ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.818.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 818/2016-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2016 o dovolání, které podal obviněný M. H . , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 5 To 409/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 149/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 6 T 149/2014 byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím (zkráceně uvedeno), že
v době od 9. 5. 2011 do 1. 6. 2011 z blíže nezjištěného místa jako jednatel společnosti HRB, s. r. o., IČ: 24822621, se sídlem Praha 5, Náměstí 14. října 1307/2, odeslal poštou či faxem blíže specifikovaným 16 obchodním společnostem, registrovaným u německého obchodního rejstříku, dokument v německém jazyce, v záhlaví opatřený textem „HRB Handelsregisterbekanntmachungen“ (obchodní rejstřík), jehož součástí byl předvyplněný platební příkaz k tzv. SEPA platbě, v němž osloveným společnostem nabízel možnost registrace do zvláštní databáze, která evidovala jejich firemní údaje, následně sloužící výhradně pro marketingové a informativní účely, a to za úplatu 785 EUR, která měla být převedena na bankovní účet č. ..., který předtím dne 13. 4. 2011 v P. ..., H. ..., v pobočce UniCreditBank Czech Republic, a. s., založil jménem spol. HRB, s. r. o., a v uvedeném dokumentu bylo dále uvedeno, že pokud nedojde k úhradě předepsané částky, budou údaje společnosti z databáze vymazány, přičemž využil snadné zaměnitelnosti obchodního názvu společnosti HRB, s. r. o. a zkratky HRB s názvem oficiálního německého obchodního rejstříku, jím formulovaným a koncipovaným dokumentem u adresátů vytvořil dojem, že jde o úřední dokument německého obchodního rejstříku, kdy pod hrozbou výmazu údajů z databáze od poškozených společností vylákal, popř. se pokusil vylákat blíže specifikované částky, za které však následně neposkytl žádné služby, a neměl to ani v úmyslu, jednal takto v úmyslu uvést zaměstnance poškozených společností v omyl, že jde o výzvu skutečného obchodního rejstříku Spolkové republiky Německo, a způsobit tak poškozeným společnostem škodu v celkové výši 11 775 EUR (287 302,15 Kč) a pokusil se způsobit další škodu ve výši 785 EUR (18 981,30 Kč).
2. Obviněný byl za tento přečin, jakož i za přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 17 T 8/2015, který nabyl právní moci dnem 26. 5. 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 10 To 187/2015, odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §59 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající 1) v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 měsíců, 2) zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních korporací na dobu 12 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha–západ ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 17 T 8/2015, který nabyl právní moci dnem 26. 5. 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 10 To 187/2015, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o náhradě škody.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 5 To 409/2015, jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené Volksbank Weinheim eG a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jakož i navazujících výroků, rozhodl tak, že mu podle §209 odst. 3 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 16 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil současně výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 6 T 314/2014, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek městského soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Boučka dovoláním opírajícím se o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že došlo k vadnému právnímu posouzení skutku, neboť projednáním jednání dovolatele v trestním řízení byl porušen princip ultima ratio.
5. Ve shodě s odvolacími námitkami obviněný ve svém dovolání tvrdí, že nelze dovodit, že by německé společnosti uváděl v omyl. Namítá, že podle čísla účtu těmto muselo být zřejmé, že se nejedná o účet vedený v Německu. Neposkytnutí služby německým společnostem bylo ovlivněno tím, že dne 18. 5. 2011 byl bankovní účet obviněnému zablokován, neměl možnost zkontrolovat, jaké společnosti poplatek uhradily a komu tedy má službu poskytnout, nemohl v daném směru informovat svého kolegu, který měl databáze vést. Je přesvědčen, že pouze tím, že závazek neplnil, nemohl spáchat trestný čin podvodu. Soudům vytýká, že rezignovaly na nutnost zabývat se principem ultima ratio, když „zjevné vztahy tohoto trestního řízení jsou čistě obchodně právní“.
6. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta považuje v dovolání uplatněnou námitku nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného za uplatněnou právně relevantně, současně ji však neshledává opodstatněnou. Státní zástupkyně zastává názor , že z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, vyplývají veškerá podstatná skutková zjištění, která v případě dovolatele dostatečným způsobem vyjadřují naplnění všech znaků skutkové podstaty pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Formulace skutkové věty obsahuje relevantní skutková zjištění, jež se vztahují k objektivní i subjektivní stránce označeného přečinu. Na ně podle jejího názoru navazuje dále podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na něž plně odkázala a dovodila závěr o přiléhavosti použité právní kvalifikace, a to i s odkazem na rozhodnutí odvolacího soudu (č. l. 9 – 10 rozsudku).
8. Z dostupného spisového materiálu státní zástupkyně usuzuje, že bylo soudy v projednávané věci postupováno v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Závěr o vině byl přijat na podkladě důkazů, které ve svém důsledku vinu obviněného M. H. jednoznačně prokazují. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé.
9. K otázce údajného nedbání principu subsidiarity trestní represe předestřela, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu jen v případech zcela výjimečných, přičemž okolnosti takového konkrétního případu by musely být zcela mimořádné. Ze skutkových závěrů nalézacího soudu dovozuje, že obviněný M. H. se přečinu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil způsobem standardně odpovídajícím vymezeným znakům předmětné skutkové podstaty. Obviněný od počátku své činnosti v pozici jednatele obchodní společnosti HRB, s. r. o., věděl a musel vědět, že nebude moci a že ani nechce obchodním společnostem na území SRN poskytnout nabízené služby. Přesto těmto společnostem zaslal výzvy k úhradě částky 785 EUR a spoléhal na zaměnitelnost značky HRB, která v SRN představuje oficiální název německého obchodního rejstříku. Státní zástupkyně rozvedla, že tak činil v úmyslu vylákat od německých obchodních společností prostředky, za něž neměl v úmyslu poskytnout služby, ačkoli v zaslaném dokumentu v němčině nabízel registraci v databázi firemních údajů pro marketingové účely.
10. Pokud obviněný v dovolání poukazuje na princip „ultima ratio“, uvedla, že při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených trestním právem, je povinností státu vyvodit trestní odpovědnost vůči pachateli trestného činu. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v daném případě, nemůže stát rezignovat na svoji roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze například zajistit náhradu škody trestným činem způsobené. V případě vzniku škody není trestní řízení pojato jako pouhá saturace škody poškozenému, ale má i rozměr etický a hodnotový.
11. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a současně aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
19. Již v souvislosti s rekapitulací obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud zmínil, že ty námitky, jimiž se obviněný snaží zvrátit závěr soudů nižších stupňů o podvodném charakteru jeho jednání, je opakováním námitek, které uplatnil ve svém odvolání. Způsob, jímž v tomto směru své námitky prezentuje, nelze hodnotit jinak než jako setrvalou polemiku se skutkovými a potažmo právními závěry soudů nižších stupňů, která není způsobilá jimi učiněné závěry zvrátit. Ve své podstatě se totiž dovolatel uchyluje k tomu, že zpochybněním skutkových zjištění (provedení majetkových dispozic poškozenými pod vlivem omylu, který u nich dovolatel svým jednáním navodil), tj. primárně skrze jiný skutkový stav věci, než ke kterému oprávněně dospěly soudy nižších stupňů, namítá nesprávnost právního posouzení svého jednání. V daném směru však plně dostačuje odkázat na příslušné pasáže dovoláním napadeného rozhodnutí (str. 15-16) či jemu předcházejícího rozsudku, v němž se označené soudy zcela dostačujícím způsobem s takto uplatněnou obhajobou vypořádaly. Protože dovolání nepřináší nic nového, na co by bylo nezbytné reagovat, odkazuje Nejvyšší soud na napadená rozhodnutí, jimž nelze ničeho vytknout.
20. Vychází-li další námitka z tvrzení o nezohlednění principu ultima ratio, pak je třeba uvést, že tento se při posuzování trestních věcí uplatňuje, což však nelze vykládat způsobem, jenž lze vyvodit z mimořádného opravného prostředku, tedy že každé jednání, které jevově vykazuje znaky obchodního jednání, by mělo být předmětem toliko řízení tohoto druhu, bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti jedince, ač je toto pro naplnění všech znaků konkrétního trestného činu možno jako trestný čin posuzovat. Ve své podstatě totiž platí princip zcela opačný, jak plyne ze znění §12 a §13 tr. zákoníku.
21. Nejvyšší soud připomíná, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
22. V nyní posuzované věci se obviněný podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dopustil jednání, jež vykazuje formální znaky pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na skutečnost, že daný trestný čin je kategorizován jako přečin, a tudíž méně závažný trestný čin, ve světle výše citovaného stanoviska by bylo v obecné rovině možno uvažovat o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti však nutno podotknout, že se jedná o přečin v kvalifikované skutkové podstatě, která obsahuje znaky činu pro společnost škodlivějšího, než je čin uvedený ve skutkové podstatě základní. V takovém případě by musely existovat skutečně výjimečné konkrétní okolnosti, které by odůvodnily aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Je proto potřebné zhodnotit, zda intenzita naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty odůvodňuje závěr, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
23. K takovému závěru nelze dospět. Obviněný totiž skutek, který byl v důsledku výše způsobené (287.302,15 Kč) a hrozící (18.981,30 Kč) škody důvodně posouzen jako dílem dokonaný a dílem nedokonaný přečin podvodu v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchal vůči šestnácti poškozeným. Takový čin nelze z hlediska jeho závažnosti označit za nedosahující ani běžné typové závažnosti daného přečinu, pro kteroužto skutečnost by bylo lze přistoupit k aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolání obviněného je proto zjevně neopodstatněné.
24. Z uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
25. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu