ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.518.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 518/2016 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání podaném obviněnou H. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 61 To 412/2014-2122, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 128/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 61 To 412/2014-2122, a část řízení následující po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2014, č. j. 9 T 128/2012-2004, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněná H. Š. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2014, č. j. 9 T 128/2012-2004, byla obviněná H. Š. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to a dále za sbíhající se zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku a dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, a trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, k bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 21. 12. 2009, jimiž byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 43 T 11/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 9 To 29/2014, byl obviněné podle §205 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 43 T 11/2010, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 9 To 29/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku podala odvolání ve prospěch obviněné její matka M. Š. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně o něm rozhodl usnesením ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 61 To 412/2014-2022, jímž je podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl. Tento postup odůvodnil skutečností, že obviněná po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, poučení o opravných prostředcích ze strany soudu a po poradě se svojí tehdejší obhájkyní JUDr. Lenkou Vislockou výslovně prohlásila, že se práva odvolání vzdává, a to i za osoby ze zákona oprávněné podat je v její prospěch. Odvolání M. Š. proto bylo posouzeno jako odvolání podané neoprávněnou osobou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla následně obviněná H. Š. dovoláním . Z podnětu tohoto mimořádného opravného prostředku Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 283/2015, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu, podle §265k odst. 2 věta druhá zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrokem podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že obviněná se nebere do vazby.
Nejvyšší soud ve zmíněném kasačním rozhodnutí odvolacímu soudu vytkl, že důsledně nezkoumal, zda byly skutečně splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání matky obviněné z formálních důvodů, předpokládaných v ustanovení §253 odst. 1 tr. ř. Shledal totiž, že formulace obsažená v protokolu o hlavním líčení, kterou soud druhého stupně bez dalšího akceptoval a podle níž se obviněná po vysvětlení významu rozsudku a poučení o opravných prostředcích „vzdává práva na odvolání i za osoby oprávněné“ , vzbuzuje pochybnosti o tom, k čemu ve skutečnosti její projev vůle, tlumočený navíc slovy tehdejší obhájkyně JUDr. Lenky Vislocké, vůbec směřoval; zvláště pokud se obviněná následným písemným podáním u soudu domáhala korekce tohoto vyjádření (viz č. l. 2016 spisu). Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že v řízení nebyl dodržen procesně bezchybný postup, jakým lze oprávněnou osobu uvedenou v ustanovení §247 odst. 2 tr. ř. zbavit možnosti podat řádný opravný prostředek za osobu obviněného. Potud přisvědčil dovolatelce v poukazu na skutečnost, že osoby uvedené v §247 odst. 2 větě první tr. ř., mezi něž patří mimo jiné i příbuzní obviněného v pokolení přímém, jsou osobami se samostatným odvolacím právem, odvolání tedy podávají svým jménem a mohou tak učinit bez ohledu na to, zda řádný opravný prostředek podal či nepodal sám obviněný. Ten může toliko výslovně prohlásit, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné k tomu oprávněné osoby (srov. též ustanovení §129 odst. 2 tr. ř.). Jedině takovou pochybností nevzbuzující formou projevu vůle ze strany obviněného lze tyto osoby v jejich vlastním procesním oprávnění omezit.
