Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2016, sp. zn. 6 Tdo 891/2016 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.891.2016.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.891.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 891/2016-36 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2016 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 61 To 29/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 205/2013, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 8 T 205/2013 , byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 19. 1. 2013 kolem 02.00 hodin v P., na O. p., na večírku, vyzval poškozeného D. K., aby s ním šel k baru a cestou k baru ho fyzicky napadl, a to tak, že ho uchopil do tzv. kravaty a opakovaně ho udeřil pěstí do obličeje a v útoku pokračoval až do doby, kdy mu bylo účastníky večírku v dalším útoku zabráněno, a poškozenému D. K. tak způsobil zlomeninu hrotu nosních kůstek, přičemž toto zranění si vyžádalo léčení v době nejméně 14 dnů. 2. Obviněný byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 2 971 Kč a poškozenému D. K. škodu ve výši 6 600 Kč. Tento poškozený byl podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 61 To 29/2016 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Ťupa dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 5. Obviněný míní, že rozhodnutím soudů obou stupňů došlo k porušení principu in dubio pro reo a byla „výrazně porušena presumpce neviny“. Tvrdí, že byl několikrát obžaloby zproštěn a po předání věci jinému senátu, který na základě pokynu odvolacího soudu provedl doplňující výslech k otázkám, na něž nebyli svědkové Č. a P. původně dotazováni, byla vyslechnuta svědkyně K. Podle názoru dovolatele nebylo zjištěno nic, co by předchozí senát neobjasnil. Setrvává na stanovisku, že v postavení svědka neměl být otec poškozeného, protože nic neviděl a veškeré skutečnosti měl zprostředkovány od svého syna (obviněný poukázal na problematiku věrohodnosti jeho výpovědi). Namítá, že se svědci mezi sebou znali. Připomíná i výpověď svědkyně P., podle níž incident započal kluk, který dal obviněnému tzv. hlavičku a ten mu dal pěstí, protože se bránil. 6. Dovolatel dále namítá, že soudy nevěnovaly patřičnou pozornost závěrům znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Tomáška a nepatřičně nebylo přihlédnuto k výpovědi znalce před prvotním senátem, když z rozsudku ze dne 12. 3. 2015, jehož relevantní pasáž předestřel, poukázal na neprokázání otřesu mozku, ani nevyloučil, že ke ztrátě paměti poškozeného došlo v důsledku jím požitého alkoholu. Současně připomíná jeho závěr o neprokázání oslabení sluchu poškozeného. S poukazem na závěry znalce nelze podle obviněného jednoznačně určit, kdy k poranění poškozeného došlo, ani kdy došlo k jeho dalšímu poranění vzhledem k tomu, že byl podruhé napaden. Podle jeho slov nelze ani vyloučit, že se on sám bránil útoku poškozeného, protože údajnou tzv. hlavičku popisují svědkové T. a P. 7. Vzhledem k tvrzeným nejasnostem se dovolává závěrů plynoucích z nálezů Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08. 8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž – po doplnění a odstranění obsahových vad na základě upozornění soudu – splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod. 12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. 17. Obviněný z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nevznesl žádnou námitku, jež by byla způsobilá jím zvolený dovolací důvod obsahově naplnit. Dovolací důvod, o který obviněný svoji dovolací argumentaci opřel, je určen k nápravě vad při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutku, dovolatel ovšem veškeré své námitky zaměřil vůči otázkám skutkovým či procesním. Výtkami vůči hodnotícím postupům soudů, rozsahu jimi provedeného dokazování a kvalitě usvědčujících důkazů směřuje obviněný ke zpochybnění skutkového zjištění, které se stalo předmětem právního posouzení. Obviněný setrvává na námitkách uplatněných již v řízení před soudy nižších stupňů, prosazuje svoji – podle těchto soudů provedenými důkazy vyvrácenou – verzi a toliko na jejím základě tvrdí vadnost závěrů, ke kterým soudy ve věci dříve jednající dospěly. Tím se ovšem svou dovolací argumentací ocitá zcela mimo obsahový rámec uplatněného dovolacího důvodu. 18. Závěr o existenci vytýkaných vad nelze založit na pouhém zjištění faktu, že výsledky provedeného dokazování nesvědčí ve prospěch obviněného, který odmítá přijmout závěry, jež soudy na podkladě provedeného důkazního řízení učinily a které plně odpovídají požadavkům §2 odst. 5, resp. §2 odst. 6 tr. ř. Soudy nižšího stupně, resp. v konečném stadiu soud odvolací, založily svá skutková zjištění na souboru důkazů, z něhož jsou jimi učiněné skutkové závěry dovoditelné. Pokud dovolatel dospívá na podkladě hodnocení důkazů jiných k odlišným závěrům (např. poukazem na výpověď svědkyně P.), není taková situace v rozporu s principem presumpce neviny, resp. z něho plynoucí zásadou in dubio pro reo, jehož se obviněný dovolává, protože z oprávnění soudu plyne jeho právo hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, jež ovšem musí být založeno na uvážení všech relevantních skutečností. Pokud soud tento požadavek splní, což se podle názoru soudu dovolacího v posuzované věci stalo, není možné se ani cestou mimořádného opravného prostředku domáhat hodnocení jiného, spojeného s jinými skutkovými závěry. Nutno připomenout, že v podaném dovolání obviněný obsahově vytýká rozhodnutím soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacímu, ty samé skutečnosti, které uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto odkazuje na nosné závěry odvolacího soudu, které v podrobnostech k vytýkaným skutečnostem zaujal. 