ECLI:CZ:NS:2017:21.ICDO.85.2016.1
KSPH 42 lNS XY
50 ICm XY
sp. zn. 21 ICdo 85/2016-115
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v insolvenční věci dlužnice J. M., zastoupené advokátkou JUDr. Evou Metzkerovou, se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 42 lNS XY, v incidenčním sporu žalobce B. I. L., reg. č. XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Ivem Siegelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská č. 695/38, proti žalovanému JUDr. Jaroslavu Hrnčířovi , se sídlem v Ústí nad Labem, Drážďanská č. 37, jako insolvenčnímu správci dlužnice, zastoupenému advokátkou JUDr. Evou Metzkerovou, se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 ICm XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2016, č. j. 50 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 42 lNS XY), takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Evy Metzkerové, advokátky se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12.
Odůvodnění:
Do insolvenčního řízení dlužnice, vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 42 lNS XY, přihlásil žalobce dne 20. 3. 2013 pohledávky 1) ve výši 100.000,- Kč a „zákonný úrok z prodlení 13.028,06 Kč“ z titulu „smlouvy o půjčce č. 1F 100226 uzavřené dne 6. 12. 2006“, 2) ve výši 250,- Kč z titulu „části kapitalizovaného sjednaného úroku“ ze stejné půjčky, 3) ve výši 105.768,- Kč z titulu „smluvní pokuty“ sjednané v téže půjčce, 4) ve výši 51.453,- Kč z titulu „smluvní pokuty za prodlení s vrácením celé zesplatněné půjčky“, 5) ve výši 20.000,- Kč z titulu „smluvní pokuty podle čl. IV. bodu 1 a čl. VIII. bodu 5 zástavní smlouvy č. 1F 100226 ze dne 6. 12. 2006“, 6) ve výši 20.000,- Kč z titulu „smluvní pokuty podle čl. IV. bodu 2 a čl. VIII. bodu 5 stejné zástavní smlouvy za zrušení vinkulace“ a 7) ve výši 20.000,- Kč z titulu smluvní pokuty podle čl. IV. bodu 2 a čl. VIII. bodu 5 stejné zástavní smlouvy za neoznámení exekuce“; současně uvedl, že pohledávky jsou zajištěny zástavním právem podle „zástavní smlouvy č. 1F 100226 uzavřené dne 6. 12. 2006“.
Při přezkumném jednání, konaném u insolvenčního soudu dne 29. 4. 2013, insolvenční správce všechny uvedené pohledávky přihlášené žalobcem popřel co do pravosti a pořadí s odůvodněním, že „věřiteli nesvědčí aktivní legitimace, neboť neuvedl tvrzení osvědčující existenci nároku věřitele vůči dlužníkovi“.
Žalobce se poté žalobou podanou u insolvenčního soudu dne 29. 5. 2013 domáhal určení pravosti a pořadí popřených pohledávek v jejich plné výši. Své nároky odůvodnil tím, že smlouvu o půjčce č. 1F 100226 uzavřenou dne 6. 12. 2006, jakož i zástavní smlouvu č. 1F 100226 z téhož dne, uzavřel původní věřitel 1. faktorská, s. r. o., IČ 26777355 s dlužnicí a K. L. jako spoludlužníkem, do jejichž právního postavení následně vstoupili žalobce jako zástavní věřitel (původní věřitel uzavřel se žalobcem dne 14. 10. 2011 smlouvu o postoupení pohledávek) a dlužnice jako zástavce.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, č. j. 50 ICm XY (KSPH 42 INS XY), určil, že „žalobce má v insolvenčním řízení sp. zn KSPH 42 INS XY za dlužnicí dílčí pohledávky č. P 16/1 ve výši 113.028,06 Kč a č. P 16/2 ve výši 250,- Kč“, žalobu na určení, že žalobce „má v insolvenčním řízení sp, zn KSPH 42 INS XY za dlužnicí též dílčí pohledávky č. P 16/3 ve výši 105.768,- Kč, č. P 16/4 ve výši 51.453,- Kč, č. P 16/5 ve výši 20.000,- Kč, č. P 16/6 ve výši 20.000,- Kč a č. P 16/7 ve výši 20.000,- Kč, a že veškeré dílčí pohledávky jsou zajištěny zástavním právem“, zamítl; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.776,- Kč k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Evy Metzkerové. Zabývaje se smlouvou o zřízení zástavního práva č. 1F 100226/2009 ze dne 6. 12. 2006, dovodil, že zásadním způsobem omezuje zástavce v nakládání s nemovitostí po celou dobu do zániku zajištěných pohledávek, neboť mu v rozporu s podstatou a smyslem zástavního práva (a pod sankcí smluvní pokuty) znemožňuje fakticky zástavu převést na jinou osobu (vyjma samotné dlužnice), když ujednává zástavnímu věřiteli privilegium svým nesouhlasem převod vlastnictví znemožnit a současně i odrazuje od převodu zástavy tím, že si vyhrazuje právo na kupní cenu zástavy (jakožto jedinou možnou podmínku v nabídce) započíst jakékoliv závazky dlužnice ze smlouvy o půjčce, tj. i závazky dosud nesplatné. Taková konstrukce smluvního vztahu odporuje zákonné úpravě zástavního práva a je tedy podle ustanovení §39 obč. zák. od počátku neplatná. Důsledkem dovozené neplatnosti je, že přihlášené pohledávky žalobce jsou nezajištěné, a proto žalobu co do otázky pořadí pohledávek posoudil jako nedůvodnou. Současně neplatnost zástavní smlouvy vede k závěru o neexistenci dílčích pohledávek č. 5, 6 a 7, neboť nemohou ve smyslu ustanovení §41 obč. zák. samostatně obstát. Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta v dílčí pohledávce č. 3 dosahuje 120 % ročně u každé splátky v prodlení, nehledě na úrok z prodlení, a současně je s prodlením byť i jen s jedinou splátkou a byť i jen o jediný den spojeno právo věřitele okamžitě zesplatnit půjčku jako celek, a že u dílčí pohledávky č. 4 – činí smluvní pokuta 50 % nesplacené jistiny pro případ, že dlužnice na základě výzvy věřitele nesplatí celou půjčku ve lhůtě 15 dnů, vyhodnotil obě ujednání ve smlouvě o půjčce č. 1 F 100226/2009 ze dne 6. 12. 2006 jako neplatná podle ustanovení §55 odst. 2 a 56 obč. zák.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 50 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 42 lNS XY), rozsudek soudu prvního stupně v „bodu II. výroku“ (ve výroku o zamítnutí žaloby) potvrdil, „v bodu III. výroku“ (ve výroku o nákladech řízení) jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 8.816,- Kč k rukám „právní zástupkyně žalovaného“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dílčí pohledávky č. 3 a 4 - smluvní pokuty, shledal - s ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy o půjčce – neplatné (§56 odst. 1 a §55 odst. 2 obč. zák) z důvodu „přezajištění“ a přílišné výše smluvních pokut. K zástavní smlouvě č. 1F 100226/2009 ze dne 6. 12. 2006 uvedl, že v ní sice nebylo zřízeno věcné břemeno užívání nemovitosti, ale bylo zřízeno předkupní právo, které umožňovalo věřiteli proti kupní ceně započítat veškeré nesplacené pohledávky vůči dlužníkovi ze smlouvy o půjčce, tedy i pohledávky dosud nesplatné, což podstatným způsobem zhoršilo postavení dlužnice (v podstatě znemožnilo zástavci prodat zastavenou nemovitost jinému zájemci než věřiteli a, byť by dlužnice řádně splácela splátky z půjčky, došlo by v důsledku prodeje zastavené nemovitosti věřiteli prakticky k zesplatnění půjčky v celém rozsahu včetně příslušenství). Uvedenou zástavní smlouvu tak posoudil jako absolutně neplatnou podle ustanovení §39 obč. zák. Z toho důvodu nelze považovat žalobcem přihlášené pohledávky za zajištěné a soud prvního stupně postupoval správně, když v bodu II. výroku zamítl žalobu v části o určení, že se jedná o zajištěné pohledávky. Dílčí pohledávky č. 5 až 7 by nebyly po právu ani v případě, byla-li by zástavní smlouva ze dne 6. 12. 2006 platná. Z důvodu přílišné kumulace smluvních sankcí (z důvodu „přezajištění“) jsou předmětné smluvní pokuty rovněž neplatné pro rozpor s ustanovením §56 odst. 1 obč. zák., tj. způsobují k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že kombinace zástavního práva a předkupního práva žádným způsobem nepoškozuje zástavce (ani obligačního dlužníka), neboť není snižována hodnota zástavy. Potenciální zájemce není odrazován od koupě zástavy tím, že by na ní vázlo věcné břemeno ve prospěch zástavního věřitele, a proto ani zástavce není jakkoli (byť nevýslovně) omezován v dispozici se zástavou. Předkupní právo sjednané ve prospěch zástavního věřitele nepůsobí odlišně než předkupní právo svědčící třetí osobě, ať už se jedná o jeho smluvní či zákonnou podobu (např. ve prospěch spoluvlastníka dle občanského zákoníku). Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že by zástavní věřitel podle přezkoumávané zástavní smlouvy měl možnost započíst proti pohledávce zástavce na výplatu kupní ceny své dosud nesplatné pohledávky vůči zástavci či dlužníkovi, tedy, jinými slovy, že by mělo uplatněním předkupního práva zástavního věřitele dojít k zesplatnění veškerých (i budoucích) pohledávek včetně příslušenství. Domnívá se dále, že odvolací soud „měl možnost od základu zástavní smlouvy, kterým bylo zřízeno zástavní právo, oddělit ujednání o předkupním právu, pokud se mu jeho kombinace se zástavním právem zdála rozporná se zákonem“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť věc byla správně posouzena jak po stránce skutkové, tak po stránce právní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, jaký vliv má na platnost zástavní smlouvy skutečnost, že v ní bylo zároveň sjednáno ve prospěch zástavního věřitele předkupní právo k zástavě jako právo věcné, jež dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že „zástavní smlouva o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného č. 1F 100266/2006“ byla uzavřena dne 6. 12. 2006 - posoudit podle právních předpisů v té době účinných (srov. §3073 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník), zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2006, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce (dále též jen „obč. zák.“).
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 větu první obč. zák.), nestanoví-li zvláštní právní předpisy jiný způsob zpeněžení (srov. §154 obč. zák.).
Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví; za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; zástavní právo může vzniknout také ze zákona (srov. §156 odst. 1 obč. zák.). Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje (srov. §156 odst. 2 obč. zák.). Ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, nestanoví-li zvláštní zákon jinak [srov. §169 písm. e) obč. zák.].
Zástavní právo k nemovitým věcem vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. §157 odst. 1 obč. zák.).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o. s. ř.), že dlužnice (a jako spoludlužnice K. L.) uzavřela dne 6. 12. 2006 s věřitelem 1. faktorská, s. r. o., se sídlem ve Staré Boleslavi, Svatopluka Čecha č. 413/7, IČO 26777355 (právním předchůdcem žalobce), smlouvu o půjčce č. 1F 100226/2006, podle níž jí věřitel poskytl půjčku 100.000,- Kč, kterou se dlužnice zavázaly splácet po dobu 75 měsíců ve splátkách po 3.390,- Kč měsíčně (dále též jen „Smlouva“). Téhož dne uzavřela K. L. bytem XY (jako zástavkyně), a stejný věřitel (jako zástavní věřitel) [do jejichž právního postavení následně vstoupili žalobce jako zástavní věřitel (původní věřitel uzavřel se žalobcem dne 14. 10. 2011 smlouvu o postoupení pohledávek) a dlužnice jako zástavce] „zástavní smlouvu o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného č. 1F 100226/2006“, podle níž dala zástavkyně do zástavy „budovu ind. rekr. XY č. e. XY, na parcele St. XY (LV XY), vše zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY“ k zajištění „všech peněžitých pohledávek a jejich příslušenství, vyplývajících ze Smlouvy a všech jejích příloh“, které „představují zejména čerpanou jistinu půjčky, úroky včetně úroků z prodlení, smluvní pokuty a další nároky zástavního věřitele proti dlužníkovi, k jejichž zaplacení se dlužník zavázal ve Smlouvě o půjčce či které v souvislosti s ní ještě v budoucnu vzniknou, jakož i všechny peněžité pohledávky zástavního věřitele, které vznikly nebo v budoucnu vzniknout na základě této zástavní smlouvy“, jakož i k zajištění „závazku dlužníka ze smlouvy o půjčce vrátit poskytnuté peněžní prostředky s úroky včetně úroků z prodlení, smluvní pokuty a dalších nároků zástavního věřitele v případě, že zástavní věřitel nebo dlužník podle smlouvy o půjčce od uvedené smlouvy odstoupí“, a podle níž zástavkyně zřídila ve prospěch zástavního věřitele k zastavovaným nemovitostem předkupní právo jako právo věcné, při jehož uskutečnění je zástavní věřitel „oprávněn proti kupní ceně započítat veškeré své právoplatné, dosud nesplacené pohledávky za dlužníkem“; ve smlouvě bylo dále (mimo jiné) dohodnuto, že zástavní právo a předkupní právo jako práva věcná „zanikají společně, a to jen a pouze tím, že pohledávky zástavního věřitele, zajištěné zástavním právem podle této zástavní smlouvy, budou plně uspokojeny, případně zajištěny jinou zástavou, případně uzavřou-li smluvní strany dohodu o zániku zástavního práva a předkupního práva“, a sjednány případy, kdy zástavkyně zaplatí smluvní pokuty (dále též jen „Zástavní smlouva“).
Zřízení předkupního práva k zástavě mělo podle vůle účastníků „zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného č. 1F 100226/2006“ ze dne 6. 12. 2006 sloužit - jak vyplývá zejména z bodu VII. odst. 3 Zástavní smlouvy, podle něhož zástavní právo a předkupní právo jako práva věcná „zanikají společně, a to jen a pouze tím, že pohledávky zástavního věřitele, zajištěné zástavním právem podle této zástavní smlouvy, budou plně uspokojeny, případně zajištěny jinou zástavou, případně uzavřou-li smluvní strany dohodu o zániku zástavního práva a předkupního práva“ - k zajištění pohledávek žalované označených v bodě I. Zástavní smlouvy, k tomuto účelu však toto právo - objektivně vzato - sloužit nemohlo; zřízení tohoto práva samo o sobě neskýtá (a z jeho povahy vyplývá, že ani nemůže poskytnout) možnost uspokojení pohledávek žalované ze zástavy. Skutečný smysl zřízení tohoto práva byl již zmíněn výše; jeho účelem zřejmě bylo zástavní dlužnici (nyní dlužnici) zamezit nebo alespoň značně ztížit možnost prodeje nebo jiného zcizení zástavy třetí osobě a dosáhnout tak, aby zástavní dlužnice K. L.(a poté dlužnice) setrvaly v postavení zástavního dlužníka - nedošlo-li by k jiné dohodě - až do zániku zajištěné pohledávky, a tedy zástavní dlužnici (a poté i dlužnici) v rozporu se zákonem omezit (po celou dobu do zániku zajištěných pohledávek) v možnostech nakládání se zástavou. Podle dovolacího soudu je za této situace na místě závěr, že „zástavní smlouva o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného č. 1F 100226/2006“ ze dne 6. 12. 2006 je v ujednáních o zřízení předkupního práva k zástavě ve prospěch zástavního věřitele (a poté žalobce) neplatná podle ustanovení §39 obč. zák.
Vztahuje-li se důvod neplatnosti - tak, jak je tomu v projednávané věci - jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (srov. §41 obč. zák.).
Z ustanovení §41 obč. zák. je zřejmé, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. K otázce možné částečné neplatnosti právního úkonu, resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, dovolací soud již dříve vyslovil závěr, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, jakož i z účelu, který jednající právním úkonem sledoval; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., přičemž neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové, nikoliv reálné neoddělitelnosti (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, který byl uveřejněn pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006). Neoddělitelnost neplatné části právního úkonu tvrdí a prokazuje ten, kdo se dovolává neplatnosti právního úkonu v celém rozsahu.
I když je třeba při výkladu ustanovení §41 obč. zák. dávat podle zásady favor negotii přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy, a i když - obecně vzato - neplatnost jednotlivých ujednání obsažených v zástavní smlouvě zpravidla nečiní neplatnou celou zástavní smlouvu, je podle názoru dovolacího soudu v projednávané věci nepochybné, že z okolností, za nichž došlo k Zástavní smlouvě, a z účelu, který zástavní věřitel jejím uzavřením sledoval, vyplývá závěr o obsahové neoddělitelnosti neplatné části smlouvy od zbytku tohoto právního úkonu; neplatná ujednání o zřízení předkupního práva k zástavě ve prospěch zástavního věřitele vtiskla Zástavní smlouvě takové vlastnosti (zejména v důsledku šikany zástavní dlužnice při zajištění pohledávek dlužnice a pro snahu o získání nepřiměřeného prospěchu z nesplacené půjčky), pro které nemůže obstát jako celek.
Souhlasit lze (oproti názoru dovolatele) s odvolacím soudem i v tom, že ujednání v čl. VI. odst. 2 Zástavní smlouvy, podle něhož při realizaci předkupního práva zástavní věřitel „je oprávněn proti kupní ceně započítat veškeré své právoplatné, dosud nesplacené pohledávky“ za dlužnicí a za zástavkyní, podstatným způsobem zhoršilo postavení zástavní dlužnice (v podstatě jí znemožnilo prodat zastavenou nemovitost jinému zájemci než věřiteli a byť by dlužnice řádně splácela splátky z půjčky, došlo by v důsledku prodeje zastavené nemovitosti věřiteli prakticky k zesplatnění půjčky v celém rozsahu včetně příslušenství).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že „zástavní smlouva o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného č. 1F 100226/2006“ ze dne 6. 12. 2006 je neplatným právním úkonem a že proto nelze považovat žalobcem přihlášené pohledávky za zajištěné.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému v dovolacím řízení náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a na náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113 Kč.
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu