ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.5449.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 5449/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce L. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Hroznová 470/13, PSČ 370 01, proti žalovaným 1) DOMOJA spol. s r. o. v likvidaci , se sídlem v Českých Budějovicích, Branišovská 581/36, PSČ 370 05, identifikační číslo osoby 26045800 a 2) M. I., o zaplacení částky 440.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 826/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2014, č. j. 8 Cmo 218/2014-31, takto:
I. Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2014, č. j. 8 Cmo 218/2014-31, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o odmítnutí námitek druhé žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu.
II. Ve zbývajícím rozsahu se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2014, č. j. 8 Cmo 218/2014-31, zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích směnečným platebním rozkazem ze dne 17. července 2013, č. j. 13 Cm 826/2013-16, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 440.000 Kč s 6% úrokem od 1. července 2013 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 47.071 Kč.
Usnesením ze dne 13. května 2014, č. j. 13 Cm 826/2013-24, soud prvního stupně opravil záhlaví směnečného platebního rozkazu v údaji data narození druhé žalované tak, že „místo dne 3. 4. 1954 správně je den 3. 4. 1969“ (výrok I.), dále odmítl jako opožděné námitky druhé žalované (ze dne 9. února 2014) podané proti směnečnému platebnímu rozkazu (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §164, §174 odst. 4 a §175 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – dovodil, že ve vztahu k druhé žalované jsou splněny podmínky pro vydání opravného usnesení, neboť druhá žalovaná byla ve směnečném platebním rozkazu označena (ve shodě s tím, jak druhou žalovanou označil žalobce v podaném návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu) nesprávným údajem roku narození. Správný údaj se přitom podával z (k návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu) přiloženého originálu směnky, v němž je uvedeno (správné) rodné číslo druhé žalované.
Jelikož jediným nesprávným údajem v označení druhé žalované v záhlaví směnečného platebního rozkazu byl rok jejího narození, nemohla se pak tato skutečnost podle soudu prvního stupně nijak dotknout práv druhé žalované a nebyl proto ani žádný důvod „poskytnout“ jí „novou možnost k podání námitek“. V situaci, kdy ve směnečném platebním rozkazu byla označena správnými údaji svého jména, příjmení, dne a měsíce narození, správně byla uvedena rovněž adresa jejího bydliště a spolu se směnečným platebním rozkazem jí byla doručena také kopie žalované směnky obsahující správný údaj rodného čísla, totiž druhá žalovaná nemohla být „v žádném případě v omylu, že by se jí směnečný platební rozkaz netýkal“. Poskytnutí nové lhůty k podání námitek druhé žalované by za tohoto stavu znamenalo porušení „parity stran“ a vedlo k poškození žalobce.
Se zřetelem k výše učiněnému závěru soud prvního stupně rozhodl rovněž o odmítnutí námitek druhé žalované (za něž považoval její podání ze dne 9. února 2014) pro opožděnost, neboť byly podány až po uplynutí patnáctidenní lhůty určené ustanovením §175 odst. 1 o. s. ř.
Vrchní soud v Praze k odvolání druhé žalované v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se nevyslovuje, že a) záhlaví směnečného platebního rozkazu se opravuje v údaji data narození druhé žalované, b) námitky druhé žalované podané proti směnečnému platebnímu rozkazu se „neodmítají“ (správně „odmítají“) a c) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok). Dále rozhodl, že druhá žalovaná nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v poměrech dané věci nebylo možné postupem podle ustanovení §164 o. s. ř. údaj o datu narození druhé žalované ve směnečném platebním rozkazu opravit, když tím by soud „de facto ze své iniciativy … nahradil v žalobě jako druhou žalovanou označenou neexistující osobu osobou označenou na směnce“. Jestliže soud prvního stupně přehlédl, že identifikační údaje druhé žalované uvedené v žalobě (jež převzal do záhlaví směnečného platebního rozkazu) nekorespondují s údaji osoby povinné ze směnky, nemohl takto vydaný směnečný platební rozkaz nabýt (ve vztahu k druhé žalované) právní moci, neboť byl doručován „osobě, která nebyla osobou v žalobě označenou“. Ze stejného důvodu pak ani podání M. I. (narozené 3. dubna 1969) nebylo možné v poměrech dané věci považovat za námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, když „směnečný platební rozkaz se jí netýkal a k podání námitek proto nebyla osobou oprávněnou“.
Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení „odstranil“ a současně soudu prvního stupně uložil, aby se v další fázi řízení „prioritně zabýval splněním podmínek řízení ve smyslu ustanovení §103 o. s. ř.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podstata dovolací argumentace tkví v polemice se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je v žalobě jako druhá žalovaná označena neexistující osoba, přičemž převzal-li soud prvního stupně takové označení druhé žalované do záhlaví vydaného směnečného platebního rozkazu, nemůže jej následně opravit postupem podle ustanovení §164 o. s. ř.
Dovolatel zdůrazňuje, že ze žaloby jasně vyplývá skutečnost, že druhou žalovanou je subjekt, který je dlužníkem zavázaným z předložené směnky. Žalobce v žalobě správně uvedl jméno, příjmení i bydliště druhé žalované, čímž byl účastník řízení „řádně a nezaměnitelně identifikován“. Uvedení data narození pak již bylo údajem v zásadě nadbytečným.
Podle názoru dovolatele se v případě nesprávného uvedení údaje data narození druhé žalované v žalobě (chybného letopočtu) jednalo o „omyl žalobce či zřejmou nesprávnost“, o jejíž odstranění se měl soud pokusit postupem podle ustanovení §43 o. s. ř., přičemž uvedená vada žaloby nemůže mít za následek závěr, že se jedná o „neexistující subjekt“. Potud odkazuje rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2245/99, nebo v usneseních ze dne 27. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 763/2001, a ze dne 24. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1777/2004.
Jestliže soud prvního stupně rozhodl o uplatněném nároku ze směnky směnečným platebním rozkazem, rozhodoval podle dovolatele od samého počátku proti subjektu, který byl žalován, přičemž v tomto směru nebylo pochyb o tom, kdo je skutečně v žalobě označenou stranou. Druhá žalovaná přitom nemohla být ani zaměněna s jinou fyzickou osobou, když na označené adrese se více osob stejného jména a příjmení nezdržuje.
Postup podle ustanovení §164 o. s. ř. proto byl podle dovolatele v poměrech dané věci na místě, když prostřednictvím vydaného opravného usnesení došlo k opravě jednoho z identifikačních údajů (jinak ovšem správně označeného) účastníka řízení. V intencích výše řečeného pak má dovolatel za správné rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí námitek druhé žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu pro jejich opožděnost.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí námitek druhé žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu (pro opožděnost), Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
K otázce přípustnosti dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil (popřípadě změnil) usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, uveřejněném pod číslem 42/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že proti takovému rozhodnutí není dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. objektivně přípustné, když mimořádným opravným prostředkem, jenž v takovém případě slouží k prověření správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, je žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř.
Na uvedeném závěru (od něhož Nejvyšší soud nevidí důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci) přitom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněného pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jen pro úplnost (a bez jakéhokoliv vlivu na výše učiněný závěr) Nejvyšší soud podotýká, že podle svého obsahu ostatně podání druhé žalované ze dne 9. února 2014 (adresované soudnímu exekutorovi Mgr. Martinu Horákovi, Exekutorský úřad Tábor) ani za námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu považovat nelze (druhá žalovaná v něm žádnou procesní obranu proti žalobou uplatněnému směnečnému nároku neuplatňuje).
Dovolání žalobce proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o opravě záhlaví směnečného platebního rozkazu, naopak shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř., když v řešení dovolatelem předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí rozporné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §164 o. s. ř. (jež se v intencích ustanovení §175 odst. 2 ve spojení s §174 odst. 4 o. s. ř. použije i při opravě chyb v psaní a v počtech, jakož i jiných zjevných nesprávností ve směnečném platebním rozkazu) předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že v celé řadě svých rozhodnutí formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého je nutné rozlišovat mezi nedostatkem podmínky řízení a vadou žaloby; jde o navzájem nezaměnitelné pojmy procesního práva, samostatně upravené, které mají odlišné důsledky a s nimiž se pojí i rozdílné reakce soudu. Nedostatek podmínky řízení ve smyslu §103 o. s. ř. není vadou žaloby z hlediska její správnosti či úplnosti a vada žaloby naopak nepředstavuje nedostatek podmínky řízení (k tomu v podrobnostech srov. např. usnesení ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96, uveřejněné pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či dovolatelem zmiňovaný rozsudek sp. zn. 20 Cdo 2245/99).
V intencích výše řečeného dále obecně platí, že o vadu žaloby jde (mimo jiné) v situaci, kdy žaloba neobsahuje (v označení účastníků řízení) všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení (popř. některé z těchto údajů jsou uvedeny nesprávně) nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě). Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, přitom mohou být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby.
O nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §103 o. s. ř. oproti tomu půjde tehdy, označí-li žalobce za účastníka řízení (přesně, určitě a srozumitelně) někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení (tedy někoho, kdo nikdy tuto způsobilost neměl, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil).
V poměrech dané věci ovšem o druhý z uvedených případů nejde. Žalobce – jak se podává z obsahu spisu – v žalobě neoznačil jako druhou žalovanou někoho, kdo by v době zahájení řízení (ke dni podání žaloby) neměl způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), pouze k označení druhé žalované použil (vedle jejího jména, příjmení a adresy bydliště) nesprávný údaj data narození, když místo správného dne 3. dubna 1969 v žalobě uvedl údaj „3. dubna 1954“. Usuzovat (jak nesprávně činí odvolací soud) jen na základě této skutečnosti (z nesprávného označení druhé žalované), že žaloba směřuje proti „neexistujícímu subjektu“, zjevně nelze. Jinak řečeno, to, že žaloba byla v označení druhé žalované vadná, ještě neodůvodňuje závěr, podle kterého druhá žalovaná nemá způsobilost být účastníkem řízení a je zde proto dán nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §103 o. s. ř.
Obstát nemůže ani závěr odvolacího soudu, podle kterého nesprávný údaj o datu narození druhé žalované ve směnečném platebním rozkazu nebylo možné opravit postupem podle ustanovení §164 o. s. ř.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí k ustanovení §164 o. s. ř. platí, že vydáním opravného usnesení lze zhojit vadu písemného vyhotovení rozhodnutí, která je důsledkem zřejmého pochybení, k němuž došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno nebo vyhotoveno, a jež je pro každého snadno poznatelné. Nemusí přitom jít jen o chyby v psaní a počtech, ale i o chyby obdobného původu, jejichž zřejmost vyplývá zejména z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (k tomu srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. září 1968, sp. zn. 2 Cz 57/1968, uveřejněné pod číslem 37/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, či důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2006, sp. zn. 21 Cdo 385/2006, a ze dne 22. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 1311/2013).
V posuzovaném případě soud prvního stupně opravil v záhlaví směnečného platebního rozkazu postupem podle ustanovení §164 o. s. ř. chybu v označení druhé žalované, k níž došlo v důsledku zřejmého pochybení soudu při vyhotovování tohoto rozhodnutí, kdy do záhlaví směnečného platebního rozkazu byl převzat chybný (nesprávný) údaj o datu narození druhé žalované, který žalobce uvedl v podané žalobě. V situaci, kdy správný údaj data narození druhé žalované již v době vydání směnečného platebního rozkazu bez jakýchkoliv pochybností vyplýval z dalšího obsahu spisu (viz obsah směnky, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá a jejíž originál byl soudu předložen spolu se žalobou, obsah výzvy k úhradě dlužné částky založený na č. l. 6 spisu či soudem pořízený výpis z centrální evidence obyvatel na č. l. 13-14 spisu), představovalo výše uvedené pochybení jen zjevnou nesprávnost písemného vyhotovení směnečného platebního rozkazu, jíž bylo možné (na návrh některého z účastníků anebo i bez návrhu) dodatečně odstranit (napravit) právě postupem upraveným v ustanovení §164 o. s. ř., tedy vydáním opravného usnesení.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí (v části, v níž byly posuzovány předpoklady pro vydání opravného usnesení) spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu v dotčené části, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu