistupoval“. V situaci, kdy dovolatel měl za to, že „práva k většinové části vkladu svědčí jemu a nikoli žalobkyni a zároveň měl k prostředkům faktický přístup, nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalobkyně, když prostředky nepřešly do jejího majetku, ale pouze do její sdílené dispozice s dovolatelem“. Žalobkyně považuje dovolání žalovaného za neopodstatněné, považujíc jím poukazované prostředky na účet „za příspěvky na domácnost“. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání obou účastníků jsou přípustná podle ustanovená §237 o. s. ř., a to k řešení otázek týkajících se (ne)existence vzájemné (a k započtení způsobilé) pohledávky žalovaného za žalobkyní a promlčení žalovaným tvrzené (a k započtení použité) pohledávky, a jsou i důvodná. K dovolání žalobkyně. Nejvyšší soud především akcentuje, že ve svém kasačním rozhodnutí (ze dne 26. března 2014) shledal nesprávným závěr odvolacího soudu o nedostatečném odůvodnění (tj. o neprojednatelnosti) procesní obrany žalovaného obsažené v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, založené na námitce zániku pohledávky ze směnky v důsledku započtení provedeného jednostranným (písemným) právním úkonem žalovaného ze dne 18. ledna 2008. Současně – aniž se vyjádřil k důvodnosti žalovaným vznesené námitky – odvolacímu soudu uložil, aby se zabýval existencí vzájemné pohledávky žalovaného za žalobkyní a platností žalovaným tvrzeného zápočtu. Podle ustanovení §19 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (ve znění účinném do 31. prosince 2013), o uspokojování potřeb rodiny jsou povinni oba manželé pečovat podle svých schopností, možností a majetkových poměrů (odstavec 1). Poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné domácnosti může být zcela nebo zčásti vyváženo osobní péčí o společnou domácnost a děti (odstavec 2). Neplní-li jeden z manželů svoji povinnost hradit náklady společné domácnosti, rozhodne na návrh druhého manžela ve věci soud (odstavec 3). Dospěl-li odvolací soud (s odkazem na shora uvedený rozsudek dovolacího soudu) k závěru, že žalovanému za žalobkyní vskutku vznikla pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení [v rozsahu rozdílu mezi částkou, kterou žalovaný „převáděl“ na účet žalobkyně (tj. částkou 40.000,- Kč měsíčně) a částkou, kterou žalovaný považoval za „úhradu rodinných výdajů“ (tj. částkou 15.000,- Kč měsíčně)], učinil tak (v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu) bez jakéhokoli odůvodnění. Jinými slovy, odvolací soud nijak neodůvodnil, zda skutečnost, že žalovaný „převáděl“ peněžní prostředky na účet žalobkyně za trvání manželství (a za stavu, kdy bezpodílové spoluvlastnictví manželů účastníků bylo zrušeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. května 1997, č. j. 10 C 86/97-7, který nabyl právní moci dne 10. července 1997), měla (a pokud ano, v jakém rozsahu) za následek vznik bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor žalovaného. Současně není pochyb o tom, že se odvolací soud v důvodech dovoláním napadeného rozsudku nijak nevypořádal (ani odkazem na předchozí rozsudek) se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaným tvrzená pohledávka za žalobkyní nebyla splatná a tudíž způsobilá k započtení. Podle ustanovení §580 obč. zák., mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Podle ustanovení §581 obč. zák. započtení není přípustné proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví, ledaže by šlo o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu. Započtení není přípustné ani proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí (odstavec 1). Započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná (odstavec 2). Dohodou účastníků lze započtením vyrovnat i pohledávky uvedené v odstavcích 1 a 2 (odstavec 3). Započtení proti pohledávkám na výživné upravuje zákon o rodině (odstavec 4). Podle ustanovení §563 obč. zák., není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Podle ustanovení §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný kromě jiného plněním bez právního důvodu (odstavec 2). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle nichž: 1) Nedovoluje-li zákon započtení pohledávky, která ještě není splatná, potom kompenzační projev učiněný věřitelem s takovou pohledávkou nenabývá žádných účinků ani v okamžiku, kdy se pohledávka stane splatnou (srov. usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 2) Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle §563 obč. zák. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti stanovené v §34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována. Úkon směřující k započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky. Srov. rozsudek ze dne 25. února 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2009, pod číslem 146, jakož i důvody rozsudku ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. 23 Cdo 663/2015, který schválilo dne 14. září 2016 občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V poměrech projednávané věci je přitom zjevné, že z listiny ze dne 18. ledna 2008, obsahující jednostranný právní úkon žalovaného směřující k započtení, není seznatelné, zda žalovaným označená pohledávka (v úhrnné výši 5.741.116,- Kč) je splatná a způsobilá k započtení; ani v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu v dotčeném výroku neobstojí. K dovolání žalovaného. Žalovaný nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu (v rozsahu výroku, kterým byl ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti) v řešení otázky promlčení vzájemné pohledávky žalovaného za žalobkyní, maje právní posouzení věci odvolacím soudem za neúplné (a nesprávné) proto, že odvolací soud ponechal stranou skutečnost, že žalovaný „převáděl“ na účet žalobkyně peněžní prostředky za trvání manželství, pročež danou otázku neposoudil (i) s přihlédnutím k ustanovení §114 obč. zák., podle něhož jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o právech mezi manžely. Jelikož z obsahu spisu vyplývá (viz dopis žalovaného ze dne 18. ledna 2008, jakož i vyjádření žalobkyně ze dne 30. března 2010), že ke dni, kdy žalovaný učinil jednostranný zápočet (a tento doručil žalobkyni), trvalo manželství účastníků, bylo povinností odvolacího soudu (za stavu, kdy dospěl k závěru o existenci pohledávky použité k započtení) zodpovědět otázku, zda je promlčení žalovaným tvrzené pohledávky nutné posuzovat z hlediska ustanovení §114 obč. zák., respektive odůvodnit, proč se označené ustanovení v poměrech dané věci neužije. Neučinil-li tak, zůstalo i v této části jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.). V dalším průběhu řízení bude úkolem odvolacího soudu posoudit důvodnost procesní obrany žalovaného, obsažené ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a založené (především) na námitce započtení obsažené v dopisu ze dne 18. ledna 2008. Přitom nepřehlédne, že pohledávka žalobkyně ze směnky mohla (zcela nebo zčásti) zaniknout započtením jen tehdy, pokud žalovaným tvrzená (a v zápočtu označená) pohledávka vznikla a byla způsobilá k započtení (tj. mimo jiné byla splatná a nebyla promlčená). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. prosince 2016 JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2016
Spisová značka:29 Cdo 5313/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.5313.2014.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Započtení pohledávky
Bezdůvodné obohacení
Splnění dluhu
Směnečný a šekový platební rozkaz
Uspokojování potřeb rodiny (o. z.) [ Povinnosti a práva manželů (o. z.) ]
Splatnost pohledávky
Dotčené předpisy:§48 předpisu č. 191/1950Sb.
§77 odst. 1 předpisu č. 191/1950Sb.
§114 obč. zák.
§19 předpisu č. 94/1963Sb.
§580 obč. zák.
§581 obč. zák.
§451 obč. zák.
§563 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2017-03-19