ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1631.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1631/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání obviněného J. L. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 12 To 129/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 91/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 T 91/2014, byl obviněný J. L. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem neoprávněnému zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a též i za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 3 T 6/2014, jenž nabyl právní moci dne 13. 5. 2014, byl odsouzen podle §208 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 3 T 6/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem k změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 12 To 129/2016, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. L. uznal vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, a skutek, jímž obviněného též nově uznal vinným, vymezil tak, že
v období od 6. 6. 2013 nejméně do 3. 10. 2013 v obci O., okres R. n. K. v souvislosti s vyhrocenými vztahy směřujícími k rozvodovému řízení svévolně a bez právního důvodu vyměnil zámek v domě ve výlučném vlastnictví manželky L. L.– M. a po celé rozhodné období jmenované v užívaní nemovitosti bránil, když jí klíč od nemovitosti nepředal a na výměnu zámku, kterou provedla poškozená dne 29. 9. 2013, reagoval po zmocnění se klíčů trestnou činností spáchanou dne 30. 9. 2013 opakovanou výměnou zámku; k předání klíče od nemovitosti poškozené došlo až za asistence policie dne 3. 10. 2013.
3. Obviněného za tento přečin a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 3 T 6/2014, odvolací soud odsoudil podle §208 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Rovněž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 3 T 6/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože spočívá na nesprávném právním posouzení, které spatřoval v tom, že na jedné straně soudy nesprávně zjistily, za jakých okolností a v jaké době měl neoprávněně k dispozici klíče od předmětné chaty, a rovněž vadně při stávajících zjištěních posuzovaly trestnost jemu za vinu kladeného jednání.
5. K námitce, že byly nedostatečně zjištěny všechny skutkové okolnosti, obviněný poukázal na to, že v řízení došlo k několika chybám, na základě nichž byly nedostatečně zjištěny objektivní skutečnosti, což ve výsledku zapříčinilo nesprávné právní posouzení skutku. Zmínil porušení práva na spravedlivý proces, s odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, a v duchu tam vymezených principů tvrdil, že Nejvyšší soud by se měl zabývat i rozpory mezi tvrzenými skutkovými okolnostmi a provedenými důkazy. Zpochybnil určení doby, po kterou poškozená neměla k dispozici klíče od domu s tím, že šlo pouze o období od 29. 9. 2013 do 3. 10. 2013.
6. Ve vztahu k nesprávnosti použité právní kvalifikace obviněný vytýkal, že soudy jeho čin neposuzovaly s ohledem na vzájemné konflikty, které manželé v době činu v rámci rozvodu mezi sebou měli, a neposuzovaly se stejnou pečlivostí ani chování poškozené, kterým taktéž naplnila skutkovou podstatu stejného trestného činu (odvezla z jeho bytu věci, vyměnila zámek u jeho nemovitosti, nechala odpojit elektřinu apod.). Z důvodů těchto vzájemných rozepří mezi manželi soudy neměly dovolatele znevýhodňovat, a na jeho jednání měly nahlížet z hledisek vymezených v §12 odst. 2 tr. zákoníku, na jehož podmínky obviněný poukázal. Zejména měly soudy v rámci úvah o společenské škodlivosti jednání obviněného posuzovat okolnosti, které vyvolaly dané problémy, i intenzitu vzniklé újmy. Byly povinny zohlednit, že manželku neomezil v užívání její nemovitosti na dlouhou dobu, ani jí nezpůsobil peněžitou škodu, což podstatně škodlivost jeho činu snižuje. Navíc zdůraznil, že jí nikdy nebránil v tom, aby s ním chatu společně užívala, což však ona odmítala. Soudy, aniž by k těmto okolnostem přihlížely, se omezily jen na konstatování, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu.
7. Kromě těchto výhrad obviněný zmínil, že žádné z rozhodnutí, které mu bylo doručeno, neobsahuje výše uvedené náležitosti, nebyla mu řádně doručena, uvedl též, že v rozhodnutích, jež obdržel, není podpis soudce ani osoby, která je vyhotovila, a nejde proto o rozhodnutí, na jejichž základě by mohly být odvíjeny trestněprávní důsledky.
8. Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 12 To 129/2016, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státní zastupitelství, který označil za podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze námitky týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. K nim uvedl, že i je dovolatel spojoval s tvrzením, že manželce bránil v užívání nemovitosti pouze po několik dní, což nekoresponduje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, protože z těch vyplývá, že obviněný manželce bránil v řádném užívání nemovitosti po dobu čtyř měsíců. Navíc považoval za důležité, že obviněný ve svém jednání pokračoval i za cenu spáchání dalšího trestného činu [přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen Okresním soudem v Náchodě ve věci vedené pod sp. zn. 33 T 6/2014], a ustal v něm až po podání trestního oznámení poškozenou. I přesto, že chata je nemovitostí rekreačního charakteru, poškozená ji využívala pro potřebu svého bydlení, a tím, že obviněný jí znemožnil tuto nemovitost užívat, šlo o natolik intenzivní zásah do práv poškozené k této nemovitosti, že není možné přisvědčit názoru obviněného, který své jednání považoval za nedosahující škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících trestných činů podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, a to ani v situaci, že k jednání obviněného došlo v rámci konfliktních vztahů mezi manželi. Závěrem tohoto vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro jeho neopodstatněnost odmítl.
10. K uvedenému vyjádření státního zástupce obviněný prostřednictvím svého obhájce namítl ve shodě se svým dovoláním, že nebylo prokázáno, že by bránil poškozené v řádném užívání předmětné nemovitosti po dobu čtyř měsíců, a že se nestalo, že by poškozená na svou chalupu přijela a on jí zabránil ve vstupu či v jejím užívání. Rovněž konstatoval, že byl manželem, a tedy oprávněným uživatelem této nemovitosti. Za nepravdivé označil tvrzení, že poškozená užíváním nemovitosti řešila svou potřebu bydlení, protože již o rok dříve si zajistila bydlení v bytě na adrese B., v N.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve podané dovolání přezkoumal z hledisek dodržení základních formálních podmínek a shledal, že je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., že obviněný je k podání dovolání osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a dovolání uplatnil v zákonné lhůtě a na místě, kde tak lze učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto kritérií Nejvyšší soud posuzoval, zda důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na němž je dovolání založeno, koresponduje s podmínkami pro ně zákonem vymezenými, protože věcnému přezkoumání je možné podrobit napadená rozhodnutí jen na podkladě dovolání, které je relevantním způsobem opřeno o některý ze zákonem taxativně stanovených důvodů.
12. Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze zásadně vytýkat vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
13. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných principů zásadně představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám proti skutkovým zjištěním soudů
15. Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný z větší části nedodržel shora vymezená kritéria pro důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to výhradami proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, jimiž brojil proti časovému vymezení páchané trestné činnosti tvrzením, že manželce v užívání její nemovitosti bránil jen po dobu tří dnů, a v níž zdůrazňoval rozpory mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a provedenými důkazy. Nesouhlasil taktéž se závěry o trestnosti jeho činu bez možnosti aplikovat zásady subsidiarity trestní represe. Na základě těchto námitek týkajících se procesního postupu soudů nebyl Nejvyšší soud oprávněn věcnou správnost těchto výhrad přezkoumávat, protože nejde o právní vady a nelze takové procesní nedostatky vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. I přes to že, zmíněné výhrady stojí mimo skutečný rozsah a obsah provedeného dokazování, Nejvyšší soud se nad uvedený rámec dovolání zabýval tím, zda soudy neporušily pravidla spravedlivého procesu, jestliže skutek vymezily tak, jak je v přezkoumávaných rozhodnutích popsán.
16. Z přezkoumávaných rozhodnutí v návaznosti na obsah připojeného spisového materiálu Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro řádné objasnění věci (§2 odst. 5 tr. ř.), důsledně posuzoval a hodnotil ve věci provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.), a to také se zaměřením na objasněných obviněným uplatňovaných výhrad. Vyslechl obviněného, poškozenou a provedl i další listinné důkazy, z nichž dovodil, že skutek se stal tak, jak je popsáno ve skutkové větě jeho rozhodnutí. Výpověď svědkyně L. M. (dříve L.), kterou považoval za věrohodnou, hodnotil ve spojení s provedenými listinnými důkazy, mezi které patří mimo jiné výzva k vyklizení nemovitosti (č. l. 25-26), darovací smlouva (č. l. 27-29), výpis z katastru nemovitostí (č. l. 30-31), náčrtek, fotografická dokumentace (č. l. 33-36), zprávy správních orgánů, sdělení soudů (č. l. 50-58, 59), rozsudky a usnesení Okresního soudu v Náchodě. Vzal za prokázané, že chata byla ve vlastnictví poškozené, která po 1. 2. 2013 opustila byt v N. M. n. M., jenž byl ve výlučném vlastnictví obviněného, v němž do té doby společně bydleli. Soud vycházel též z toho, že začátkem června 2013 poškozená vyměnila v chatě zámky, obviněný však po svém návratu využil toho, že byla v zaměstnání, a vyměnil zámek u chaty, klíče poškozené nepředal. Ty neměla k dispozici až do konce září 2013. Na písemnou výzvu poškozené ze srpna 2013 k odvezení jeho věcí z chaty a jejího opuštění obviněný nereagoval a poškozená tak 9. 9. 2013 nechala odpojit elektroměr, následkem čehož se obviněný přestěhoval zpět do svého bytu v N. M. n. M. s tím, že všechny klíče od chaty měl stále ve své moci. Až na konci září 2013 poškozená vyměnila v chatě zámky, obviněného o tom neinformovala. Následně se obviněný v zaměstnání poškozené klíčů zmocnil, a to poté, co ji verbálně i fyzicky napadl. Tento incident byl posouzen jako krádež a obviněný za něj byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 3 T 6/2014. Obviněný pak opět vyměnil zámek a klíče poškozené nevydal až do 3. 10. 2013, kdy tak učinil za přítomnosti policistů (srov. stranu 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně).
17. Z obsahu přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně je rovněž k námitkám obviněného třeba jen připomenout, že jim již soud prvního stupně věnoval patřičnou pozornost, reagoval na jeho obhajobu, posuzoval okolnosti obviněným uváděné v souvislosti s dalšími důkazy a na základě provedeného dokazování vysvětlil, proč považuje za vyvrácenou námitku, že poškozená neměla klíče pouze tři dny (od 30. 9. 2013 do 3. 10. 2013). Všechny své úvahy, které soud prvního stupně k těmto závěrům vedly, popsal na stranách 4 až 6 svého rozsudku.
18. Ani odvolací soud se nezpronevěřil svým povinnostem a z podnětu odvolání obviněného zkoumal jím vytýkané nedostatky. Za prokázané považoval, že obviněný dne 6. 6. 2013 vyměnil zámek od předmětné nemovitosti, ponechal si klíč a poškozené ho odmítl vydat, tím fakticky bránil poškozené užívat nemovitost po dobu čtyř měsíců. Učinil se soudem prvního stupně shodný závěr, že poškozená měla klíče k dispozici pouze mezi 29. 9. 2013 a 30. 9. 2013, kdy obviněný znovu vyměnil zámek a poškozená je získala zpět až 3. 10. 2013 za asistence policie. Tím v zásadě potvrdil, byť zčásti jinak formulované, skutkové závěry soudu prvního stupně s tím, že reagoval i na výhrady obviněného tak, že jím nastíněné otázky financování rekonstrukce chaty a další nedořešené majetkové vztahy mezi obviněným a poškozenou nejsou v daných souvislostech podstatné a pro naplnění formálních znaků posuzovaného přečinu určující.
19. Na základě těchto zjištění učiněných soudy nižších stupňů Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Neshledal v procesním postupu žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností a nejedná se o nedostatky namítané v dovolání, ale ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která by v žádném smyslu nevyplývala z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Je patrné, že soudy pečlivě zhodnotily všechny okolnosti, za kterých k činu došlo [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
20. Nejvyšší soud přihlížel i k tomu, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Měl na paměti i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012).
21. Pro úplnost lze jen zmínit, že ve skutkových zjištěních nejsou vady, jež obviněný v dovolání vytýkal, protože skutečnosti, o něž se opíral, neplynuly z výsledků provedeného dokazování, jak tvrdil. Je tudíž zjevné, že obviněný vystavěl své jiné skutkové závěry o časovém vymezení skutku na skutečnostech prezentovaných vlastním způsobem, bez potřebného podkladu ve výsledcích provedeného dokazování. Tyto výhrady uplatnil nejen mimo jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i jakýkoli jiný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., a tudíž v této části zákonným podmínkám pro řádné uplatnění dovolání nedostál.
V. Posouzení subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku
22. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal, že soudy jemu za vinu kladený čin nesprávně právně posoudily proto, že nerespektovaly zásady plynoucí z principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio, v této části uplatnil námitku, která s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje, jelikož jde o hmotněprávní výhrady mající podklad v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda byla důvodně vznesena. Je třeba připomenout, že se touto skutečností zabýval již odvolací soud, který s ohledem na intenzitu jednání obviněného považoval uplatnění trestní represe za nutné. V té souvislosti zdůraznil jeho několikaměsíčnímu trvání a důsledek spočívající v komplikacích, které nemožnost užívání chaty v době rozvratu manželství a odděleného bydlení poškozené přivodila. Podle odvolacího soudu tak nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, jednalo se o trestný čin ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku, a nepřipadalo tak v úvahu uchýlit se ke zprošťujícímu výroku nebo postoupení správnímu orgánu k projednání přestupku.
23. Nejvyšší soud se s těmito závěry odvolacího soudu ztotožnil, neboť má za to, že zvážil všechny potřebné okolnosti, které vyplývají nejenom ze zjištěných a prokázaných skutkových okolností, ale pečlivě posoudil tyto skutečnosti ve vztahu k podmínkám, jež je nutné hodnotit ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy na základě všech posuzovaných okolností správně dovodily nutnost uplatnění trestní represe vůči obviněnému a pro tyto závěry vycházely jednak z příčin, které byly důvodem pro vzniklé neshody, neboť se jednalo o zášť manželů v rozvodovém řízení, v němž byly řešeny i majetkové rozpory znepřátelených partnerů. Obviněný tak zcela záměrně své manželce bránil v užívání její chaty, a to po dobu čtyř měsíců, nereagoval na výzvy poškozené k umožnění jí přístupu do předmětné nemovitosti a k jejímu opuštění. Přitom tento stav vyvolal. Za významné soudy považovaly i to, že poškozená byla nucena vyhledat ubytování jinde a že se svých práv k nemovitosti domohla až za pomoci policie.
24. Situace byla velmi svízelná zejména pro poškozenou, která proto, aby zjednala nápravu, nejprve sama vyměnila na konci září roku 2013 zámek, což však obviněný opět změnil. I když jde o rozbroje v rámci rozvodového řízení a je z nich patrný manželský spor, není možné v něm shledávat jen prvky občanskoprávní či rodinně právní, neboť i když v nich má předmětný čin svou příčinu, dostal se svou intenzitou mimo obvyklé případy manželských neshod. Na tomto závěru nic nemění ani to, že v rámci uvedených rozbrojů již za jiný delikt byl obviněný též odsouzen (viz rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 3 T 6/2014).
25. S ohledem na skutková zjištění, která soudy vzaly za prokázaná, a formální znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru bylo prokázáno, že obviněný narušil objekt trestného činu podle §208 odst. 2, tr. zákoníku, jímž je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou, potažmo až základní právo na vlastnictví a jeho pokojné využívání zakotvené v článku 11 Listiny základních práv a svobod, se soudy vypořádaly v potřebné míře a ze všech rozhodných hledisek i s materiálním korektivem společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené možné uplatňovat jen v případě společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Závěr v podobě využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. V takovém případě je pak nezbytné, aby se soud vždy konkrétně zabýval nejen skutečnostmi svědčícími pro závěr, že se o trestný čin nejedná, ale i okolnostmi, které by mohly svědčit proti tomuto závěru, a tyto musí vždy odpovědně a ve vzájemných souvislostech zhodnotit a takové zhodnocení musí pojmout i do odůvodnění svého rozhodnutí [viz odůvodnění Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013)].
26. Nejvyšší soud též připomíná, že trestní rozměr činu, jehož se obviněný dopustil, plyne mimo uvedeného i z toho, že neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, tj. např. znemožňování vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňování v přípravě pokrmů, v praní prádla apod. (srov. rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne 23. 5. 1997, sp. zn. 1 T 358/96, uveřejněný pod č. 8/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). U činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, se jednalo o svévolné bránění v užívání nemovitosti, která v rozhodné době poškozené sloužila k trvalému bydlení, což je třeba považovat za závažný zásah představující neoprávněné bránění v užívání domu oprávněné osobě ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 5 Tz 271/2000 srov. též usnesení ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1164/2006). V této trestní věci je pro závěr o vyšší společenské škodlivosti rozhodná mimo jiných uvedených okolností i doba, po niž obviněný udržoval protiprávní stav (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1038/2014). Všechny tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že šlo o trestný čin.
27. Vzhledem k naznačeným úvahám je třeba uzavřít, že dovolatel zjištěným jednáním naplnil nejen všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, a že soudy nižších stupňů nepochybily ani tehdy, jestliže shledaly, že jde i po stránce materiální o uvedený trestný čin, který je pro společnost škodlivým činem, za nějž bylo obviněnému nutné uložit trest.
VI. Závěr
28. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal dovolací námitky obviněného zčásti stojícími mimo označený, ale i jakýkoli jiný dovolací důvod, zčásti pak nedůvodnými, a protože mohl své závěry učinit jen na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu