ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.477.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 477/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce V. Š. , zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami I, Pražská 140, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 212.400,- Kč a konstatování porušení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 175/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 69 Co 444/2014–125, ve znění opravného usnesení ze dne 7. prosince 2015, č.j. 69 Co 444/2014–144, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) domáhal proti žalované konstatování porušení jeho osobnostních práv a zaplacení částky 212.400,- Kč jako náhrady majetkové škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nezákonném vedení trestního stíhání žalobce zahájeném usnesením Policie České republiky ze dne 21. července 2010 a ukončené zprošťujícím rozsudkem ze dne 26. března 2012. Vzhledem k tomu, že žalovaná přiznala a uhradila žalobci částku 92.400,- Kč, vzal žalobce žalobu co do této částky částečně zpět.
Rozsudkem ze dne 30. května 2014, č.j. 12 C 175/2013-96, soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 92.400,- Kč, žalobu, pokud se žalobce dožadoval konstatování porušení svých osobnostních práv a zaplacení částky 120.000,- Kč, zamítl a žalované uložil zaplatit náklady řízení ve výši 13.563,- Kč. Při rozhodování podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), posuzoval zbývající nárok žalobce na zaplacení částky 120.000,- Kč jako nárok na náhradu imateriální újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a dospěl k závěru, že trestní stíhání žalobce bylo nezákonné, mělo u žalobce nezanedbatelný vliv na jeho postavení v zaměstnání, došlo k narušení rodinných vazeb s jeho synem a byla také poškozena dobrá pověst žalobce. Proto žalobci vznikla imateriální újma a v důsledku toho i nárok na finanční satisfakci. Za adekvátní výši považoval, při analogickém použití judikaturou zvažované výše odškodnění nemateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, částku 30.000,- Kč (15.000,- Kč za každý rok stíhání). Tuto částku na jedné straně ponížil o 20 % s ohledem na poměrně krátkou dobu stíhání žalobce a na druhé straně zvýšil o 20 % vzhledem k prokázaným následkům pro žalobce v jeho osobnostní sféře. Proto žalovanou poskytnutá částka 92.400,- Kč byla podle soudu prvního stupně pro žalobce zcela postačující satisfakcí. Za dostatečnou morální satisfakci pak uvážil konstatování omluvy žalované ve stanovisku, na jehož základě jí byla poskytnuta žalobci finanční satisfakce.
Rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 69 Co 444/2014–89, ve znění opravného usnesení ze dne 7. prosince 2015, č.j. 69 Co 444/2014–144, Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním žalobce napadeném zamítavém výroku ve věci samé a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, zejména s analogickým použitím konstantní judikatury pro účely odškodňování nemateriální újmy za nezákonné trestní stíhání. Konstatoval, že soud prvního stupně vzal v úvahu všechna kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy v případech nezákonného trestního stíhání a že lze souhlasit se závěrem, že částka 30.000,- Kč na odškodnění imateriální újmy v tomto případě je přiměřená a odpovídající smyslu a účelu kritérií odškodňování této imateriální újmy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 23. března 2015 dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., protože se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., když má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. dovolacím soudem je v dané věci rozhodováno rozdílně. Nesprávnost právního posouzení soudy obou stupňů dovolatel spatřuje v tom, že na jedné straně rozlišují újmu vzniklou nepřiměřeně dlouhým řízením, kde se újma na straně poškozeného předpokládá a újmu vzniklou zahájením a vedením trestního stíhání, kde újma musí být tvrzena a prokazována, ale na druhé straně mu přiznaly pouze náhradu za dva roky trvající trestní stíhání po 15.000,- Kč, tedy pouze odškodnění za újmu vzniklou nepřiměřeně dlouhým řízením, avšak zcela pominuly odškodnit žalobce za újmu vzniklou z titulu zahájení a vedení trestního stíhání. Výslovně uvádí, že z pohledu žalobce a taktéž odborné literatury jednoznačně platí, že nelze tyto dva výše uvedené nároky za žádných okolností směšovat či je zaměňovat. Nesouhlasí s hodnocením intenzity zásahu do svých osobnostních práv a domnívá se i nadále, že požadovaná částka náhrady nemajetkové újmy ve výši 150.000,- Kč, resp. 120.000,- Kč po úhradě se jeví jako adekvátní. Je také přesvědčen, že se mu nedostalo ze strany žalované požadované omluvy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Současně lze též např. připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jak již bylo uvedeno, sám dovolatel pokládá podané dovolání za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., neboť podle něj rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. dovolacím soudem je v dané věci rozhodováno rozdílně. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel se však o žádné (konkrétní) ustálené judikatuře dovolacího soudu, od níž by se měl odvolací soud při rozhodování posuzované věci odchýlit, nezmiňuje a neuvádí ani žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž o případné právní otázce dovolací soud rozhodoval rozdílně. Zdůvodnění dovolání, že „ z pohledu žalobce a taktéž odborné literatury jednoznačně platí“ , rovněž zřejmě shora uvedeným požadavkům neodpovídá.
V další části je dovolání pouhou polemikou se správností právního závěru odvolacího soudu o adekvátnosti výše odškodnění, jehož přehodnocování však dovolacímu soudu zásadně nepřísluší. Tvrzení dovolatele, že se mu ze strany žalované nedostalo omluvy, není blíže zdůvodněno. Ostatně ve svém stanovisku ze dne 16. srpna 2013 „ žalovaná výslovně konstatuje, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a že tímto vyslovuje žalobci omluvu za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení“ .
Dovolání ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení žalobce nijak nezdůvodnil.
Protože dovolatelem uvažovaný předpoklad přípustnosti dovolání v souzené věci naplněn nebyl, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu