ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.119.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 119/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně Transakta a. s. , se sídlem v Praze 8 – Bohnicích, Lodžská 399/26, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 00675261, zastoupené JUDr. Janem Štainbruchem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, PSČ 110 00, proti žalované DAJBYCH, s. r. o. , se sídlem v Plzni, U Mlýna 17/23, PSČ 326 00, identifikační číslo soby 62622099, zastoupené Mgr. Zdeňkem Milíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, PSČ 150 00, o zaplacení částky 773 818 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 159/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 2 Cmo 154/2014-314, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 922,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně po žalované domáhala náhrady škody v celkové výši 773 818 Kč s úrokem z prodlení od 20. 6. 2003 do zaplacení. Škoda jí měla vzniknout tím, že žalovaná jí v rozporu s uzavřenou kupní smlouvou dodala vozidlo nikoliv nové a bez satelitního vyhledávacího systému a v důsledku toho po odcizení vozidla pojišťovna při likvidaci pojistné události krátila pojistné plnění o 333 278 Kč proto, že vozidlo nebylo vybaveno zabezpečovacím zařízením, dále o 42 564 Kč a 212 821 Kč z důvodu tzv. technického opotřebení a cenového znevýhodnění, a též o 185 155 Kč v důsledku uplatnění sjednané spoluúčasti, což se promítlo v konečném vyrovnání z leasingové smlouvy provedeném leasingovou společností.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 1. 2014, č. j. 46 Cm 159/2006-289, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala náhrady škody v celkové výši 773 818 Kč s úrokem z prodlení, a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 518 433 Kč s úrokem z prodlení potvrdil (první výrok) a ohledně částky 255 385 Kč s úrokem z prodlení jej zrušil, spolu s výrokem o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v prvním (potvrzujícím) výroku napadla žalobkyně dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka, odkazujíc co do přípustnosti dovolání na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zřejmě přehlédla novelu občanského soudního řádu provedenou s účinností k 1. 1. 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., v důsledku níž předpoklady přípustnosti dovolání doznaly podstatných změn. Dovolání má za přípustné proto, že dle jejího názoru „je třeba najisto stanovit výklad následujících právních otázek, vyskytnuvších se v napadeném rozhodnutí“. V navazující argumentaci pak uvádí, že „otázkou celého řízení zůstává určení viníka vzniklé škody“, a jako otázku zásadního právního významu předkládá dotaz, zda lze „klást za vinu žalobkyni převzetí vozidla bez vyhledávacího systému, když a) tento je skryt, nelze jej nalézt ani nedůkladnější obhlídkou vozidla, b) jednalo se o naprostou novinku, kdy informovanost o ní byla nižší než obvyklá“, a zda lze v tomto případě na žalobkyni klást nároky, které “zcela nepříkladně per analogiam vztahují obecné soudy k nedodání vnějších viditelných a funkčnost nenarušujících komponentů (chromy)“. Připojuje též otázku, zda žalobkyni, která „díky institutu leasingu nemůže být považována za osobu zvlášť chráněnou (ve smyslu kupříkladu spotřebitelském), neboť vystupuje jako zmocněnec leasingové společnosti“, nebo jejímu zmocniteli lze upřít „byť minimální ochranu“.
Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ), že z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné dovolací tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí.
Argumentaci, jež by splňovala požadavky na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v režimu občanského soudního řádu účinném od 1. 1. 2013, nelze v dovolání nalézt ani z hlediska jeho obsahu. V pořadí první dvě z předložených „otázek“ nejsou otázkami hmotného či procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly dosud vyřešeny a které by měl Nejvyšší soud vyřešit v souzené věci, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolatelka tu nečiní nic jiného, než že polemizuje se správností právních závěrů odvolacího soudu, nehledě na to, že svou argumentaci zakládá na vlastní verzi skutkového stavu věci, odchylnou od skutkových zjištění a skutkových závěrů, z nichž jí kritizované právní posouzení odvolacího soudu vychází. Tím věcně ani nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž toliko správnost zjištěného skutkového stavu věci, jenž ovšem v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit v žádném ohledu nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod a tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3227/2015, a ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5237/2015).
Třetí „otázka“ je pak do té míry bezobsažná, že na ni odpovědět nelze; není zřejmé, jakou konkrétní ochranu má dovolatelka na mysli. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti. Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014, a ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5071/2014).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 6. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu