ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3698.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3698/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce A. S. , zastoupeného Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, proti žalovaným 1) L. L. , a 2) N. L. , oběma zastoupeným JUDr. Vladimírou Šůstkovou Zukalovou, advokátkou se sídlem v Brně. Heršpická 800/6, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované INVESTMENT PREMIER k. s., se sídlem v Brně, Horní Heršpice 665/34, Pražákova 665/34, identifikační číslo osoby 251 35 589, zastoupené JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 14, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 15 C 73/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2016, č. j. 8 Co 99/2015-558, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2016, č. j. 8 Co 99/2015-558, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaných (v řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele) proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále již „odvolací soud“), jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí, a rozhodnuto o nákladech řízení, je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Je tomuto tak z toho důvodu, že odvolací soud – ač byl k tomu zavázán předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 24. února 2016, sp, zn. 30 Cdo 4249/2015 – se v dovoláním napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval otázkou dobré víry žalovaných z hlediska posouzení skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, jak byla vyložena v nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014.
Dovolatelům se tedy podařilo osvědčit jimi tvrzený předpoklad přípustnosti jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. že odvolací soud při řešení právní otázky „nemo plus iuris“ nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, jak byl vyjádřen v jeho předchozím kasačním rozhodnutí a jenž se týkal posuzování podmínek při nabytí vlastnického práva k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek ve smyslu §243e odst. 2 o. s. ř. zrušit a věc vrátit tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Nad rozsah odůvodnění dovolací soud k problematice „nemo plus iuris“ připomíná:
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, zdůraznil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
* obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014.
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014).
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, resp. stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
Konečně je třeba k danému případu uvést, že Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4249/2015, pouze vyložil některé okolnosti, které by měl odvolací soud při posuzování otázky, zda žalovaní nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě dobré víry, zohlednit, a to jistěže ve vazbě na znaky skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka, jak byla do českého právního řádu zavedena zmíněným nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2014. V kasačním rozhodnutí však dovolací soud v žádném případě právní otázku týkající se nabytí nemovitosti od nevlastníka nevyřešil, přičemž dovolacímu soudu není ani z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku zřejmé, proč odvolací soud řešení předmětné právní otázky, zásadně významné pro meritorní rozhodnutí, zcela pominul, ačkoliv z odůvodnění kasačního rozhodnutí dovolacího soudu v tomto ohledu nemohly vzniknout žádné pochybnosti, jak je třeba v dalším řízení postupovat.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu