ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.487.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 487/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Ing. J. K. a b) M. K. , zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalovaným 1) J. S. , a 2) F. N. , zastoupeným JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 18, o 1.655.519,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 358/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2013, č. j. 12 Co 292/2013-105, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2013, č. j. 12 Co 292/2013-105, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. ledna 2013, č. j. 12 C 358/2011-72, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2013, č. j. 12 C 358/2011-72, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům 1.655.519,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Přes výzvu soudu žalobci po poučení podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nedolíčili rozhodující skutková tvrzení, neboť podle žaloby byla smlouva o půjčce uzavřena dne 25. 7. 2001, zároveň tvrdí, že předmět půjčky (peníze a zboží) předali žalovaným před tímto datem. Soud prvního stupně uzavřel, že v situaci, kdy žalovaní zpochybňují uznání dluhu, jehož podpisem se zakládá vyvratitelná domněnka existence dluhu v době, kdy došlo k uznání dluhu, musí žalobci tvrdit, kdy dluh vznikl. Tyto nedostatky ve vylíčení všech skutkových okolností věci brání žalovaným účinně vystavět svou procesní obranu na námitkách, podle nichž dluh buď nevznikl, byl splněn nebo jinak zanikl, protože není zřejmé, o jaký konkrétní dluh se jedná.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. 12 Co 292/2013-105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobci neprokázali, kdy žalovaní převzali finanční obnosy (2 x 750.000,- Kč), pouze připustili, že se tak stalo před „uzavřením smlouvy o půjčce a o zajištění závazků“, kterou podepsali 25. 7. 2001 a v níž je uvedeno, že finanční částky a zboží žalovaným předali 26. 1. 2001. Není tak najisto postaveno, kdy skutečně byla smlouva o půjčce uzavřena. Odvolací soud přihlédl ke zjištění soudu prvního stupně, podle něhož mezi účastníky řízení, kteří jsou podnikateli, existovaly i jiné právní vztahy, a proto neuvěřil tvrzení, že mezi nimi neexistoval žádný jiný dluh. Žalobci tak nemohli být úspěšní s žalobou v rozsahu částky 500.000,- Kč „za zboží“ v této hodnotě, z titulu půjčky, jestliže toto své „důkazní tvrzení přes opakované poučení soudu nezměnili či nedoplnili“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, které mají za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť při řešení otázky rozložení důkazního břemene, tj. otázky procesního práva, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované např. jeho rozhodnutím ze dne 25. dubna 2013, sp. 33 Cdo 4237/2011. Mají zato, že soudy sice konstatovaly, že uznáním dluhu byla založena vyvratitelná domněnka jeho existence, avšak v situaci, kdy žalovaní (své vlastní) uznání „zpochybnili“, dospěly k nesprávnému závěru, že důkazní břemeno existence dluhu tíží žalobce; pouhé popírání uznání dluhu jim stačilo - přes platné uznání dluhu - k přenesení důkazního břemene ohledně existence dluhu. Odvolacímu soudu nadto vytýkají, že pominul vliv zástavní smlouvy zajišťující spornou půjčku. S tímto odůvodněním navrhli, aby byly rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli dovolání odmítnout pro nepřípustnost, popř. zamítnout jako nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky rozložení důkazního břemene, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z listiny datované dnem 26. 1. 2001 označené jako „smlouva o půjčce a o zajištění závazků“ se podává, že žalobci dne 26. 1. 2001 půjčili každému z žalovaných 750.000,- Kč „a dále zboží v hodnotě 250.000,- Kč“. Oba žalovaní podpisem potvrdili převzetí jak částky 750.000,- Kč tak i zboží, vše v hodnotě 2.000.000,- Kč s tím, že „celkovou pohledávku 2.000.000,- Kč uznávají co do důvodu a výše jako svůj společný závazek (čl. I. Účel smlouvy, body 1. a 2.). Zavázali se „částku 2.000.000,- Kč vrátit manželům K. v měsíci červenci 2003 s tím, že 31. červenec 2003 je posledním dnem splatnosti pohledávky (čl. II. Splatnost půjčky, bod 1.). H. H., pověřená JUDr. Ivou Kocinovou, notářkou v Plzni, ověřila, že žalobci i žalovaní, kteří svou totožnost prokázali platnými úředními průkazy, listinu před ní podepsali dne 25. 7. 2001.
Jestliže z obsahu listiny vyplývá, že k předání peněz došlo již dne 26. 1. 2001, pak nelze mít pochybnosti o tom, že tato listina vyhotovená dne 26. 1. 2001, ale podepsaná před osobou pověřenou notářkou provádět tzv. legalizaci [§74 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)] všemi účastníky řízení, při respektování charakteru smlouvy o půjčce jako reálného kontraktu, (v části) potvrzuje existenci již vzniklého smluvního vztahu založeného smlouvou o půjčce v rozsahu částky 1.500.000,- Kč se zpřesněním některých smluvních práv a povinností (a závazek zřídit zástavní právo k nemovitostem k zajištění vrácení částky 2.000.000,- Kč). Lze souhlasit s odvolacím soudem, že „půjčení“ zboží, místo něhož se požaduje „vrácení“ finančního ekvivalentu 500.000,- Kč, nemůže představovat právo na vrácení půjčky, nýbrž jak uzavřel soud prvního stupně právo na zaplacení z jiného právního důvodu, který je popisem v uvedené listině dostatečně identifikován. Nelze pominout, že sporná listina současně obsahuje prohlášení žalovaných, že „celkovou pohledávku 2.000.000,- Kč uznávají co do důvodu a výše jako svůj společný závazek“, a že se ji zavazují vrátit do konkrétního data, tzn. náležitosti požadované §558 obč. zák. k platnosti uznání dluhu; závěr o neplatnosti této části listiny (uznání dluhu) odvolací soud (a potažmo ani soud prvního stupně) nepřijal.
Je nezbytné připomenout, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch.
Uznání dluhu [§558 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.)] zakládá vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že v době uznání závazek trval; v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, pak spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence nebo zániku závazku na dlužníku. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka. V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Zákon tím vyslovuje obecnou zásadu, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, a že tedy pouhá třeba i závažná pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou. Není-li ve sporu domněnka existence (trvání) uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít skutečnost za prokázanou. V řízení mohou nastat tedy jen dvě možnosti; buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku – k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010). Zároveň platí, že dojde-li k platnému uznání závazku, nelze učinit závěr, že věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními. Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže tak být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27 března 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011). Uznání, že dlužník splní dluh s uvedením jeho důvodu a výše, musí být, vzhledem k obligatorní písemné formě, obsaženo v písemném projevu vůle dlužníka nebo z něho musí za pomoci výkladu podle §35 odst. 2 obč. zák. alespoň nepochybně vyplývat tak, aby byly tyto údaje objektivně seznatelné i třetím osobám; nestačí, jsou-li známy dlužníku a věřiteli [srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2001, sp. zn. 33 Odo 507/2001, a ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod č. C 1065 a C 1663, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1635 s. a násl.].
Shora uvedené znamená, že v důsledku založení vyvratitelné právní domněnky existence dluhu žalovaných, došlo k přechodu důkazního břemene ze žalobců (věřitelů) na žalované (dlužníky). Z toho plyne, že právní posouzení otázky rozložení důkazního břemene nemůže obstát, jelikož odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu chybně určil koho v řízení a o čem tíží důkazní břemeno.
Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu