ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1113.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1113/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2016 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 To 6/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 126/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 2 T 126/2014, uznal obviněného M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že „dne 21. 4. 2014 v době kolem 16:40 hodin na fotbalovém hřišti v obci P. po předchozí slovní rozepři s poškozeným Š. R., na tohoto do oblasti hlavy ze vzdálenosti šesti metrů namířil vzduchovou pistoli značky Baby Desert Eagle, černé barvy, výr. číslo … nabitou kovovými náboji a jedenkrát z této zbraně na poškozeného vystřelil, přitom jej zasáhl do pravého oka a způsobil mu tímto penetrující poranění pravé oční koule s roztržením všech očních struktur, s krvácením do oční koule, s cizím rentgenem kontrastním tělesem v očnici o průměru kolem 5 mm, které si vyžádalo akutní chirurgický zákrok s následnou hospitalizací na Oční klinice ve Fakultní nemocnici B.-B. od 21. 4. 2014 do 28. 4. 2014, kdy v důsledku tohoto zranění došlo k poškození důležitého párového orgánu, citelné omezení v obvyklém způsobu života u poškozeného Š. R., trvalo nejméně 2 měsíce a u poškozeného došlo k doživotní ztrátě vidění na pravé oko.“
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 27 364 Kč a Š. R. částku 370 778 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolán í, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 3 To 6/2015 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Poledníka podal proti němu dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný měl za to, že soudy obou stupňů dovodily nesprávné právní posouzení skutku. Řízení před nalézacím a dovolacím soudem zůstalo podle jeho tvrzení kusým a nepřezkoumatelným s tím, že nebylo patrno, ze kterých důkazů nalézací soud vycházel, pokud dospěl k závěru, že je (obviněný) vinný shora popsaným skutkem. Z odůvodnění obou rozhodnutí nevyplývá, kterými úvahami se soudy řídily a jak se vypořádaly s jeho obhajobou.
6. Dále obviněný uvedl, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynula skutečnost, že to byl právě poškozený se svými kamarády, kteří celý konflikt rozdmýchali, a to z naprosto malicherné příčiny. Ze strany soudů bylo obviněnému vytýkáno, že v případě, kdy mu byly ze strany poškozeného a jeho kamarádů adresovány vulgární urážky a výzvy k tomu, aby opustil hřiště, měl tak učinit a vyhnout se tak případnému konfliktu. Podle soudů bylo prokázáno, že obviněnému nebylo po celou dobu bráněno v odchodu z místa činu a tento tak měl místo činu opustit, čímž by se konfliktu vyhnul. S tím obviněný nemohl souhlasit. Nacházel se na veřejném prostoru, a to na fotbalovém hřišti, které je volně přístupné. Nedopouštěl se žádné výtržnosti. Poškozený se svými kamarády ho vulgárně napadli a dožadovali se jeho odchodu z hřiště. Jednání poškozeného a jeho kamarádů nebylo žádnou výjimkou, ale naopak se jednalo o dlouhotrvající šikanu z jejich strany. Tato skutečnost nebyla soudy vzata do úvahy. Obviněný poukázal také na to, že poškozený a jeho kamarádi byli pod vlivem alkoholu, k čemuž se sami přiznali (poškozený měl 1,59 g/kg alkoholu v krvi), soudy však nebyla tato skutečnost vzata v úvahu. To bylo podle obviněného významným faktorem, neboť nepředvídatelnost a agresivita jednání poškozeného byla tímto faktem ještě umocněna a tím více pociťoval obviněný strach. Vyslovoval, že byl pod mimořádným tlakem, byl vystaven vulgárním značně dehonestujícím urážkám, byl vystaven fyzickému útoku nejen na sebe, ale i na svého psa. Čelil přesile, napaden poškozeným a jeho dvěma kamarády. Soudy podle něho neposoudily průběh celého skutkového děje, tak jak se stal a tak jak bylo prokázáno, ale z tohoto hodnotily pouze důsledek, tedy jeho výstřel s následným zraněním poškozeného. Obviněný tak měl za to, že ve světle provedených důkazů a vzhledem k celému průběhu skutkového děje měl být daný skutek posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku.
7. Obviněný též namítl, že nebylo provedeno objektivní zkoumání zdravotního stavu poškozeného. Znalecký posudek vypracovaný znalkyní MUDr. Svatavou Duchaňovou se ukázal jako neobjektivní. Znalkyně totiž neprovedla žádné vyšetření, které by potvrdilo, případně vyvrátilo tvrzení poškozeného, že na zraněné oko vidí pouze světlo a tmu, jinak na toto oko nevidí ničeho. Obviněný oslovil znalce MUDr. Vítězslava Lorence, který vypracoval odborné vyjádření, kde uvedl, že znalkyně žádným způsobem neověřila tvrzení poškozeného o tom, že na oko nevidí. K prokázání takového tvrzení je nezbytné provést simultánní vyšetření perimetru, které jedině bylo schopno objektivně prokázat, zda poškozený utrpěl ztrátu zraku či nikoli. Znalkyně se při zkoumání klíčové otázky, zda poškozený vidí, či nikoli, spolehla pouze na vyjádření poškozeného, kdy skutečnost, zda poškozený vidí či nikoli, nebyla z provedených vyšetření objektivně zjistitelná. Tato skutečnost byla klíčová pro určení, o jaký trestný čin se jedná.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 To 6/2015, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 2 T 126/2014, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Dále obviněný zaslal Nejvyššímu soudu jím vypracované podání označené jako Sdělení k dovolání ze dne 27. 4. 2015, v němž se vyjádřil k předmětné věci.
10. K podanému dovolání podal vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že má za to, že opodstatněnost výjimečného zásahu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání nenastala. Obviněný ve skutečnosti zaměřil svoje námitky k provádění důkazů soudem prvního a druhého stupně, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, což neupravuje hmotné právo, nýbrž předpisy práva procesního. Totéž platilo pro námitku ohledně zkoumání zdravotního stavu poškozeného na základě znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Svatavou Duchaňovou, znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Jestliže obviněný uváděl nesprávnost právního posouzení skutku, přičemž takový názor nepodepřel adresným poukazem na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, potom soudům nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, ale porušení procesních ustanovení. Námitky obviněného, že předmětný skutek měl být kvalifikován podle §146a tr. zákoníku, byly primárně založeny na rozporování skutkových závěrů soudů, jestliže spočívaly v tom, že soudy neposoudily celý průběh skutkového děje, ale jen důsledek z něj vyplývající, tj. výstřel spojený se zraněním poškozeného. Obviněný nabízel novou modifikovanou verzi skutkového děje. Aplikace privilegované skutkové podstaty nemá oporu ve skutkových závěrech. O strach podřaditelný pod omluvitelné hnutí mysli zde nešlo, neboť byť i vulgární nadávky, které poškozený spolu s kamarády adresoval obviněnému, nepředstavovaly podněty mimořádné intenzity a závažnosti vyúsťující v silné rozrušení. Obviněný z bezprostřední situace sám odešel a teprve, když stál za oplocením hřiště, namířil vzduchovou pistoli na poškozeného a vystřelil z ní. Státní zástupce dodal, že obviněný poukázal na §146a tr. zákoníku jako na celek, aniž by rozlišil, že obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty, přičemž toliko druhá z nich se vztahuje na úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví.
11. Státní zástupce uzavřel, že dovolání bylo (podle jeho názoru) podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Navrhl proto, aby jako takové bylo v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 To 6/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. K tomu je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněného doručené Nejvyššímu soudu dne 22. 12. 2015, označené jako „Sdělení k dovolání ze dne 27. 4. 2015.“ , nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, tedy nebylo vypracováno obhájcem, není s ním možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu tedy nelze přihlížet [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I)].
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatel ve svém podání (včetně doplňujícího sdělení) vyslovoval námitky, (které jsou podrobně rekapitulovány výše) , v nichž vykresloval skutkové okolností případu a nastiňoval pomocí nich jiný obraz výsledků a dokazování a jiného skutkového stavu, byly takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení a uplatněných dovolacích důvodů irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Dovolatel ještě ve svém podání zdůrazňoval, že soudy neprovedly řádné zjištění zdravotního stavu poškozeného. V konkrétnosti uváděl, že znalkyně MUDr. Svatava Duchaňová, která vypracovala znalecký posudek ke zjištění zdravotního stavu poškozeného, neprovedla žádné vyšetření, které by potvrdilo či vyvrátilo tvrzení poškozeného, že na pravé (zasažené) oko vidí pouze světlo a tmu. Znalkyně poškozeného nevyšetřila, pouze se spolehla na jeho telefonické vyjádření. Tomuto znaleckému posudku kontroval obviněný odborným vyjádřením MUDr. Vítězslava Lorence, znalce v oboru zdravotnictví, odvětví různá se specializací posudkové lékařství, který uváděl, že k objektivizaci zdravotního stavu poškozeného bylo nezbytné provést simultánní vyšetření perimetru, které jedině mohlo prokázat stav pravého oka poškozeného. Nejvyšší soud reflektoval, že obviněný na tuto námitku kladl velký důraz. Avšak v návaznosti na výše uvedené je nutno opětně konstatovat, že obviněný formulací této své námitky vznesl výhrady k provádění důkazů soudy nižších stupňů, tedy namítal porušení procesních ustanovení. Jak již bylo výše explicitně řečeno, nelze takovou námitku podřadit pod dovolatelem deklarovaný ani jiný dovolací důvod.
21. V obecné rovině lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, avšak tak tomu v posuzované věci nebylo.
IV.
22. S ohledem na výše uvedené je zjevné, že z hlediska dovolacího řízení obviněný formálně relevantně uplatnil (pouze) tvrzení o tom, že skutek, který spáchal, měl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, přičemž konkrétně tvrdil silné rozrušení (strach) způsobené průběhem celého předmětného děje.
23. K uvedené námitce je na místě nejprve zmínit, že v uvedeném zákonném ustanovení jsou vymezeny dvě samostatné základní skutkové podstaty (dovolatel přitom ve svém podání nespecifikoval, která z nich by měla být v daném případě aplikována).
24. U prvé z nich trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Druhou z nich (§146a odst. 3 tr. zákoníku) pak naplní ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Obě tyto základní skutkové podstaty se liší tím, že v odstavci 1 jde o úmyslně způsobené ublížení na zdraví z uvedených omluvitelných pohnutek a privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, zatímco v odstavci 3 jde o úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví ze stejných omluvitelných pohnutek a tedy privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku.
25. Společné pro obě základní privilegované skutkové podstaty vymezené v ustanovení §146a tr. zákoníku je to, že postihují nižším trestem případy, při nichž pachatel jinému úmyslně ublíží na zdraví (odstavec 1) nebo způsobí těžkou újmu na zdraví (odstavec 3) v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Taková úprava sleduje záměr, aby byly od těžkého ublížení na zdraví podle §145 nebo ublížení na zdraví podle §146 odlišeny případy typově společensky méně škodlivé (méně závažné). Trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dále navazuje na trestný čin zabití podle §141, který postihuje úmyslné usmrcení jiného za obdobných okolností, tedy v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. (In. Šámal P. a kol. Trestní zákoník 2. vydání Praha. C. H. Beck, 2012, 1552-1553s.)
26. Z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli (In: detto 1555-1556s.).
27. Stav vzrušení se projevuje zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organismu. Silné rozrušení, jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli, sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost, ale vždy vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. R 14/2011). Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Zákon zde užívá pojem „omluvitelné hnutí mysli“, čímž vyjadřuje, že je třeba na pachatele hledět s určitou shovívavostí, což právě odůvodňuje nižší trestnost takového jednání. Na druhé straně to však neznamená, že by takový čin tím byl zcela ospravedlnitelný, neboť stále zůstává, byť mírněji, trestuhodným a zavrženíhodným. (In: detto 1491-1492s.). Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibé emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být např. soucit, žal nebo smutek (In: detto 1492s.).
28. Způsobení těžké újmy na zdraví (i ublížení na zdraví) je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo ke společnosti. Musí tedy jít o (vědomé a úmyslné) jednání zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Zásadně jím však není každý spor nebo každé fyzické napadení, neboť musí jít o skutečně intenzivní předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. (In: detto 1555-1556s.). Předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného (tzv. provokace) může konkrétně spočívat např. v usmrcení osoby, která dlouhodobě fyzicky nebo psychicky týrala pachatele, anebo ho po určitou dobu zavrženíhodným způsobem sexuálně nebo jinak zneužívala. Může však jít i o jednorázové jednání poškozeného ve formě útoku nebo vyvolání nebezpečí směřujícího vůči zájmům chráněným trestním zákonem, pokud má požadovanou intenzitu, např. při překročení mezí nutné obrany nebo krajní nouze ze strany pachatele. (In: detto 1492s.). Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět i závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací (In: detto 1492-1493s.). Na druhé straně běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, zneuctění (dehonestace) apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory (políčky, strkanice, povalení na zem atd.) nelze za zavrženíhodné jednání považovat (In: detto 1493s.).
29. Ve výše uvedených teoretických východiscích jsou tedy vyloženy požadavky, které právní teorie i praxe klade na to, aby trestný čin mohl být posouzen podle privilegované skutkové podstaty.
30. Podstatné pak v posuzované věci je, že za situace, kdy nebyl shledán ani kvalifikovaně namítán tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, byl dovolací soud povinen vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn a popsán soudy nižších stupňů.
31. Nejvyšší soud neopomíjí, že obviněný ve svém dovolání uvedl skutečnosti (např. tvrdil, že byl dlouhodobě šikanován ze strany poškozeného a jeho kamarádů, že byl v době spáchání skutku pod mimořádným tlakem, že se soud nezabýval skutečností, zda okolnosti nemohly u obviněného vyvolat strach a zda se nedopustil svého jednání v důsledku silného rozrušení), které by, pokud by byly prokázány (důkazně podloženy), měly být zvažovány z toho hlediska, zda nepřicházelo v úvahu posouzení skutku podle §146a odst. 3 tr. zákoníku.
32. Zároveň však dovolací soud deklaruje, že ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů nevyplynuly skutečnosti odůvodňující naplnění znaků uvedené privilegované skutkové podstaty. Obviněný své právní posouzení založil na tom základě, že podle vlastního hodnocení předkládal verzi skutkového děje, do níž byly vloženy prvky, které by mohly odpovídat trestnému činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Nejvyšší soud zde opětně připomíná, že pokud nebyl namítán a zjištěn tzv. extrémní nesoulad, je v dovolacím řízení vázán skutkovým stavem, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů a nemůže tudíž přihlížet k modifikované verzi skutkového děje. Tuto verzi skutkového děje není možné v dovolacím řízení akceptovat.
33. Podle tvrzení obviněného se mělo jednat o následující mimořádné okolnosti. Prvým důvodem měla být předchozí dlouhotrvající šikana ze strany poškozeného a jeho kamarádů. Dalším důvodem mělo být silné rozrušení a vyvolaný strach. Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů však opora pro daná tvrzení nevyplývá. Obviněný sám se konkrétněji k tvrzenému šikanóznímu jednání vyjádřil pouze tak, že při jízdách na kolečkových bruslích na něj poškozený a jeho kamarádi pokřikovali. To však samo o sobě nepostačuje pro závěr o předchozí dlouhotrvající šikaně. Pokud pak jde o vlastní posuzovaný skutek, je nesporné, že jej poškozený a jeho kamarádi častovali velmi vulgárními nadávkami a vykazovali z hřiště a že předtím požili alkoholické nápoje. Soudní teorie a praxe však tyto okolnosti nepovažuje za zavrženíhodné jednání ve smyslu ustanovení §146a odst. 1, resp. odst. 3 tr. zákoníku. Stejně tak předmětné zjištěné okolnosti činu nepředstavují podněty mimořádné intenzity a závažnosti, které by měly vyvolat (byly způsobilé přivodit) silné rozrušení ze strachu ve smyslu stejného ustanovení zákona (viz výše).
34. S odkazem na výše uvedené je na místě opětovně zdůraznit, že strach (v tomto případě např. půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví), úlek nebo zmatek pachatele musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti. Tyto okolnosti však ze skutkového stavu zjištěného v předchozím řízení nevyplývaly.
35. Lze tak shrnout, že jestliže soudy nižších stupňů nezjistily při dokazování existenci výše podrobně popsaných mimořádných okolností v právem požadované intenzitě, nemohly vyvodit, že by byly naplněny znaky pro aplikaci některé ze základních skutkových podstat upravených v ustanovení §146a tr. zákoníku. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že podle skutkového stavu zjištěného v předchozím řízení nebyly dány ty mimořádné okolnosti, při jejichž existenci by bylo možno věc posuzovat podle uváděných privilegovaných skutkových podstat.
36. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu