ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1598.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1598/2016 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání podaném JUDr. D. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 9 To 31/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 85/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 18 T 85/2013, byl JUDr. D. N. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu volené funkce v obecní samosprávě na dobu tří let. Stejným rozsudkem bylo rozhodováno o vině P. U.
V předmětné věci podali JUDr. D. N. a P. U. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 9 To 110/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku, kterým byl obviněnému JUDr. D. N. uložen trest zákazu činnosti. Odvolání P. U. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
O dovoláních JUDr. D. N. a P. U. podaných proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 376/2015, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 9 To 110/2014, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 18 T 85/2013, zrušil v části týkající se obviněného JUDr. D. N., dále podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Znojmě přikázal, aby věc obviněného JUDr. D. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání P. U. bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Okresní soud ve Znojmě následně rozsudkem ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 18 T 85/2013, uznal JUDr. D. N. vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011 po poslední novelizaci provedené zákonem č. 306/2009 Sb.), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011 po poslední novelizaci provedené zákonem č. 306/2009 Sb.), a zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011 po poslední novelizaci provedené zákonem č. 306/2009 Sb.), čehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ jako starosta obce H., okres Z., oznámil písemně dne 19. 5. 2011 Probační a mediační službě ČR ve Z., že odsouzený P. U. ukončil a splnil dne 14. 5. 2011 výkon trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, ke kterému byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 4. 2010, č. j. 21 T 196/2009-67, s nabytím právní moci dne 13. 4. 2010, kdy usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 12. 2010, č. j. 21 T 196/2009-87, které nabylo právní moci téhož dne, bylo rozhodnuto, že výkon trestu obecně prospěšných prací, spočívající v pomocné práci při úklidu a údržbě majetku obce, vykoná obž. U. pro Obecní úřad H. na základě Dohody o realizaci výkonu trestu obecně prospěšných prací ze dne 7. 1. 2011 mezi obž. U. a Obecním úřadem H., kdy výkon trestu měl zahájit v obci H. dne 1. 2. 2011, ačkoliv obž. U. tento trest nevykonal, přičemž obž. JUDr. N. za to, že obž. U. nepravdivě potvrdil řádný výkon tohoto trestu, přijal od obž. U. jako úplatek finanční hotovost v přesně neustanovené výši “. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podal JUDr. D. N. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 9 To 31/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněnému JUDr. D. N. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal JUDr. D. N. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný JUDr. D. N. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně podotkl, že si je vědom podstaty dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitek, které lze pod tímto dovolacím důvodem relevantně uplatňovat. I tak ovšem nesouhlasil s učiněnými skutkovými zjištěními, ke kterým soudy dospěly, a okrajově též poukázal na nepřiměřenost uloženého trestu. Dále předestřel, v čem by dle něj mělo spočívat postavení „úřední osoby“ ve smyslu ustanovení §127 tr. zákoníku a „používání svěřené pravomoci“ a shrnul, že v posuzované věci nevystupoval ve „vrchnostenském“ postavení vůči osobě vykonávající obecně prospěšné práce, neboť ve svém postavení nebyl nadán takovou mocí, která by rozhodovala o právech a povinnostech jiných subjektů (resp. klienta Probační a mediační služby). V tomto ohledu uvedl, že předpokladem trestní odpovědnosti úřední osoby je, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Kvalifikovaná trestní odpovědnost úřední osoby se neváže na určitou osobu nebo funkci, nýbrž na výkon určité kvalifikované činnosti a vždy je třeba zkoumat konkrétní situaci a činnosti během ní prováděné. Samotná funkce starosty obce anebo postavení člena zastupitelstva obce poté bez dalšího automaticky neznamená, že by tento vždy musel jednat v pozici úřední osoby, neboť v běžných aspektech lidské činnosti jedná jako běžná fyzická osoba. Zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) poté neupravuje povinnosti, pravomoc a s ní související odpovědnost zastupitele či starosty při organizaci výkonu trestu obecně prospěšných prací. Zastupitel ani starosta nadto nejsou v žádném vztahu vůči Ministerstvu spravedlnosti a jeho organizačním složkám, ani vůči Probační a mediační službě. Nadto poukázal na konkrétní ustanovení zákona o Probační a mediační službě (č. 257/2000 Sb.) a celkově v tomto bodě shrnul, že jeho jednání nemohlo být v žádném případě posuzováno jako jednání v postavení úřední osoby. V dalším bodě svého dovolání obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, neboť byl (mj.) uznán vinným přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, avšak toto ustanovení podle trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 postihuje pachatele, který maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel vazby. Což je tedy situace zcela nepřiléhavá pro skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Dále pak, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto obviněný odkázal na již uvedenou aplikaci ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Obviněný zároveň dal podnět ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., tedy aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí v jeho trestní věci, který podrobně odůvodnil svým špatným zdravotním stavem a nezbytností léčby na specializovaných pracovištích. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, stejně jako všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Dále připomenula, že námitkami stran postavení obviněného jako úřední osoby se již zabýval Nejvyšší soud v reakci na první dovolání, které ve věci obviněný podal. Mj. podotkla, že potvrzení o řádném vykonání soudem uloženého trestu (obecně prospěšných prací) má celospolečenský význam, neboť společnost má zájem na tom, aby pachatelé trestné činnosti byli dopadeni, potrestáni a uložený trest vykonali. Vykonáním trestu je přitom sledována nejen represivní část reakce státu na protiprávní jednání, ale i preventivní, která má napomoci zabránit dalšímu páchání trestné činnosti téhož pachatele v budoucnu. Nadto poukázala na závěry Nejvyššího soudu stran posuzování úředních osob, přičemž i starostu obce v projednávané věci je třeba pokládat za úřední osobu ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť je mu svěřena kvalifikovaná příprava rozhodnutí, které následně činí Probační a mediační služba. Ohledně otázky časové působnosti trestních zákonů, která ostatně byla výhradním důvodem pro vrácení věci Nejvyšším soudem do stadia řízení před soudem prvního stupně, uvedla, že vytýkané nedostatky již byly odstraněny. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Předně je namístě připomenout, z jakých důvodů došlo ze strany Nejvyššího soudu ke zrušení prvotních rozhodnutí v trestní věci JUDr. D. N., a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 376/2015. Obviněný ve svém dovolání ze dne 20. 11. 2014 mj. namítal nesprávné právní posouzení věci, neboť dle jeho názoru nevystupoval v pozici úřední osoby, a dále pak, že soudy nesprávně vyhodnotily časovou působnost trestních zákonů k tíži obviněného. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že námitkám stran postavení a jednání obviněného jako „úřední osoby“ nebylo možné přisvědčit a ke zrušení prvotních rozhodnutí došlo toliko z důvodu chybné aplikace stran trestnosti činu k době jeho spáchání.
S námitkami stran postavení „úřední osoby“ ve smyslu ustanovení §127 tr. zákoníku a „používání svěřené pravomoci“ se tedy Nejvyšší soud vypořádal již ve svém usnesení ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 376/2015, přičemž dovolání obviněného by bylo v tomto ohledu shledáno jako zjevně neopodstatněné. Proto již jen ve stručnosti Nejvyšší soud připomíná některé ze závěrů v citovaném rozhodnutí vyslovených a ve zbytku odkazuje na své dřívější rozhodnutí.
Podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku pod pojem „úřední osoba“ spadá rovněž člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy. Podle §127 odst. 2 tr.zákoníku se poté k trestní odpovědnosti úřední osoby vyžaduje, aby byl trestný čin spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Úředním osobám je sice zákonem poskytována zvýšená ochrana, avšak s tímto na druhou stranu souvisí jejich zvýšená odpovědnost.
Obviněný JUDr. D. N. se dopustil předmětného jednání, které bylo následně kvalifikováno jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, a zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku v době, kdy vykonával funkci starosty obce a byl členem obecního zastupitelstva [srov. §67 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. V souvislosti s plněním úkolů společnosti nebo státu se jednalo o takové činnosti, které mají celospolečenský význam. Přitom potvrzení o řádném vykonání soudem uloženého trestu, v tomto konkrétním případě trestu obecně prospěšných prací, zajisté celospolečenský význam má, neboť společnost má zájem na tom, aby pachatelé trestné činnosti byli dopadeni, potrestáni a uložený trest vykonali. Právě vykonáním trestu je sledována nejen represivní část reakce státu na protiprávní jednání, ale i část preventivní, která má napomoci zabránit dalšímu páchání trestné činnosti téhož pachatele v budoucnu. Úřední osoba, již ze své podstaty, musí být odpovědná za plnění úkolů státu nebo společnosti, k čemuž musí být vybavena potřebnou pravomocí. Taková pravomoc spočívá v oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc, v rámci které je autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech jiných osob. Přitom není rozhodné, zda je takto rozhodováno přímo anebo zprostředkovaně. Mezi P. U. a Obecním úřadem H. byla uzavřena Dohoda o realizaci výkonu trestu obecně prospěšných prací, spočívající v pomocné práci při úklidu a údržbě majetku obce. P. U. přitom uložený trest nevykonal, avšak JUDr. D. N. řádný výkon tohoto trestu nepravdivě potvrdil, když dne 19. 5. 2011 oznámil Probační a mediační službě ČR ve Z., že odsouzený P. U. ukončil a splnil dne 14. 5. 2011 výkon trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, ke kterému byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi.
Rovněž lze připomenout, že za úřední osobou je v daném kontextu považována nejen osoba, která přímo vydává nebo učiní konkrétní rozhodnutí, ale i úřední osoba, která věcně připravuje takové rozhodnutí za podmínky, že bez této přípravy by předmětné rozhodnutí nemohlo být učiněno, anebo která takové rozhodnutí vykonává, tedy zabezpečuje výkon rozhodnutí, a to bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí věcně správné či nesprávné.
Přitom vycházet z restriktivně pojaté interpretace zákonných znaků ustanovení §127 tr. zákoníku, tak jak je obviněný opakovaně předestřel, by zjevně odporovalo i jeho smyslu. S přihlédnutím k takto vyslovenému závěru bylo nezbytné dovodit, že i starostu obce v projednávané věci je třeba pokládat za úřední osobu ve smyslu jejího vymezení obsaženého v ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť mu byla svěřena kvalifikovaná příprava rozhodnutí, které následně – na podkladě jeho potvrzení o řádném výkonu trestu – činí Probační a mediační služba.
Dále pak, stran námitek obviněného, že kvalifikace jeho jednání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku je zcela nepřiléhavá pro skutek, jímž byl uznán vinným, neboť ve znění trestního zákoníku účinného do 30. 11. 2011 by se jednalo o „zmaření výkonu nebo účelu vazby“, Nejvyšší soud uvádí následující.
Obviněnému lze sice přisvědčit v tom, že soud měl s ohledem na dřívější znění zákona správně uvést ustanovení §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Na druhou stranu, Nejvyšší soud může v těchto souvislostech odkázat na jedno ze svých dřívějších rozhodnutí, ze kterého mj. vyplývá, že samotná nesprávnost v označení paragrafového znění příslušného ustanovení trestního zákoníku obsaženého v jeho zvláštní části nemá na postavení obviněného vliv, pokud nesprávně použité ustanovení stanoví shodnou výměru trestu odnětí svobody a shodný druh sankce jako ta skutková podstata trestného činu, kterého se obviněný skutečně dopustil a který je slovně vyjádřen v právní větě odsuzujícího rozsudku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1189/2013).
Nejvyšší soud rovněž shledal, že slovní vyjádření v právní větě rozsudku soudu prvního stupně „ mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon trestu “ zcela koresponduje se skutkovou větou, jakož i s odůvodněním rozhodnutí. Je zcela zřejmé, pro jaké jednání byl obviněný uznán vinným, z čeho soudy vycházely, a jaká příslušná ustanovení trestního zákoníku zamýšlely aplikovat, přičemž zrušení napadeného rozhodnutí (a potažmo i rozhodnutí soudu prvního stupně) čistě za účelem nápravy uvedené nepřesnosti v paragrafovém znění, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a nejedná se ani o vyřešení otázky, která by po právní stránce byla zásadního významu.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že obviněným uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nebyl uplatněn přiléhavě, neboť odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo zamítnuto, byť po faktické stránce soud druhého stupně některým námitkám nepřisvědčil. Zároveň se však nejedná o okolnost, která by měla jakýkoli vliv na podané dovolání, resp. toto rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Pokud se obviněný okrajově vyjádřil, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, jakož i s uloženým trestem z důvodu jeho nepřiměřenosti, tak tyto námitky jednak nebyly konkrétněji rozvedeny, a dále pak Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Rovněž samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
Stran návrhu na odložení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud toliko ve stručnosti konstatuje, že ze spisového materiálu je zřejmé, že žádostmi o odklad výkonu trestu odnětí svobody se opakovaně zabývaly soudy nižších stupňů, přičemž soudy si nechaly rovněž vypracovat lékařskou zprávu stran zdravotního stavu obviněného (č. l. 618), ze které dále vycházely. Ze strany soudů bylo řádně odůvodněno, za jakých okolností byl obviněnému povolen odklad nástupu výkonu trestu odnětí svobody (viz usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 8. 2016, č. j. 18 T 85/2013-620), stejně jako proč byla stížnost obviněného proti citovanému usnesení následně zamítnuta (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2016, č. j. 8 To 453/2016-633). S ohledem na tyto skutečnosti a na nynější rozhodnutí Nejvyššího soudu již tedy o návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí rozhodováno nebylo.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání JUDr. D. N. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu