Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2016, sp. zn. 29 Cdo 81/2014 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.81.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.81.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 81/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Pavlem Budilem, advokátem, se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 4, PSČ 256 01, proti žalované J. V. , zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 553/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2013, č. j. 4 Cmo 172/2013-367, ve znění usnesení ze dne 29. srpna 2013, č. j. 4 Cmo 172/2013-366, a ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 4 Cmo 172/2013-378, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2013, č. j. 4 Cmo 172 2013-367, ve znění usnesení ze dne 29. srpna 2013, č. j. 4 Cmo 172/2013-366, a ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 4 Cmo 172/2013-378, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2012, č. j. 3 Cm 553/2011-213, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. října 2012, č. j. 3 Cm 553/2011-213, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. února 2012, č. j. 3 Cm 553/2011-19, jímž žalované uložil zaplatit žalobci částku 2.000.000 Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu 6.666 Kč a náklady řízení ve výši 193.810 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: 1) Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky vlastní vystavené v Brně dne 2. listopadu 2007 žalovanou na řad S. K., znějící na směnečný peníz 2.000.000 Kč, se splatností dne 30. listopadu 2008 (dále též jen „sporná směnka“). Dne 28. listopadu 2011 byla směnka indosamentem převedena na žalobce. 2) Proti směnečnému platebnímu rozkazu, kterým soud prvního stupně návrhu žalobce vyhověl, podala žalovaná v zákonné lhůtě námitky. V nich (mimo jiné) namítala, že sporná směnka byla po dohodě s remitentem formálně vystavena k zajištění pohledávky původního majitele směnky ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi ním a žalovanou dne 2. listopadu 2007 (dále též jen „smlouva o půjčce“), šlo však o půjčku fiktivní, kterou žalovaná od remitenta nikdy neobdržela. Skutečným kauzálním důvodem vystavení směnky bylo zajištění budoucího nároku remitenta na vyplacení výnosu ze společné investice (nákupu pozemků a výstavby rodinných domů na těchto pozemcích), na níž se podíleli žalobce, remitent i žalovaná. Vzhledem k tomu, že žalobce ani původní majitel směnky „ujednání nedodrželi“ a investiční záměr nebyl doposud realizován, nemá remitent (resp. žalobce, na kterého byla směnka převedena) vůči žalované „žádný hmotněprávní nárok“. 3) Žalobce měl tvrzení žalované o simulovaném úkonu za nepravdivé, s tím, že původní majitel směnky smlouvu o půjčce se žalovanou dne 2. listopadu 2007 uzavřel a na jejím základě žalované půjčku ve výši 2.000.000 Kč také poskytl. 4) Smlouvu o půjčce žalovaná podepsala a potvrdila v ní, že od remitenta částku 2.000.000 Kč převzala, přičemž tato skutečnost vyplývá rovněž z předložených příjmových pokladních dokladů. V čl. II. smlouvy o půjčce se smluvní strany dále dohodly, že splnění závazku vrátit poskytnutou půjčku žalovaná zajistí vystavením blankosměnky. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná se námitkou, jejímž prostřednictvím byla „napadena kauza žalované směnky“, povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem neubránila. Přitom zdůraznil, že pro posouzení důvodnosti vznesené námitky bylo určující pouze to, zda sporná směnka „měla a má svou kauzu či nikoliv“. Ačkoli účastníci řízení „nabízeli soudu dva rozdílné výklady a dvě možnosti kauzy žalované směnky“, nemůže být podle soudu prvního stupně v situaci, kdy žalovaná netvrdila ani vrácení půjčky, ani vyplacení výnosu ze společné investice, žádných pochyb o tom, že v obou případech „směnka rozhodně svou kauzu má“. Pro rozhodnutí dané věci proto již nebylo zapotřebí zabývat se také tím, zda skutečnou kauzou sporné směnky byla smlouva o půjčce (jak tvrdil žalobce), nebo „dosud nerealizovaný“ výnos ze společné investice (jak tvrdila žalovaná); nebyla-li totiž ani jedna z možných kauz sporné směnky „naplněna“, je žalobcův požadavek na zaplacení směnky nutné považovat za důvodný. Na tom by se ostatně nic nezměnilo, pokračoval soud prvního stupně, ani v případě, bylo-li by kauzou sporné směnky skutečně (žalovanou tvrzené) zajištění výnosu ze „společného podnikání“. Bylo totiž „podnikatelským rizikem“ žalované, že se „zavázala i ve formě směnečného závazku, že poskytne remitentu směnky výnos ze společného podnikání, který nebyl v době podepsání směnky žalovanou zajištěn“. Jestliže žalovaná nesplnila svůj závazek a nevyplatila původnímu majiteli směnky „garantovaný výnos“, nemůže pak ve směnečném řízení „tuto okolnost obhajovat jinými vlivy, které se samotnou směnkou nesouvisí“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti co do směnečného peníze ve výši 2.000.000 Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2008 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 6.666 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 140.502 Kč (první výrok). Ve zbývající části výroku I., tj. v rozsahu, v němž soud prvního stupně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení i ohledně částky 53.308 Kč, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz v této části zrušil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok). Odvolací soud – poté, co doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně o „mailovou zprávu“ remitenta odeslanou dne 24. dubna 2013 – uzavřel, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav „pro rozhodnutí o námitkách v řízení uplatněných“ dostatečně a „v zásadě správně“ posoudil věc také po právní stránce. Soud prvního stupně sice v odůvodnění rozsudku „nepřesně“ uvedl, že podstatou námitek žalované bylo tvrzení o neexistenci kauzy směnky (přitom ve skutečnosti žalovaná namítala, že kauzou směnky bylo zajištění podílu remitenta na výnosu ze společného obchodního případu), tato okolnost však podle odvolacího soudu ještě nevede k závěru, že právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné. Jestliže totiž „byla zcela jednoznačně prokázána“ žalobcem tvrzená kauza směnky (tedy, že sporná směnka zajišťovala vrácení půjčky poskytnuté remitentem žalované), „a to takovými důkazy, kterými jsou smlouva o půjčce, směnka a pět příjmových dokladů, na nichž své podpisy žalovaná potvrdila, nebylo třeba provádět důkazy k jiné kauze“. Výsledky dalšího dokazování by ostatně nemohly na povinnosti žalované zaplatit směnečnou pohledávku nic změnit ani v případě, že sporná směnka by vskutku zajišťovala výnos ze společné investice. Ten by totiž měl být původnímu majiteli směnky vyplacen (oproti tvrzení žalované) nejpozději přede dnem splatnosti směnky (nikoli až po realizaci obchodní transakce), jak je zřejmé již ze „směnečného ujednání“ a sporné směnky, v níž je vyplněn údaj data splatnosti, který žalovaná „nikterak v průběhu celého řízení nezpochybnila“. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, jež nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle dovolatelky odvolací soud pochybil především tím, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přesto, že jej neshledal „zcela správným“, ale jen „v zásadě správným“. Potvrzení je přitom podle názoru dovolatelky „hodno jen rozhodnutí, jež je založeno na zcela správném právním posouzení, nikoli jen na téměř (tedy v zásadě) správném právním posouzení věci“. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého byl v projednávané věci skutkový stav zjištěn řádně. Učinil-li totiž soud prvního stupně skutková zjištění jen na základě důkazů označených žalobcem, zatímco důkazy označené žalovanou (s výjimkou e-mailové zprávy ze dne 24. dubna 2013) odmítl provést, byl jeho přístup k dokazování jednostranný a nevyvážený. Soud prvního stupně nerespektoval princip rovnosti zbraní, jakož i princip kontradiktornosti řízení, přičemž tento postup (odvolacím soudem považovaný za správný) vedl podle dovolatelky k hrubému porušení jejího práva na spravedlivý proces. Soudy nižších stupňů tím, že neprovedly navrhované důkazy, znemožnily dovolatelce prokázat, že jí peněžní prostředky (podle smlouvy o půjčce) původním majitelem směnky ve skutečnosti poskytnuty nebyly. Přitom právě tato okolnost byla způsobilá učinit důvodnou námitku neexistence zajištěné pohledávky, tj. námitku vycházející z tvrzení, že smlouva o půjčce byla jen smlouvou fiktivní, na jejímž základě žalované žádné peněžní prostředky poskytnuty nebyly. Byla-li by totiž prokázána, soud by musel směnečný platební rozkaz zrušit, ať již by kauza směnky byla jakákoliv. Ze stejných důvodů pak žalovaná nemohla prokázat ani další namítanou skutečnost, totiž že kauzou sporné směnky není smlouva o půjčce, nýbrž zajištění podílu remitenta na výnosu ze společně uskutečňovaného obchodu, který ovšem prozatím nebyl dosažen. Za nesprávné má dovolatelka rovněž úvahy odvolacího soudu ústící v závěr, podle něhož námitka neexistence nebo nesplatnosti zajištěné pohledávky nemůže být důvodná v situaci, kdy se již stala splatnou také zajišťovací směnka. Odvolací soud v této souvislosti považoval (pro posouzení důvodnosti žalovanou vznesené námitky) za podstatný pouze obsah blíže neoznačeného „směnečného ujednání“ a samotnou spornou směnku. K tomu dovolatelka uvádí, že není především vůbec zřejmé, jaké „směnečné ujednání“ má odvolací soud na mysli; žádnou takovou listinou totiž nebylo v řízení dokazováno a nebyla ani soudům nižších stupňů předložena. Navíc to, kdy zajištěná pohledávka vznikne, popř. se stane splatnou, může záviset na okolnostech, o nichž nelze předem předpokládat, kdy nastanou. Není proto ani vyloučeno, aby pohledávka, k jejímuž zajištění byla směnka emitována, vznikla (případně se stala splatnou) později, než nastane splatnost zajišťovací směnky. Splatnost zajišťovací směnky tak podle dovolatelky bez dalšího neurčuje také splatnost zajištěné pohledávky a odvolací soud pochybil, jestliže dospěl (vycházeje fakticky jen z obsahu směnky, jenž ovšem o existenci či splatnosti směnkou zajištěné pohledávky nic nevypovídá) k závěru opačnému. Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku vztahu zajišťovací směnky a směnkou zajištěné pohledávky (a s tím související otázku, zda okolnost, že v době uplatnění zajišťovací směnky již nastala její splatnost, je bez dalšího určující pro posouzení důvodnosti námitky předčasného uplatnění zajišťovací směnky) v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např. rozsudky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 59/2004“ a „R 77/2009“), že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. To, jakou funkci případně plní směnka ve vztahu k základnímu právnímu poměru účastníků, jenž byl hospodářským základem vystavení směnky, určuje dohoda účastníků směnečného vztahu (tzv. směnečná smlouva). Jakkoli zákon z tohoto pohledu žádné zvláštní druhy směnek nerozlišuje, právní teorie i soudní praxe (srov. např. v právní teorii Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 3 a násl., Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 134 a násl., ze starší literatury např. Gustav Švamberk, Naše jednotné směnečné právo, Praha, 1941, str. 215 a násl., v soudní praxi pak např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 2134/2012, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2014, pod číslem 38) v této souvislosti zpravidla vymezují rozdíly mezi směnkami platebními (v podobě směnky „pro soluto“ a směnky „pro solvendo“) a směnkami zajišťovacími. V případě směnek zajišťovacích (o níž šlo i v posuzované věci) přitom soudní praxe ustáleně vychází ze závěru, podle kterého směnky plnící tuto funkci představují jen prostředek zajištění jiné pohledávky za dlužníkem ze směnky, popř. třetí osobou; jinak řečeno, slouží pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněného pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 112/2014“). Odtud též plyne, že pro vymezení okruhu kauzálních námitek, jež může dlužník použít na svou obranu proti povinnosti takovou směnku (tj. směnku vystavenou jen jako prostředek zajištění jiné pohledávky za dlužníkem, popř. třetí osobou) zaplatit, je zásadně určující právě ujednání účastníků směnečného vztahu vymezující funkční vztah směnky ke kauzálnímu poměru, tj. obsah uzavřené směnečné smlouvy. Jinak řečeno, to, jaké kauzální námitky bude moci dlužník proti uplatněnému směnečnému nároku v konkrétní věci použít, není závislé na obsahu samotné směnky (resp. na způsobu, jakým byly jednotlivé doložky na směnku vyznačeny), ale na podmínkách, jež byly ve směnečné smlouvě dohodnuty pro uplatnění zajišťovací směnky vůči dlužníku (srov. např. důvody R 59/2004, R 77/2009 a R 112/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 2105/2014). V projednávané věci odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti uplatněné kauzální námitky (mimo jiné) na úvaze, podle níž je tvrzení žalované, že výnos ze společné investice měl být vyplacen původnímu majiteli směnky až po realizaci obchodní transakce (tj. až poté, co bude takový výnos dosažen), vyvráceno již tím, že na směnce je „vyplněno“ datum splatnosti, které směnečný dlužník nezpochybňuje. Takový závěr však – se zřetelem k výše uvedenému – zjevně nemůže obstát. Byla-li by sporná směnka vskutku vystavena k účelu popsanému žalovanou v podaných námitkách (tj. k zajištění budoucího nároku remitenta na vyplacení výnosu ze společné investice), neměla by – oproti mínění odvolacího soudu – pro posouzení, zda byly naplněny dohodnuté kauzální předpoklady pro plnění ze směnky, jakýkoliv význam okolnost, že na směnce je údaj o datu splatnosti „vyplněn“, případně že takové datum splatnosti již nastalo a směnečný dlužník jej nezpochybňuje, ale pouze to, zda směnečný věřitel uplatnil práva ze směnky v souladu s podmínkami, za nichž tak mohl podle uzavřené směnečné smlouvy učinit, tj. především zda vůbec směnkou zajištěná pohledávka již vznikla. Z tohoto pohledu se však odvolací soud věcí nezabýval a jeho závěr o nedůvodnosti vznesené kauzální námitky je proto přinejmenším předčasný. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám řízení uvedeným v §242 odst. 3 o. s. ř., včetně jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou jinou vadou řízení je přitom postiženo i řízení v projednávané věci. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud se s odvolací námitkou dovolatelky, že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy (k prokázání skutečnosti, že 1/ sporná směnka nezajišťovala pohledávku ze smlouvy o půjčce, která byla jen simulovaným právním úkonem, na jehož základě žádné finanční prostředky žalované poskytnuty nebyly, a 2/ že skutečnou kauzou směnky bylo zajištění podílu remitenta na výnosu ze společně uskutečňovaného obchodu, přičemž remitentovi doposud nárok na vyplacení tohoto výnosu nevznikl), vypořádal tak, že jednak soud prvního stupně zjistil skutkový stav „dostatečně“, jednak kauza směnky tvrzená žalobcem byla jednoznačně prokázána smlouvou o půjčce, směnkou a příjmovými doklady a nebylo proto třeba provádět důkazy k jiné kauze. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může představovat také postup soudu, který neprovedl důkaz navržený ve sporném řízení procesní stranou zatíženou důkazním břemenem k prokázání okolnosti důležité pro rozhodnutí o věci. Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci), se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu však nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu §132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 181/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2003, pod číslem 191, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, uveřejněný pod číslem 254/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V poměrech dané věci však Nejvyšší soud důvody, pro které by bylo možné (v intencích výše řečeného) odmítnout provést žalovanou navržené důkazy (srov. v této souvislosti např. podání žalované ze dne 6. dubna 2012 na č. l. 128 a násl. spisu), jimiž hodlala prokazovat svá námitková tvrzení, nenachází. Obstát přitom zjevně nemůže ani argumentace odvolacího soudu, jíž se s námitkou opomenutých důkazů vypořádal. Z obsahu spisu především plyne, že soud prvního stupně nevzal (ve vztahu k uplatněné kauzální námitce) za základ svého rozhodnutí o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu dokazováním zjištěný skutkový stav věci (pro posouzení důvodnosti vznesené kauzální námitky nepovažoval za významné vůbec zjišťovat, zda žalovaná půjčku od původního majitele směnky obdržela, popřípadě k jakému účelu byla směnka vystavena), stěží lze proto odmítnutí provedení žalovanou navrhovaných důkazů opřít (jak učinil odvolací soud) o závěr, že skutkový stav byl v posuzovaném případě zjištěn soudem prvního stupně „dostatečně“. Stejně tak platí, že neučinil-li soud prvního stupně ohledně kauzy směnky žádný skutkový závěr (nepřiklonil se k žádné ze skutkových verzí, jež účastníci soudu předestřeli), nebylo možné uvažovat o tom, že by další dokazování bylo nadbytečné z toho důvodu, že mezi účastníky sporné skutečnosti již byly „jednoznačně“ objasněny dříve provedenými důkazy. Skutkový závěr (určující pro právní posouzení věci samé), podle kterého kauzou směnky bylo zajištění půjčky poskytnuté žalované, by ostatně soud prvního stupně (případně odvolací soud) – v situaci, kdy žalovaná zpochybňovala pravdivost obsahu smlouvy o půjčce a příjmových dokladů a nabízela ke svým odlišným tvrzením důkazy – nemohl založit pouze na obsahu těchto listin, aniž by důkazy navržené žalovanou k prokázání opaku vůbec provedl (obecně k otázce popření pravdivosti soukromé listiny srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 23 Cdo 802/2013, a judikaturu v něm citovanou). Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej v napadené části (tj. ve výroku o věci samé) a v závislých výrocích o nákladech řízení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V další fázi řízení bude úkolem soudů nižších stupňů opětovně posoudit důvodnost kauzálních námitek žalované, jimiž se brání povinnosti spornou směnku zaplatit. Se zřetelem k tomu, jakým způsobem účastníci v poměrech dané věci vymezili skutkový základ sporu (viz výše reprodukovaná rozdílná skutková tvrzení účastníků, jde-li o účel vystavené směnky a poskytnutí finančních prostředků dle smlouvy o půjčce) přitom bude pro výsledek řízení určující, zda se žalované podaří unést důkazní břemeno ohledně namítaných skutečností, tj. prokáže-li, že na základě smlouvy o půjčce jí původním majitelem směnky finanční prostředky poskytnuty nebyly, nebo že skutečným důvodem vystavení směnky (kauzou směnky) bylo zajištění podílu remitenta na výnosu ze společně uskutečňovaného obchodu, který doposud nebyl dosažen. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. června 2016 JUDr. Jiří Z a v á z a l předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2016
Spisová značka:29 Cdo 81/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.81.2014.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Směnky
Dokazování
Dotčené předpisy:čl. I. §17 předpisu č. 191/1950Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-09-21