S ohledem na výše uvedené důvody Nejvyšší soud soudu druhého stupně uložil, aby v dalším řízení před rozhodnutím o odvolání matky obviněné nejprve řádně, všemi dostupnými prostředky zkoumal, zda ve věci skutečně byly splněny procesní podmínky pro zamítnutí podaného řádného opravného prostředku z formálních důvodů. Jeho úkolem bylo zjistit, zda obviněná byla v hlavním líčení dne 7. 10. 2014 nejprve poučena o přípustnosti a účincích odvolání proti odsuzujícímu rozsudku a zda se poté k jeho případnému využití srozumitelně vyjádřila nejen za svoji osobu, ale také stran osob uvedených §247 odst. 2 tr. ř. Dále měl soud objasnit, zda tomuto vyjádření předcházela nějaká porada s obhájkyní. Při posuzování relevance projevu vůle obviněné „vzdát se práva odvolání nejen za svou osobu, ale i za osoby oprávněné podle §247 odst. 2 tr. ř.“, měl vzít v úvahu i to, že obhájkyně JUDr. Vislocká vykonávala v daném trestním řízení svá obhajovací práva a povinnosti podle §41 odst. 2 tr. ř. a vystupovala v zastoupení obviněné bez práva k úkonům proti její vůli. V návaznosti na tom měla být dále zodpovězena otázka, zda údajný projev obhájkyně v hlavním líčení v tom smyslu, že její klientka si nepřeje, aby osoby uvedené v §247 odst. 2 tr. ř. podávaly v její prospěch odvolání, byl skutečně učiněn v souladu s vůlí obviněné. V řízení mělo být zjištěno i stanovisko obviněné k tomuto procesnímu úkonu. Nejvyšší soud závěrem upozornil, že pokud by se výše uvedené pokyny nepodařilo splnit, nebylo by možné odvolání její matky proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnout z důvodu, že bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou, a bylo by třeba je přezkoumat z dalších hledisek.
Městský soud v Praze poté opětovně projednal odvolání M. Š. ve veřejném zasedání dne 25. 11. 2015 a rozhodl o něm usnesením pod č. j. 61 To 412/2014-2122, opětovně tak, že se podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítá. Rozsudek soudu prvního stupně tak dne 25. 11. 2016 nabyl znovu právní moci (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rovněž proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná H. Š. dovolání , v němž uplatnila důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V jeho odůvodnění dovolatelka namítla, že odvolací soud i podruhé bez věcného projednání zamítl řádný opravný prostředek M. Š. s tím, že jej podala osoba k tomu neoprávněná, aniž by však splnil pokyny obsažené ve shora uvedeném zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu. Zejména se nevypořádal s otázkou, zda mezi skutečnou vůlí dovolatelky a projevem učiněným JUDr. Vislockou v závěru hlavního líčení před soudem prvního stupně nebyl rozpor. V dané souvislosti dovolatelka poznamenala, že již v průběhu trestního řízení žádala, aby tato obhájkyně byla její obhajoby zproštěna a byla jí ustanovena obhájkyně nová vzhledem k tomu, že JUDr. Vislocká ji za celou dobu řízení před soudy navštívila ve vazbě pouze jednou, ačkoli ji opakovaně žádala o právní pomoc. Z důvodu ztráty důvěry proto odmítla, aby odvolací soud tuto obhájkyni vyslechl k okolnostem jejich vzájemné porady po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud však přes absenci tohoto úkonu z ostatních provedených důkazů učinil pouze takové závěry, které podpořily jeho názor o shodě vůle obviněné a vyjádření JUDr. Vislocké. K dotazu soudu, zda „se vzdává práva na odvolání i za osoby oprávněné“, se přitom obviněná (dovolatelka) sama nijak nevyjádřila. Především neprohlásila, že si nepřeje, aby za ni oprávněné osoby podávaly odvolání. K tomu její projev vůle nesměřoval. Proto po vyhotovení rozsudku žádala soud o jeho opravu. Dovolatelka trvá na tom, že její tehdejší obhájkyně svým vyjádřením u soudu, učiněným navíc v rozporu s její vůlí, nemohla účinně odejmout její matce M. Š. procesní oprávnění podat řádný opravný prostředek. Ten tudíž následně nemohl být posouzen jako podaný osobou k tomu neoprávněnou.
Proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 61 To 412/2014-2122, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem připustil, že by z hlediska praxe bylo vhodné, aby v případě, kdy se obviněný vzdává práva podat odvolání a vyjadřuje negativní stanovisko k podání opravného prostředku osobami uvedenými v §247 odst. 2 tr. ř., trval soud - vzhledem k významu těchto úkonů a v zájmu odstranění pozdějších pochybností o jejich obsahu - na jeho zcela jednoznačném a vlastním vyjádření. Na straně druhé je však toho názoru, že lze stěží obviněného nutit k tomu, aby používal přesnou odbornou terminologii, a stejně tak nelze vyloučit situaci, kdy obviněný za sebe „nechá mluvit“ svého obhájce, který ovšem také nemusí být zárukou použití precizní právnické formulace. V této souvislosti státní zástupce poukázal na to, že ani Nejvyšší soud v kasačním usnesení nezaujal kategorické stanovisko, že je zcela nepřípustné, aby obviněný svoji vůli k podání či nepodání opravného prostředku projevil formou prohlášení obhájce. Pouze konstatoval, že obhájkyně JUDr. Vislocká nebyla v řízení oprávněna konat úkony proti vůli obviněné. Předmětem zájmu odvolacího soudu tak měla být otázka, zda inkriminovaný projev obhájkyně byl skutečně učiněn v souladu s vůlí dovolatelky. Soud druhého stupně přitom zjistil, že k prohlášení, že se vzdávají práva na odvolání i za osoby oprávněné, přistoupila obhájkyně nejméně po osmiminutové poradě s klientkou a bezpochyby jejím jménem. V uvedených souvislostech státní zástupce zdůraznil, že dovolatelka u hlavního líčení žádným způsobem nedala najevo, že by snad vyjádření obhájkyně bylo v rozporu s její vůlí. Opravu protokolace žádala až po doručení písemného vyhotovení rozsudku. Obhájkyně sice v reakci na poučení o opravných prostředcích soudem nepoužila zcela přesné zákonné formulace, ovšem v kontextu se skutečností, že dovolatelka netrvala na písemném odůvodnění rozsudku a sama proti němu odvolání nepodala, podle jeho přesvědčení nevznikají žádné rozumné pochybnosti o tom, že se nejen vzdala práva podat odvolání za svoji osobu, ale zároveň vyjádřila negativní stanovisko k tomu, aby v její prospěch podaly řádný opravný prostředek další oprávněné osoby. Trestní řád nepředpokládá, že u hlavního líčení takto projevené záporné stanovisko by obviněný v budoucnu mohl změnit. V závěrečné části vyjádření státní zástupce dodal, že dovolatelka odmítla svoji dřívější obhájkyni JUDr. Vislockou zprostit mlčenlivosti k okolnostem, za nichž probíhala jejich porada před následným vyjádřením k opravným prostředkům v hlavním líčení, a sama se veřejného zasedání neúčastnila. Tento její postoj de facto znemožnil odvolacímu soudu dostát veškerým pokynům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 283/2015, který tak mohl provést jen ty úkony, jež jsou zmíněny v písemném odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Z výše rekapitulovaných důvodů má státní zástupce za to, že odvolání M. Š. bylo podáno v rozporu s relevantně projevenou vůlí obviněné a byly tak splněny procesní podmínky k tomu, aby bylo zamítnuto podle §253 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy naplněn nebyl. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 6. 6. 2016 obhájkyni dovolatelky s upozorněním, že k němu může zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její strany neobdržel.
Obviněná H. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání matky obviněné) proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na který odkázala.
Jak již Nejvyšší soud rozvedl ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci, důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Námitkou, že Městský soud v Praze ve veřejném zasedání dne 25. 11. 2015 zamítl bez věcného přezkoumání podle §253 odst. 1 tr. ř. řádný opravný prostředek (odvolání), který v její prospěch podala matka M. Š., aniž by pro takový postup a rozhodnutí byly v projednávané trestní věci splněny procesní podmínky stanovené zákonem, uplatnila obviněná H. Š. důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. právně relevantně .
Protože Nejvyšší soud zároveň neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, vůči němuž bylo podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom znovu dospěl k závěru, že uplatněné námitky jsou nadále důvodné .
Předně je zapotřebí zopakovat, že osoby uvedené v §247 odst. 2 větě první tr. ř., mezi něž patří mimo jiné i příbuzní obviněného v pokolení přímém (zde se jedná o matku obviněné), jsou osobami se samostatným odvolacím právem. To znamená, že odvolání podávají svým jménem, mohou je podat bez ohledu na to, zda řádný opravný prostředek podal či nepodal sám obviněný, a obviněný se za ně nemůže tohoto procesního oprávnění účinně vzdát . Jakékoliv vyjádření v tomto směru - byť se v praxi občas vyskytuje - je právní nonsens. Obviněný může toliko výslovně prohlásit, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby (k tomu srov. též §129 odst. 2 tr. ř.). Jedině takovou pochybnosti nevzbuzující formou projevu jeho vůle lze tyto osoby v jejich vlastním procesním oprávnění omezit.
Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že některé obecné soudy se v hlavním líčení při ústním poučení o opravných prostředcích striktně nedrží dikce zákona a mnohdy v rámci vžitých rutinních postupů obsah tohoto významného oprávnění procesních stran interpretují výrazně zjednodušeně. Stejně tak jako odpověď na toto zásadní poučení mnohdy tolerují i zcela deformující vyjádření obviněných a dokonce i jejich obhájců, přestože v případě advokátů jde (či by mělo jít) o osoby znalé práva, od nichž lze spravedlivě očekávat i odpovídající odbornou rétorickou erudici, formulační přesnost a v klíčových otázkách i maximální důslednost. Takový postup ovšem nutně zvyšuje riziko následných sporů o to, co bylo tím či oním konkrétním výrokem vlastně míněno, a především zda se jednalo o skutečnou vůli obviněného. Dodatečné objasnění či vyloučení vzniklých pochybností je přitom zpravidla výrazně ztíženo, ne-li zcela nemožné. Už proto by měl soud přistoupit k vedení hlavního líčení s maximální pečlivostí tak, aby jejich budoucímu vzniku účinně předcházel.
Tomuto požadavku však soud prvního stupně v posuzované věci nedostál. Poslechem zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 7. 10. 2014, založeného v předloženém procesním spise, dovolací soud zjistil, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně procesní strany (tedy i obviněnou H. Š.) ústně poučila o možnosti podat si proti rozsudku odvolání, a to do osmi dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, a dále o „právu se opravného prostředku vzdát, nebo se nevyjadřovat“. Po následné několikaminutové odmlce obhájkyně obviněné JUDr. Vislocká reagovala po uvedeném „poučení“ výrokem „vzdáváme se práva na odvolání i za osoby oprávněné“. Uvedené vyjádření, jakož i následné vzdání se práva na podání odvolání ze strany státní zástupkyně, předsedkyně senátu bezezbytku (tj. bez požadavku na jeho náležité upřesnění dle litery zákona“) akceptovala, konstatovala, že rozsudek nabyl právní moci, a v návaznosti na tom položila oběma stranám další otázku formulovanou v rozporu s dikcí ustanovení §129 odst. 2 tr. ř., a to zda „budou souhlasit s písemným odůvodněním vyhotoveného rozsudku“. Následovala na poslech zcela nezřetelná reakce stran, doplněná konstatováním předsedkyně senátu „netrváte“. Ze zvukového záznamu je patrné, že pokus o zjištění vlastního stanoviska obviněné k tomuto procesnímu úkonu učiněn nebyl. I vzhledem k překotnému tempu a chaotickému způsobu vedení dané fáze řízení předsedkyní senátu obviněná reálně nedostala žádný prostor ani k případné korekci výše uvedených vyjádření své obhájkyně.
Za takto zjištěných skutečností Nejvyšší soud nadále nesdílí přesvědčení Městského soudu v Praze, že obviněná ústy JUDr. Vislocké tlumočila v hlavním líčení pochybnosti nevzbuzujícím způsobem vlastní a především procesně relevantní negativní stanovisko k tomu, aby v její prospěch podaly odvolání osoby oprávněné podle §247 odst. 2 tr. ř. z řad příbuzných v pokolení přímém, resp. některá z nich. Takové neodstraněné (či již neodstranitelné) pochybnosti samozřejmě nelze hodnotit k tíži obviněné. V návaznosti na tom nelze mít za jednoznačně splněnou jednu z obligatorních podmínek, za nichž lze podle §129 odst. 2 tr. ř. vyhotovit tzv. zjednodušený rozsudek, který neobsahuje písemné odůvodnění. Zákon zde totiž výslovně požaduje, aby obžalovaný, který se vzal odvolání „prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby“.
Odvolacímu soudu nelze vytknout, že by v řízení následujícím po zrušení jeho předcházejícího rozhodnutí ve věci usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 283/2015, ignoroval v něm obsažené pokyny a nepokusil se výše uvedené přetrvávající pochybnosti odstranit. To se mu však v důsledku účelového, nicméně zcela legitimního postupu obviněné, jímž znemožnila provedení důkazu výslechem JUDr. Lenky Vislocké k průběhu, okolnostem a obsahu jejich porady navazující na poučení o opravných prostředcích v hlavním líčení dne 7. 10. 2014, nepodařilo. Přesto znovu podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání matky obviněné s odůvodněním, že bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou, jakkoli zůstalo nadále neobjasněno, zda matka dovolatelky podala odvolání proti její vůli či nikoliv.
Nejvyšší soud proto z podnětu dalšího důvodně podaného dovolání obviněné H. Š. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jednak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 61 To 412/2014-2122, a jednak tu část řízení, která následovala po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tím vrací do stadia, kdy se bude muset věcí znovu zabývat nejprve soud prvního stupně . V novém řízení přitom bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Jde o to, aby Obvodní soud pro Prahu 1 doplnil písemné vyhotovení jinak řádně vyhlášeného rozsudku ze dne 7. 10. 2014, č. j. 9 T 128/2012-2004, o jeho podstatnou náležitost ve smyslu podle §120 odst. 1 písm. d) tr. ř., a sice odůvodnění. Vzhledem k tomu, že vzniklou specifickou procesní situaci trestní řád výslovně nepředvídá a požadovaný postup nijak samostatně neupravuje, učiní tak soud za analogického použití §131 odst. 1 tr. ř. formou opravného usnesení, jímž odstraní zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení rozsudku (absenci odůvodnění) a které doručí všem osobám, jimž byl doručen opis původního rozsudku. Dále bude postupovat podle §131 odst. 3 a 4 tr. ř. Je nepochybné, že oprava se podstatně dotkne obsahu rozsudku, a proto je s ní dále nutno spojovat účinky předpokládané v ustanovení §133 tr. ř. Konkrétně to znamená, že M. Š. , která dne 17. 10. 2014 podala řádně, včas a jako osoba k tomu oprávněná odvolání ve prospěch své dcery, poběží zákonná osmidenní lhůta k doplnění tohoto řádného opravného prostředku, a to od doručení opisu usnesení o opravě obviněné H. Š. Státní zástupkyně a sama obviněná již odvolání podat nemohou, neboť se tohoto práva účinně vzdaly ihned po vyhlášení rozsudku.
Pokud jde o další postup Nejvyššího soudu, ustanovení §265 l odst. 4 tr. ř. lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení a v důsledku toho pozbyl zároveň právní moci výrok o souhrnném trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 9 T 128/2012. To znamená, že v jeho výkonu nelze pokračovat. Na straně druhé však nic nebrání tomu, aby mohl být vykonáván trest odnětí svobody uložený obviněné (dovolatelce) ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 28/2013, popřípadě aby byl vykonáván trest uložený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 9 To 29/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 11/2010, jehož právní moc se v důsledku výše uvedeného zrušení obnovila. Proto bylo rozhodnuto podle §265 l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněná nebere do vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu