Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.07.2016, sp. zn. 30 Cdo 1607/2015 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1607.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1607.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1607/2015 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci A. L., omezené ve svéprávnosti, zastoupené městem Habartov jako opatrovníkem, pro řízení zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 5, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, o přezkum svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 14 P 107/2009, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2015, č. j. 12 Co 470/2014-210, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2015, č.j. 12 Co 470/2014-210, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. září 2014, č.j. 14 P 107/2009-185, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 16. září 2014, č.j. 14 P 107/2009-185, rozhodl o omezení svéprávnosti posuzované A. L. tak, že není způsobilá nakládat s majetkem, jehož cena přesahuje částku 500,- Kč na týden, uzavírat smlouvy o půjčce, úvěru a kupní smlouvy, jejichž předmět má cenu vyšší než 500,- Kč, vyřizovat si záležitosti týkající se sociálních dávek, pořizovat závěť, uzavírat dědickou smlouvu. Je schopna jednat v pracovněprávních vztazích s předchozím souhlasem opatrovníka. Není schopna vypovídat a měnit podmínky smlouvy k užívání bytu (chráněné bydlení). Není schopna uzavřít manželství, není schopna rozhodovat o zásahu do své duševní nebo tělesné integrity a je schopna nakládat s částkou 500,- Kč na týden, a to jen pro jednoduché finanční záležitosti (výrok I). Soud dále jmenoval opatrovníkem paní A. L. Město Habartov podle ustanovení §465 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., které je oprávněno za A. L. činit veškerá právní jednání týkající se jmění a finančních záležitostí, nakládat s jejími finančními prostředky, uzavírat smlouvy, zastupovat ji ve všech právních jednáních týkajících se běžných finančních záležitostí a rovněž záležitostí týkajících se zdravotního stavu opatrovankyně. Nejedná-li se o běžnou záležitost, vyžaduje se k naložení se jměním A. L. a k ostatním právním jednáním schválení soudu (výrok II). Výrokem III. soud prvního stupně zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 14 Nc 903/2009. Výrokem IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a náhradě nákladů řízení účastníků. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. ledna 2015, č. j. 12 Co 470/2014-210, podle §219 občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny podmínky pro omezení svéprávnosti posuzované. Na věc aplikoval ustanovení §55 a §465 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Vyšel ze zjištění, že posuzovaná A. L. byla v minulosti zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 7. 2009, č. j. 14 Nc 903/2009-18, a to na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Vladimíra Berana. V té době bylo zjištěno, že posuzovaná trpí vrozenou poruchou v oblasti intelektových funkcí, v pásmu těžší mentální retardace. Poté soud prvního stupně zahájil v souvislosti s novou právní úpravou řízení usnesením ze dne 10. 2. 2014, č. j. 14 P 107/2009-142, a ustanovil znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Michala Hrona. V posudku ze dne 21. 4. 2014 č. 2147 znalec potvrdil dříve stanovenou diagnózu s tím, že se u posuzované jedná o vrozené postižení, které je trvalého rázu. Posuzovaná trpí duševní poruchou, mentální retardací, která není pouze přechodná. Porucha ovlivňuje schopnost jak rozpoznávací, tak i ovládací a právním jednáním jí hrozí závažná újma. Posuzovaná nezvládá lehké početní úkony, zvládá přečíst jen písmenka, která skládá do slabik, ale není schopna složit slova. Může hospodařit s finančními prostředky do výše 500,- Kč za týden, které jí však musí být přidělované po částech. Mimo jiné není schopna sama rozpoznat potřebu uzavírat smlouvy, a to ani o poskytování sociálních služeb, spravovat své jmění v plném rozsahu, ani pochopit účel a důsledky uzavření manželství jako je založení rodiny, řádná výchova dětí, vzájemná podpora a pomoc a společné jmění manželů. Není tedy schopna ani pořizovat závěť, dědickou smlouvu, dovětek, a to v jakémkoliv rozsahu. Odvolací soud neshledal odůvodněnou námitku opatrovníka, že by posuzovaná mohla hospodařit měsíčně s částkou 4000,- Kč až 5000,- Kč. Soud dále uzavřel, že zásahem do práv posuzované není ani omezení uzavřít sňatek. Pokud opatrovník argumentoval tím, že posuzovaná fakticky žije již v partnerském vztahu s mužem, pak se nejedná o stav, který je obdobný manželství. Manželství představuje odpovědnost, pomoc a vzájemnou podporu a případně i řádnou výchovu dětí, a toho posuzovaná není schopna. V podstatě se není schopna samostatně postarat ani o sebe. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci posuzované dne 27. ledna 2015, kdy nabylo právní moci. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala posuzovaná prostřednictvím zástupce dne 23. března 2015 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.). Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Namítá nesprávné vymezení rozsahu omezení ve svéprávnosti, specificky - k porušení práva dovolatelky na uzavření manželství podle čl. 23 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením - k porušení práva dovolatelky na zdraví podle čl. 25 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Dovolatelka zdůrazňuje, že čl. 23 Úmluvy OSN navazuje na ustanovení čl. 12 odst. 2, podle kterého „Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, uznávají, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života“. V čl. 23 se pak uvádí: „Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou účinná a odpovídající opatření k odstranění diskriminace osob se zdravotním postižením ve všech záležitostech týkajících se manželství, rodiny, rodičovství a osobních vztahů na rovnoprávném základě s ostatními, s cílem zajistit: a) uznání práva všech osob se zdravotním postižením, které dosáhnou věku pro uzavření manželství, uzavřít sňatek a založit rodinu na základě svobodného a plného souhlasu budoucích manželů.“ Dovolatelka je tak přesvědčena, že ustanovení čl. 12 Úmluvy OSN ve spojení s čl. 23 téže Úmluvy znamená, že právní úprava nesmí umožňovat omezení ve svéprávnosti v oblasti uzavření manželství, jinak je v rozporu s touto Úmluvou, což dále ve svém dovolání upřesňuje rozborem výše uvedených dokumentů. Dále dovolatelka namítá, že bylo nezákonně zasaženo do jejího práva na zdraví, resp. práva rozhodovat se o zásazích do duševní a tělesné integrity. Zákonné zmocnění, i když ne zcela jednoznačně, upravuje §28 odst. 3 písm. e) bod 2. zákona o zdravotních službách a navazující ustanovení §35 a §38 zákona o zdravotních službách. Tato ustanovení se rovněž týkají dvou institutů, a to svéprávnosti a práva na informovaný souhlas. Současně se týkají i dvou specificky upravených základních práv a svobod, konkrétně práva na rovnost před zákonem podle čl. 12 Úmluvy OSN a práva na zdraví podle čl. 25 téže Úmluvy. Konkrétně podle čl. 25 písm. d) Úmluvy OSN smluvní státy „vyžadují, aby pracovníci ve zdravotnictví poskytovali osobám se zdravotním postižením péči stejné kvality jako ostatním a na základě svobodného a informovaného souhlasu. Dovolatelka poukazuje na domácí právní úpravu, která již nyní upravuje situace, kdy je možné osobu hospitalizovat a léčit i bez jejího souhlasu, resp. navzdory jejímu nesouhlasu, a to bez ohledu na její svéprávnost. Omezení svéprávnosti v této oblasti obchází zvláštní pravidla upravená zejména v §38 v zákoně o zdravotních službách, neboť se nebudou aplikovat, jelikož bude rozhodovat soudem ustanovený opatrovník. S ohledem na výše uvedené má dovolatelka za to, že ustanovení §28 odst. 3, písm. e) bod 2. zákona o zdravotních službách v části, „je-li osobou, jejíž svéprávnost je omezena tak, že není způsobilá posoudit poskytnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí“, je v rozporu s mezinárodními úmluvami o lidských právech, zejména v rozporu s čl. 12 a čl. 25 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a v rozporu s čl. 5 ve spojení s č. 31 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práva a svobod. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem podle §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přerušil řízení a podal u Ústavního soudu návrh na zrušení §673 o.z. a §28 odst. 3, písm. e) bod 2. zákona o zdravotních službách v části, „je-li osobou, jejíž svéprávnost je omezena tak, že není způsobilá posoudit poskytnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí“, nebo rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud přikročil k posouzení podaného dovolání a v prvé řadě se zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.). Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). Dovolací soud konstatuje, že dospěl k závěru, že toto dovolání je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na v dovolání popsaném vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a která se upíná k otázce omezení svéprávnosti uzavřít manželství, resp. rozhodovat o zásahu do své duševní nebo tělesné integrity. Napadené rozhodnutí ve věci samé pak dovolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a uzavřel, že dovolání je důvodné. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Podle §15 odst. 2 o. z. svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práv a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). Podle §55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle odst. 2 téhož paragrafu omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Podle §57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. Podle §673 o. z. manželství nemůže uzavřít osoba, jejíž svéprávnost byla v této oblasti omezena. Podle §40 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění (dále již „z. ř. s.“) v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají. Podle čl. 23 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, publikované sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb.m.s., s táty, které jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou účinná a odpovídající opatření mimo jiné k odstranění diskriminace osob se zdravotním postižením ve všech záležitostech týkajících se manželství, rodiny, rodičovství a osobních vztahů na rovnoprávném základě s ostatními, s cílem zajistit: a) uznání práva všech osob se zdravotním postižením, které dosáhnou věku pro uzavření manželství, uzavřít sňatek a založit rodinu na základě svobodného a plného souhlasu budoucích manželů; b) uznání práva osob se zdravotním postižením svobodně a zodpovědně rozhodnout o počtu svých dětí a jejich věkovém odstupu, stejně jako práva na přístup k věku odpovídajícím informacím, sexuální výchově a výchově k plánovanému rodičovství, a na poskytnutí nezbytných prostředků, které by jim umožnily uvedená práva realizovat; c) zachování reprodukčních schopností osob se zdravotním postižením, včetně dětí, na rovnoprávném základě s ostatními. Podle čl. 17 zmiňované Úmluvy má každá osoba se zdravotním postižením právo na zachování vlastní fyzické a duševní integrity na rovnoprávném základě s ostatními. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále opět „o.z.“) s účinností od 1. ledna 2014 nahradil dosavadní právní institut zbavení způsobilosti k právním úkonům institutem omezení svéprávnosti člověka. K omezení svéprávnosti člověka podle §55 o. z. může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost jde. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení výslovně zdůrazňuje mimo jiné to, že omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do přirozených práv člověka. Platná právní úprava tohoto právního institutu bere zřetel na již zmíněnou Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb.m.s. Přihlíží tak především k požadavku respektování přirozené důstojnosti, osobní nezávislosti, zahrnující také svobodu volby, předpokladu samostatnosti osob, jejich nediskriminace, respektive plného a účinného zapojení a začlenění do společnosti, respektování odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením jako součásti lidské různorodosti a přirozenosti, stejně jako rovnost příležitostí (srovnej R 73/2016). Tímto institutem stát – v každém jednotlivém případě a vždy prostřednictvím individuálního (soudního) aktu aplikace práva - za zákonem stanovených podmínek zasahuje do vymezené výseče přirozených práv člověka, a to vždy pouze v rozsahu posuzování způsobilosti člověka nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, tj. právně jednat. Ač základ rozhodnutí soudů obou stupňů v označené věci spočívá na právní úpravě, kterou přinesl občanský zákoník z roku 2012 (dále již jen opět „o.z.“), nelze nezmínit některé principy zastávané již za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, které se jeví aktuálními i nyní. Např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, č.j. 30 Cdo 433/2010-350, se uvádí, že soud „ považuje za nezbytné poukázat na shodné právní závěry právní doktríny a judikatury (především) Ústavního soudu, od nichž není pochopitelně žádného důvodu se ani v této věci jakkoliv odchylovat. Zejména, že pro posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské stanovisko reprezentované znaleckým posudkem, a že znalecký posudek je tak jedním ze základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o způsobilosti člověka činit právní úkony, když je přitom nutno zcela odmítnout tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem a nekriticky převezme jeho závěry, aniž je jinak ověří ( k takové praxi se judikatura záporně stavěla i v období totalitního státu; srov. např. R 44/1967 nebo R 3/1979). Dále, že má být zjištěno, jak se dotyčná osoba skutečně chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak obstarává svoji domácnost a jak hospodaří se svým majetkem, a že znalci pak mají být při výslechu s výsledky těchto zjištění konfrontováni a vyjádřit se k nim, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout, zda je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str 109). Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09 (in www.nalus.usoud.cz nebo ASPI), učinil z ústavně právního hlediska podrobný instruktivní rozbor institutu zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům, z něhož lze pro účely této věci vyjmout následující právní argumentaci: „Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil, přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na činnost zákonodárce.]. Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy [bod 23 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno – při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního státu – viz body 19, 20, 21 - ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva).... v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům soud (je) povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu – k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M. Bobek/P. Molek / V. Šimíček (eds.), Masarykova univerzita, 2009, s.330 – 363) modifikovat jednak oddělením zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip subsidiarity odvíjející se z uznání důstojnosti jednotlivce , který byl poprvé výslovně jako princip definovaný v encyklice papeže Pia XI. Quadragesimo anno z roku 1931).“ Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, je patrné, že soudy obou stupňů akcentovaly závěry ve věci podaného znaleckého posudku, včetně jeho mnohdy obecnějších závěrů týkajících se posouzení způsobilosti posuzované právně jednat, aniž by se skutečně přesvědčivě vypořádaly s ostatními důkazy, které o těchto schopnostech a osobních poměrech posuzované vypovídaly. Nelze tak mít za to, že soudy v tomto případě respektovaly zásadu obsaženou mimo jiné v ustanovení §55 o.z., tj., že nebylo bezpečně uváženo, že nepostačí vzhledem k zájmům posuzované mírnější a méně omezující opatření. To je třeba vztáhnout i na výrok, že posuzovaná není schopna uzavřít manželství, není schopna rozhodnout o zásahu do své duševní nebo tělesné integrity. S ohledem na tuto skutečnost, která směřuje ke kasaci napadeného rozhodnutí, dovolací soud nepřistoupil k postupu podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil, a to jak ve výroku ve věci samé, tak i v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.). V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. července 2016 JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/29/2016
Spisová značka:30 Cdo 1607/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1607.2015.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ]
Dotčené předpisy:§55 a 465 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-11-03