19. Vzhledem ke skutkovému zaměření dovolacích námitek (a vzhledem k již uvedenému) nelze sdílet hodnocení dovolatele, že by došlo k porušení pravidla in dubio pro reo. Obviněný vadu rozsudku soudu prvního stupně shledává zejména v jeho skutkových zjištěních, neboť výroku o vině ve své podstatě vytýká, že neodpovídá požadavku §2 odst. 5 tr. ř. 20. Výhrada porušení pravidla in dubio pro reo však nedopadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod, neboť zmíněné pravidlo vyplývající ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. 21. Co se týče skutkové roviny trestního řízení, platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Nejvyšší soud (rozhodující o mimořádném opravném prostředku) zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V posuzované věci obecné soudy závěry o spáchání trestné činnosti opřely o adekvátní důkazy (v podobě samotného částečného doznání obviněného, svědeckých výpovědí poškozených, z odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie, jakož i důkazů dalších), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, jak tomu ovšem v posuzovaném případě není, ústavněprávní reflex v podobě výše zmiňovaného případu má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. Podstatné tedy v daném případě je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se tím pádem neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem. 22. Současně je třeba připomenout, že soudy plně dostály naplnění zásad, jejichž porušení dovolatel vytýká, neboť je soud v plném jejich rozsahu na posuzovanou věc vztáhl. Zejména tak učinil v druhé části útoku na poškozeného oproti popisu žalobního návrhu obsaženého v obžalobě podané státním zástupcem. Druhá část útoku (žalobní návrh vymezený obžalobou nad rámec skutku vymezeného v rozsudku soudu prvního stupně obviněnému vytýkal rovněž „pohmoždění levé tváře s otokem a podkožním krevním výronem, povrchní tržně zhmožděnou ránu tvaru L délky asi 1,5 cm na hlavě v čelní spánkové krajiněvlevo“ ) nebyla soudem prvního stupně pojata do výrokové části rozhodnutí protože (slovy soudu prvního stupně) „nelze s určitostí říci, že jej (pozn. poškozeného) na WC napadl právě obžalovaný, byť jeho přítomnost na WC také nebyla vyloučena.“ (viz str. 27 rozsudku). Lze uzavřít, že soud plně v intencích §2 odst. 5 tr. ř. zjistil skutkový stav, o němž nevznikají v posuzované věci důvodné pochybnosti, a plně respektoval – i v souladu se závěry citovanými v nálezech Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, jichž se obviněný dovolává – a aplikoval zásadu in dubio pro reo. 23. Charakter skutkové námitky, který zvolený dovolací důvod nenaplnila je nesouhlas dovolatele s tím, že otec poškozeného D. K. starší byl před soudem vyslýchán v postavení svědka, a to pro jeho absentující bezprostřednost a přítomnost vzniku konfliktu. Této výhradě lze ovšem úspěšně oponovat tím, že otec poškozeného nebyl slyšen jako svědek k událostem týkajícím se průběhu konfliktu (skutková zjištění týkající se jeho průběhu byla dovozena ze svědeckých výpovědí jiných svědků, a to konkrétně zejména svědků K., P., původní výpovědi svědka Č. a v neposlední řadě i samotného poškozeného), nýbrž byl dotazován zejména k jeho stavu po napadení a následkům, které mu tento incident způsobil v obvyklém způsobu života. Závěr o vině (resp. o pachatelství) dovolatele nebyl soudem prvního stupně nikterak dovozován odkazem na svědeckou výpověď otce poškozeného. 24. Nad rámec uvedených úvah a k tvrzeným výhradám vůči znaleckému posudku, potažmo výpovědi znalce MUDr. Petra Tomáška lze dodat, že obviněnému není v rámci popisu skutku kladeno za vinu, že by se následkem jednání obviněného nacházel poškozený ve stavu bezvědomí, či že by utrpěl otřes mozku. Z popisu skutku je zřejmé, že obviněný byl trestným činem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným pro jeho jednání spočívajícím v tom, že poškozeného „fyzicky napadl, a to tak, že ho uchopil do tzv. kravaty a opakovaně ho udeřil pěstí do obličeje … a poškozenému … tak způsobil zlomeninu hrotu nosních kůstek…“. Výhrady směřující do obsahu znaleckého posudku jsou proto v tomto směru bezpředmětné. 25. Uvedená konstatování ústí do závěru, že obviněný ve svém dovolání neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá odůvodnit přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř., potažmo jeho kasaci. Jak již uvedeno výše, svou dovolací argumentací se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela rozešel. 26. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ . Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. června 2016 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/30/2016
Spisová značka:6 Tdo 891/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.891.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Dotčené předpisy:§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-09-15