Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2016, sp. zn. 6 Tdo 1571/2015 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1571.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1571.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1571/2015-33 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2016 o dovolání, které podali obvinění 1. Z. P. , a 2. P. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 13 To 393/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 31/2015, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Z. P. a P. Z. o d m í t a j í. Odůvodnění: I. 1. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 6 T 31/2015, uznal obviněného Z. P. vinným, že „dne 25. 7. 2014 v době od 9.40 hod do 14:23 hod. v K., v budově okresního soudu, jako svědek při výslechu před soudcem okresního soudu v trestní věci vedené pod sp. zn. 26 T 64/2014 proti R. P., obžalovanému ze spáchání přečinů pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, lživě vypovídal o zásadních okolnostech a o průběhu dopravních nehod vozidel tov. zn.: Mercedes Sprinter, RZ : …, a Opel Vivaro, RZ: …, ke kterým mělo dojít dne 22. 5. 2012 v době kolem 19:30 hod., na silniční komunikaci mezi obcemi Ř. a M., okr. K., a dne 5. 8. 2012 v době kolem 21:40 hod., na silniční komunikaci mezi obcí V. D. a K., když tvrdil, že v prvním případě dostal smyk, nezvládl řízení, sjel mimo vozovku do příkopu a narazil do stromu a v druhém případě nezvládl řízení, když asi usnul, sjel mimo vozovku, narazil do stromku a probudil ho náraz, přičemž ze závěrů znaleckých posudků z oboru dopravy č. 1283-54/2013 (II. a III. díl), a rovněž tak z výpovědi znalce u hlavního líčení vyplynulo, že takto popsaný průběh dopravních nehod je z technického hlediska nepřijatelný a k takto popsaným dopravním nehodám nikdy ve skutečnosti nedošlo, přičemž reálný popis nehodových dějů byl stěžejní k vyvození trestní odpovědnosti R. P. pro přečiny pojistného podvodu, pro které byl pravomocně odsouzen, a obviněný takto jednal, přestože předtím byl řádně poučen podle příslušných ustanovení trestního řádu o tom, že je vyslýchán jako svědek a je proto jeho povinností vypovídat pravdu a nic nezamlčovat a současně byl poučen i o následcích nepravdivé výpovědi.“ 2. Dále uznal obviněného P. Z. vinným, že „dne 25. 7. 2014 v době od 9.40 hod do 14:23 hod. v K., v budově okresního soudu, jako svědek při výslechu před soudcem okresního soudu v trestní věci vedené pod sp. zn. 26 T 64/2014 proti R. P., obžalovanému ze spáchání přečinů pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, lživě vypovídal o zásadních okolnostech a o průběhu dopravní nehody vozidla tov. zn.: Mercedes Sprinter, RZ …, ke které mělo dojít dne 13. 6. 2011 v K., v části zvané N. V., ulici W., když tvrdil, že během jízdy po silniční komunikaci mu na vozidle praskla pravá přední pneumatika, v důsledku toho vozidlo sjelo mimo vozovku, a škrtlo o betonový sloupek a následně narazilo do vyskládaných klád stromů, zatímco ze závěru znaleckého posudku z oboru dopravy č. 1283-54/2013, a rovněž tak z výpovědi znalce u hlavního líčení vyplynulo, že takto popsaný průběh dopravní nehody je z technického hlediska nepřijatelný a k takto popsané dopravní nehodě nikdy ve skutečnosti nedošlo, přičemž reálný popis nehodového děje byl stěžejní k vyvození trestní odpovědnosti R. P. pro přečin pojistného podvodu, pro který byl pravomocně odsouzen, a obviněný takto jednal, přestože předtím byl řádně poučen podle příslušných ustanovení trestního řádu o tom, že je vyslýchán jako svědek a je proto jeho povinností vypovídat pravdu a nic nezamlčovat a současně byl poučen i o následcích nepravdivé výpovědi.“ 3. Takto popsané jednání obviněných Z. P. a P. Z. (dále jen společně „obvinění “, příp. „dovolatelé“) soud prvého stupně právně kvalifikoval jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uložil jim oběma (každému z nich) podle §346 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon trestu podmíněně odložil za zkušební dobu 16 měsíců. 4. O odvoláních, která podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 13 To 393/2015, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl. II. 5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze a jemu přecházejícímu rozsudku Okresního soudu v Kladně podali oba obvinění (ve společném podání) dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítli, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy, když upřednostnily své nedostatečně podložené domněnky před skutečně zjištěnými okolnostmi případu, nezjistily skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a nectily zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny. 7. Dovolatelé uvedli, že si jsou vědomi, že podstatou jimi uplatněného dovolacího důvodu je nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, současně však měli za to, že v daném případě došlo k tak zásadnímu zásahu do jejich práv, že je namístě, aby se dovolací soud jimi vytčenými vadami zabýval. Odkázali přitom na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14. 8. Soudy podle nich svá rozhodnutí založily na závěrech znaleckého posudku, aniž by zohlednily následující skutečnosti: a) znalecké posudky nebyly vypracovány bezprostředně po nehodách a nevycházely pouze z informací uváděných obviněnými, b) obvinění svědecké výpovědi ohledně předmětných dopravních nehod podávali s velkým časovým odstupem, pro který již nebyli schopni zcela přesného popisu nehodového děje či způsobených následků. c) pokud šlo o místní šetření provedené znalcem, z něhož soud také vycházel a považoval jej za usvědčující důkaz, pak toto proběhlo vždy s velkým odstupem od události, pro který nelze očekávat, že místa nehod ponesou známky těchto nehod, neboť tyto mohly být zničeny či pozměněny vlivem mnoha faktorů. 9. K bodu a) namítali, že znalec nehodnotil, zda se nehody, tak jak je popsali obvinění, staly, či se tak mohly stát s ohledem na obviněnými popsané následky na vozidlech, nýbrž veškeré své závěry vztahoval k poškození vozidel třetí osobou, tj. R. P. Znalec nedospěl ani k závěru, že se nehody nestaly, nýbrž k závěru, že údajně vzniklá poškození neodpovídají nehodovým dějům. Skutečnost, že se nehody nestaly, vyvodil ze znaleckého posudku až soud. Znalec pouze uvedl, že nehodový děj byl jiný od toho, jaký byl nahlášen pojišťovně. To však nelze přičítat obviněným, neboť za to byl pravomocně odsouzen R. P. Znalec také vycházel z fotodokumentace, která byla pořízena R. P. Obvinění u pořizování fotodokumentace nebyli a nikdy nebyli s touto fotodokumentací konfrontováni a nebyli konfrontováni ani s hlášeními o nehodách. Soudy přešly to, že se meteorologická zpráva o nepřízni počasí u jedné z nehod přesně shodovala s výpovědí obviněného Z. P. Znalecké posudky nemohly být ve vztahu k vině obviněných usvědčujícím důkazem, neboť z posudků bylo zřejmé, že s největší pravděpodobností došlo k manipulaci s díly na předmětných vozidlech. Pokud by znalecké posudky měly být relevantní ve vztahu ke stanovení viny obviněných, pak by musely jejich závěry znít zcela odlišně, a to že údajně vzniklá poškození, tak jak je popsali obvinění, neodpovídala jimi vylíčenému nehodovému ději. Tento závěr však z posudků zcela jednoznačně nevyplýval. 10. K bodu b) uvedli, že výtka soudu, že popisovali události jen v několika základních bodech, ale na podrobnosti si již nepamatovali, přičemž soudu se jevilo jako nepravděpodobné, že by si nevybavili, jak k nehodě došlo, je absurdní. Tento argument, který podle soudu svědčil o jejich nevěrohodnosti, je nedůvodný a zakládá se na snaze soudu přičíst jakékoli jednání obviněných k jejich tíži, aby mohli být uznáni vinnými. Nebylo s podivem, že si pamatovali pouze základní body, nikoli podrobnosti. K nehodě obviněného P. Z. došlo 13. 6. 2011 a k jeho výslechu v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 64/2014 po více než třech letech od nehody a k výslechu v nadepsaném řízení dne 16. 6. 2015, tedy 4 roky po nehodě. U obviněného Z. P. byla situace obdobná. 11. K bodu c) prezentovali, že soud popisoval poškození vozidla popsaná nikoli obviněným P. Z., nýbrž poškození, která byla uplatněna na pojišťovně jinou osobou a která byla s ohledem na manipulaci s díly na vozidlech po nehodě zcela bezpředmětná. Jako jediný důkaz zde stál betonový sloupek, který měl podle soudu nést stopy nehody, která se odehrála 3 roky před místním šetřením, což je z hlediska obhajoby naprosto nepochopitelné. Za tak dlouhou dobu na sloupek působilo velké množství faktorů, mohlo dokonce dojít k instalaci sloupku jiného. Za dané důkazní situace bylo nemyslitelné, aby absence stop na sloupku představovala usvědčující důkaz. Pokud šlo o obviněného Z. P., soud prvého stupně považoval za usvědčující důkaz, že na místě nehody se na žádném z tam přítomných stromů nevyskytovalo typické poškození. Toto však nelze označit s ohledem na časový odstup od nehody za použitelný či důvodný argument. 12. Dále obvinění namítli porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Nebylo podle nich nade vší pochybnost prokázáno, že by jejich tvrzení byla nepravdivá. Nebylo možno uzavřít bez důvodných pochybností skutkový stav tak, že se nehody skutečně nestaly, tak jak je popsali obvinění a že se tudíž dopustili křivé výpovědi. Odkázali přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 a III.ÚS2042/08. 13. Z těchto důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 13 To 393/2015 a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 6 T 31/2015 a ve smyslu §265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že se obvinění podle §226 písm. a) tr. ř. zprošťují obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který jsou obvinění stíháni, popř. podle §226 písm. b) tr. ř., když v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, popř. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 13 To 393/2015 a ve smyslu §265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 14. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání. III. 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. 16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 13 To 393/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. 18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). 20. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). IV. 21. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky (podrobně viz výše v rekapitulaci podání dovolatelů) vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obvinění vytýkají soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny a vadná skutková zjištění, potažmo nedostatečná odůvodnění jejich rozhodnutí. Současně přitom prosazují vlastní hodnocení důkazů a s důrazem na zásadu in dubio pro reo vlastní skutkový hodnotící závěr (nebylo nade všechny pochybnosti prokázáno, že by jejich výpovědi byly nepravdivé). Právě a výlučně z těchto skutkových a procesních námitek pak dovozují, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 22. Obvinění tedy nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřují výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. 23. V obecné rovině lze v návaznosti na uvedené konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní- li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo. 24. Meritem podání dovolatelů je rozsáhlé hodnocení provedených důkazů (znaleckých posudků) a dovozování závěrů, jež by z nich měly vyplývat, odlišných od zjištění učiněných soudy nižších stupňů, jak je popsáno podrobně výše. Na tomto základě pak dovolatelé dospěli k závěru, že ze strany soudů došlo k nesprávnému vyhodnocení důkazů a byl z nich nesprávně zjištěn skutkový stav, přičemž tak došlo k nerespektování zásady in dubio pro reo a k porušení práva na spravedlivý proces, tedy, že zde nastala situace extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry. 25. Tomuto však nemohl Nejvyšší soud v konfrontaci s obsahem rozhodnutí soudů nižších stupňů přisvědčit. Připomíná, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Přes výhrady obviněných, kteří své podání koncipovali tak, aby vytvořili obraz rozporů či nedostatků v důkazech a následně nelogického hodnocení ze strany soudů nižších stupňů, je možno konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. 26. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, potvrzenými rozhodnutím Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. 27. Činili-li za dané situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a výlučně z toho pak dovozovali vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. 28. Pokud obvinění v postupu soudů ve věci činných spatřovali také porušení zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny, je třeba připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. 29. Ve výkladové rovině lze dodat, že přitom ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). 30. Jak již shora naznačeno, podle názoru Nejvyššího soudu postup soudů nižších soudů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy. Je ostatně zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci prostor ani k aplikaci zásady in dubio pro reo. 31. K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální ; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). 32. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). 33. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 28. 1. 2016 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/28/2016
Spisová značka:6 Tdo 1571/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1571.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o dovolání
Dotčené předpisy:§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 1018/16
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-29