Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2016, sp. zn. 33 Cdo 2441/2016 [ rozsudek / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2441.2016.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2441.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2441/2016 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Porta Reality s. r. o. se sídlem v Praze 3, Lucemburská 2136/16, identifikační číslo 28382765, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalovanému D. B. , zastoupenému JUDr. Ivetou Hodkovou, Csc., advokátkou se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, o 3.448.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 90/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, č. j. 22 Co 143/2015-81, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, č. j. 22 Co 143/2015-81, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 1. 2015, č. j. 18 C 90/2014-29, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2015, č. j. 18 C 90/2014-29, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.448.500,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Zdůraznil, že žalovaného usnesením vyzval podle §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), aby se ve lhůtě ve věci písemně vyjádřil, přičemž jej zároveň poučil o procesních následcích, jestliže výzvě nevyhoví. Ve vyjádření obsahově žalovaný pouze vznesl procesní námitku nedostatku pravomoci soudu, neboť věc má být podle rozhodčí doložky obsažené v dohodě o poskytnutí nabídky ze dne 20. 6. 2013 projednána před rozhodcem. Podle soudu prvního stupně je ovšem rozhodčí doložka neplatná podle §3 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“), protože nebyla sjednána samostatně, ale je součástí podmínek dohody o poskytnutí nabídky, a žalovaný dohodu neuzavíral jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nýbrž v postavení spotřebitele. Neuvedl-li žalovaný ve vyjádření žádné konkrétní skutečnosti a neoznačil důkazy, kterými by zpochybnil žalobou uplatněný nárok (jen namítl nedostatek pravomoci soudu), soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1140/2011, uzavřel, že nastala fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. Soud tak rozhodl podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, č. j. 22 Co 143/2015-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na základě doplněného dokazování zjistil, že žalobkyně dne 20. 6. 2013 uzavřela s žalovaným (jako zájemcem) „dohodu o poskytnutí nabídky“, jejímž předmětem (zajištěním nájmu, vlastnictví nebo užívání předmětu nabídky) byl mimo jiné i „Obchodní dům, 4.500 m 2 , 2 NP“, na adrese Vosátkova 1/285, Praha 12 - Kamýk, přičemž cena předmětu nabídky představovala částku 95 milionů Kč a provize z uvedené ceny ve výši 3 % bez DPH. Součástí dohody (bod 8.a) je i ujednání o tom, že veškeré spory vznikající z této dohody (a v souvislosti s ní) budou „rozhodovány s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR podle jeho Řádu a Pravidel jediným rozhodcem jmenovaným předsedou Rozhodčího soudu.“ Žalovaný je v dohodě identifikován datem narození (nikoliv identifikačním číslem osoby), adresou P. 2,“ telefonním číslem a e-mailem. Je držitelem tří živnostenských oprávnění, mimo jiné i s předmětem činnosti „zprostředkování obchodu a služeb.“ Dne 12. 1. 2013 uzavřel se společností SHIMON SHABI s. r. o. (jako zájemcem) smlouvu o zprostředkování podle §262 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jenobch. zák.“), kterou se zavázal pro uvedenou společnost obstarat koupi komerčních nemovitostí v Praze a Středočeském kraji za maximální cenu 200.000.000,- Kč; žalovaný je jedním ze dvou jednatelů a jejím výlučným společníkem. Odvolací soud na základě těchto skutkových zjištění, s odkazem na §13a obch. zák., §52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“), §3 odst. 3 z. r. ř. a §114b odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný. Při sjednávání dohody ze dne 20. 6. 2013 se žalovaný neoznačil identifikačními znaky podnikatele v rozporu s §13a obch. zák., a přes okolnost, že disponuje třemi živnostenskými oprávněními, to neznamená, že dohodu uzavíral jako podnikatel při své podnikatelské činnosti. Podle odvolacího soudu – cituje §52 odst. 3 obč. zák. - žalovaný nejednal v rámci své „obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“, nýbrž byl v postavení spotřebitele. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodčí doložka pro řešení sporů z této spotřebitelské smlouvy nebyla sjednána samostatně, a je tedy neplatná. Pro souzenou věc to znamená, že je dána pravomoc soudů (nikoliv rozhodců). Pouhá procesní námitka žalovaného (nedostatek pravomoci soudu) nezahrnuje vylíčení rozhodujících skutečností o věci samé a nezabránila tak fikci uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) zato, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, při němž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1437/2008, ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3442/2008, a ze dne 16. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 280/2009, totiž posoudil otázku charakteru právního vztahu účastníků řízení. Dohodou ze dne 20. 6. 2013 založený právní vztah není vztahem ze spotřebitelské smlouvy, nýbrž souvisí s podnikatelskou činností účastníků. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že neuvedením svého identifikační číslo v dohodě (bez zřetele na okolnosti věci) ji uzavřel v postavení spotřebitele. Okolnosti, za nichž byla dohoda uzavřena, naopak svědčí o tom, že ji uzavřel v souvislosti se svou podnikatelskou činností (předmětem podnikání). Zdůrazňuje, že zvýšené ochrany spotřebitele se nikdy nedovolával. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. Má zato, že se dovolatel domáhá pouze přezkumu skutkových závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Při uzavírání dohody nemohla rozpoznat, že žalovaný podniká, že dohodu uzavírá v souvislosti se svou podnikatelskou činností, neboť při všech jednáních nevystupoval jako podnikatel. Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jeno. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky charakteru právního vztahu účastníků, kterou odvolací soud (a potažmo soud prvního stupně) posoudil v rozporu s již ustálenou praxí dovolacího soudu; její řešení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Dovolání je důvodné. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na závěru, že žalovaný při uzavírání dohody ze dne 20. 6. 2013 nevystupoval jako podnikatel při své podnikatelské činnosti. Namítl-li ve vyjádření na základě výzvy podle §114b o. s. ř. pouze nedostatek pravomoci soudu pro existenci rozhodčí doložky, pak se zřetelem k tomu, že neobsahovalo vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svou procesní obranu, nepovažovaly je za dostačující, a při závěru o neplatnosti rozhodčí doložky podle §3 odst. 3 z. r. ř., nastala fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř., s tím, že nezbylo než rozhodnout podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008) ve shodě s Ústavním soudem (viz nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, ročník 1999, díl I. pod číslem 101) zdůraznil, že pro závěr o tom, zda vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je určující podstata společenského vztahu, v němž vystupovaly. Pro posouzení, zda závazkový vztah je obchodním závazkovým vztahem podle §261 odst. 1 obch. zák, je rozhodující, že vznikl mezi podnikateli, týká se jejich podnikatelské činnosti, přičemž je tato skutečnost zřejmá s přihlédnutím ke všem okolnostem v době vzniku právního vztahu. Pro závěr o obchodní povaze závazkového vztahu je splnění podmínky „vztahu k podnikatelské činnosti“ nezbytné, neboť i podnikatel si může opatřovat věci či zajišťovat služby pro svoji osobní potřebu nebo pro jinou než podnikatelskou činnost; pak se závazkový vztah řídí občanským zákoníkem. Za spotřebitele se přitom podle §52 odst. 3 obč. zák. považuje fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, a nečiní tak opakovaně za úplatu. Podle dohody ze dne 20. 6. 2013 předložila žalobkyně (podnikatelka v oblasti realit) žalovanému (jako zájemci disponujícímu třemi živnostenskými oprávněními) nabídku na zajištění mimo jiné nemovitosti - obchodního domu na adrese Vosátkova 1/285, Praha 12 - Kamýk, za nabídkovou cenu ve výši 95 milionů Kč, s provizí z uvedené ceny ve výši 3 % bez DPH. Této dohodě předcházela smlouva o zprostředkování uzavřená podle §262 obch. zák. mezi žalovaným (jako zprostředkovatelem) a společností SHIMON SHABI s. r. o. ze dne 12. 1. 2013, obsahující závazek žalovaného zajistit pro tuto společnost administrativně-komerční nemovitost v Praze a Středočeském kraji za cenu maximálně 200.000.000,- Kč; žalovaný je jediným společníkem a jedním z dvou jednatelů této právnické osoby. Ze shora uvedených východisek pro posuzování charakteru právního vztahu účastníků pak pro souzenou věc plynou následující závěry: žalovaný dohodu dne 20. 6. 2013 neuzavíral za účelem uspokojení svých osobních potřeb, nýbrž v souvislosti se svou podnikatelskou činností a v souvislosti se splněním svého obchodního závazkového vztahu ke společnosti SHIMON SHABI s. r. o. Smluvním stranám dohody ze dne 20. 6. 2013 bylo mimo jakoukoliv pochybnost zřejmé, že žalovaný nabídku žalobkyně nepřijímá z důvodu zajištění svých osobních potřeb, neboť užívání nabídnutého obchodního domu s přihlédnutím k ceně nabídky vybočuje z rámce uspokojování osobních potřeb. Přestože žalovaný v dohodě není identifikován svým podnikatelským identifikačním číslem, nelze jen z této okolnosti dovozovat, že založený právní vztah je vztahem nepodléhajícím režimu obchodního zákoníku. Soudy obou stupňů při své argumentaci totiž pominuly, že pro řešení otázky, který právní předpis je nutno v dané věci použít, je rozhodující nejen to, zda účastníci jsou podnikatelé, ale i to, jaká je podstata společenského vztahu, v němž tito podnikatelé vystupovali (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, ročník 1999, díl I. pod číslem 101). Neobstojí tak závěr, že při uzavírání dohody žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele. Nesprávné právní posouzení charakteru právního vztahu účastníků řízení mělo za následek chybný závěr o neplatnosti rozhodčí doložky sjednané v bodě 8. a) dohody ze dne 20. 6. 2013 podle §3 odst. 3 z. r. ř. Rozhodčí doložka totiž nebyla uzavřena pro řešení sporů ze spotřebitelské smlouvy, a tedy nemusela být sjednána samostatně, nýbrž mohla být součástí podmínek, jimiž se řídí vlastní hlavní smlouva. Podle §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. V rozsudku ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, Nejvyšší soud zdůraznil, že „soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení §114b odst.1 o. s. ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§104 odst.1 o. s. ř.), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení“. Uvedený závěr odpovídá dikci zákona, neboť fikce uznání nároku nenastává, jsou-li tu důvody pro zastavení řízení (např. pro nedostatek podmínek řízení) nebo odmítnutí žaloby (pro její vady). Podle §106 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. brání projednání věci skutečnost, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci; tato okolnost je důvodem pro zastavení řízení. Soud se přitom pravomocí rozhodce věc projednat nezabývá z úřední povinnosti, nýbrž jen na základě včasné námitky, kterou může žalovaný uplatnit nejpozději při prvním úkonu ve věci samé, který mu náleží. Takovým úkonem je i jeho vyjádření ve věci na základě výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. Se zřetelem k nesprávnému závěru, že předmět sporu byl založen spotřebitelskou smlouvou a že rozhodčí doložka je podle §3 odst. 3 z. r. ř. neplatná, soudy nepovažovaly za dostačující vyjádření žalovaného obsahující „pouze“ námitku nedostatku pravomoci soudu v rozporu se zněním §114b odst. 5 in fine o. s. ř., který zamezuje vzniku fikce uznání nároku v situaci, musí-li být řízení zastaveno. Jelikož se žalovanému podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. června 2016 JUDr. Václav Duda předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2016
Spisová značka:33 Cdo 2441/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2441.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Právní úkony
Dotčené předpisy:čl. 261 odst. 1 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-09-21