ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.131.2015.1
KSOS 36 (13) INS XY
sp. zn. 29 NSČR 131/2015-P128-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Porubě, Francouzská 6167/5, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 15504158, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 (13) INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 115, o dovolání věřitele č. 115 K. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Beatou Ježowiczovou, advokátkou, se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská 2014/40a, PSČ 737 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2015, č. j. KSOS 36 (13) INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 23. ledna 2014, č. j. KSOS 36 (13) INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) – cituje ustanovení §178 a §185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – odmítl v plném rozsahu přihlášku pohledávky věřitele č. 115 K. Š. (dále jen „věřitel“) [bod I. výroku] a určil, že právní mocí rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Přihláškou pohledávky ze dne 15. února 2012, opravenou podáním ze dne 5. března 2012, přihlásil věřitel do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s. r. o., pohledávky ve výši 51 622 024 Kč (dále jen „pohledávka č. 1“) a ve výši 1 200 000 000 Kč (dále jen „pohledávka č. 2“).
2/ Při přezkumném jednání konaném dne 3. května 2012 popřel insolvenční správce obě přihlášené pohledávky věřitele.
3/ Věřitel podal dne 15. června 2012 žalobu, kterou se domáhal určení pohledávky č. 1 ve výši 17 961 687,04 Kč.
Na tomto základě insolvenční soud dovodil, že věřitel žalobou na určení pohledávky uplatnil pouze část pohledávky č. 1 ve výši 17 961 687,04 Kč, což je méně než 50 % přihlášené zcela popřené pohledávky č. 1, a proto se k pohledávce č. 1 podle §178 insolvenčního zákona nepřihlíží. Zcela popřenou pohledávku č. 2 pak žalobou na určení pohledávky věřitel neuplatnil vůbec.
K odvolání věřitele Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Učinil tak proto, že již v rozsudku ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněném pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž přiléhavě odkázal i odvolací soud), Nejvyšší soud vysvětlil, že změna žaloby je včasná jen v případě, že ji věřitel učinil ve třicetidenní lhůtě určené k podání žaloby o určení pravosti pohledávky. Přitom změnou žaloby se rozumí nejen změna právního důvodu uplatňovaného nároku, ale i změna výše pohledávky, jejíhož určení se dovolatel domáhal v případě, že „změněná“ pohledávka je vyšší než pohledávka původní (k tomu srov. i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněného pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelova námitka, že odmítnutí přihlášky pohledávky je předčasné, neboť v průběhu incidenčního sporu nehodlá měnit právní důvod přihlášené pohledávky, ale výši, která by po změně přesahovala 50 % přihlášené pohledávky (a neumožňovala aplikovat §178 insolvenčního zákona), je tak zjevně neopodstatněná.
Jakkoliv pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy /a to zpravidla záměrně/ odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání) [srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], důvod k popření judikatorních zásad, formulovaných k možnosti změny žaloby na určení pohledávky (toliko ve lhůtě stanovené zákonem pro podání žaloby) na poli práva konkursního v právu insolvenčním dán není. Důvod opustit uvedený názor nezavdává ani dovolatelův poukaz na ustanovení §178 insolvenčního zákona upravující institut, který zákon o konkursu a vyrovnání neobsahoval, když uvedené ustanovení bezprostřední vztah ke lhůtě pro podání a změnu žaloby na určení pohledávky nemá.
Konečně, argumentuje-li dovolatel i tím, že žalobu na určení pohledávky ve výši, v jaké byla přihlášena do insolvenčního řízení, nepodal z důvodu vzájemného nepochopení mezi ním a jeho předchozím právním zástupcem, který vyhotovil incidenční žalobu, pak nejde o výtku adresovanou soudu, z níž by bylo možné usuzovat na nesprávné právní posouzení věci, ale o poukaz na (dovolatelem tvrzené) porušení povinností jeho právního zástupce, které přípustnost dovolání rovněž založit nemůže. Z uvedeného pak není možné v tomto řízení ani dovozovat porušení dovolateli garantovaných práv založených Listinou v čl. 36 odst. 1 či čl. 37 odst. 2.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu