ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1372.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1372/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. N. , zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalovanému Ing. B. N. , zastoupenému Mgr. Rostislavem Částkou, advokátem se sídlem v Nejdeku, Limnická 1246, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 78/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 56 Co 379/2015-295, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 10 C 78/2012-227, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 7. 2015, č. j. 10 C 78/2012-234, zrušil služebnost, jíž odpovídá právo užívání pozemku parc. č. st. 3, jehož součástí je dům ve V., a pozemku parc. č. 55/3, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary na LV č. 103 pro obec V. a katastrální území V., zřízené dohodou o vypořádání společného jmění manželů ze dne 30. 11. 2004 a smlouvou o věcném břemeni ze dne 30. 11. 2004 (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu za zrušení služebnosti ve výši 485 784 Kč ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a výroky I. až IV. doplňujícího usnesení).
K odvolání účastníků řízení Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2015, č. j. 56 Co 379/2015-295, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly doposud dovolacím soudem řešeny: 1) Zda věcné břemeno užívání pozemku zřízené jednou smlouvou a věcné břemeno bydlení a užívání domu zřízené druhou smlouvou podle §151n a násl. zákona č. 40/1964 Sb. je totožné se služebností užívání pozemku, jehož součástí je dům podle §1283 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.? Podle názoru žalovaného nelze oba instituty ztotožňovat pro rozdílnost zřizovaných věcných břemen a pro jejich odlišný obsah. 2) Zda došlo ke sloučení stavby a pozemku podle §3060 občanského zákoníku? 3) Zda rozhodnutí soudu, kterým se zrušuje nikdy nevzniklá služebnost užívání pozemku, je vykonatelné a lze tuto služebnost zrušit a provést její výmaz z katastru nemovitostí? 4) Zda věcné břemeno zřízené v důsledku vypořádání společného jmění manželů, kdy jedna strana obdrží vlastnické právo k nemovitostem v hodnotě 3 mil. Kč a druhé straně je zřízeno věcné břemeno užívání, je možné považovat za zřízené bezúplatně a zda je adekvátní přiznaná náhrada, popřípadě zda není rozporná s dobrými mravy? Žalovanému byla přiznána náhrada pouze podle znaleckého posudku, jehož revizi opakovaně požadoval. Upozorňuje i na okolnosti nabytí nemovitostí. 5) Zda se soud musí zabývat skutkovým stavem a důvodem vedoucím ke zrušení věcného břemene ke dni rozhodování ve věci? V této souvislosti žalovaný poukazuje na další okolnosti trvání manželství, zejména na chování žalobkyně. 6) Zda soud musí při rozhodování vzít na vědomí existenci i jiných staveb, a to bazénu a garáže, stojících na pozemku, které jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného? Soudy se nevypořádaly s existencí těchto staveb, které jsou nejspíše ve spoluvlastnictví účastníků. K jejich existenci mělo být přihlédnuto jak při určení výše náhrady, tak i při rozhodování o zrušení věcného břemene, když rozhodnutím je žalovanému znemožněn vstup do garáže. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel Nejvyššímu soudu v první řadě předkládá otázku, podle jaké úpravy má být věcné břemeno užívání a věcné břemeno bydlení zřízené v jeho prospěch zrušeno.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť již byla dříve vyřešena v judikatuře dovolacího soudu a odvolací soud rozhodl v souladu s ní.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z uvedeného zákonného ustanovení je zřejmé, že nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., se věcná břemena zřízená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. transformovala na věcná břemena (služebnosti či reálná břemena) podle zákona č. 89/2012 Sb. To dosvědčuje i judikatura Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3864/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud uvedl, že „rozhodnutí o zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu je rozhodnutí konstitutivním, neboť práva a povinnosti účastníků vznikají až právní mocí rozhodnutí. Z toho důvodu postupoval dovolací soud při řešení označené otázky podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (viz §3028 odst. 1 a 2 o. z., srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4494/2014).“
Soudy obou stupňů nijak nepochybily, pokud zrušily služebnosti podle zákona č. 89/2012 Sb. a nikoliv věcná břemena podle zákona č. 40/1964 Sb.
Jestliže v této souvislosti dovolatel vyžadoval posouzení, zda „věcné břemeno užívání pozemku zřízené jednou smlouvou a věcné břemeno bydlení a užívání domu zřízené druhou samostatnou smlouvou podle §151n a násl. z. č. 40/1964 Sb. je totožné se služebností užívání pozemku, jehož součástí je dům podle §1283 a násl. z. č. 89/2012 Sb.“ s tím, že se jedná o dopad přechodných ustanovení na stávající právní vztahy, není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se tato otázka měla promítnout v poměrech souzené věci, když na řešení uvedené otázky není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno a odvolací soud tuto otázku ve svém rozhodnutí vůbec neřešil. Stěžejní právní otázku přechodných ustanovení spočívající v tom, že podmínky pro zrušení služebnosti soudy poměřovaly §1299 odst. 2 o. z., soudy posoudily zcela správně a v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá dále otázka, zda došlo v posuzovaném případě k tomu, že se stavba stala součástí pozemku. Na řešení této otázky nezávisí věcná správnost rozhodnutí a ani zde není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se mělo posouzení této otázky promítnout do poměrů předmětné věci tím spíše, jestliže došlo ke zrušení služebnosti. Nad rámec uvedeného lze nicméně uvést, že v tomto případě ve shodě s §3060 o. z. nebrání existence věcného břemene (služebnosti) užívání tomu, aby se uplatnila tzv. superficiální zásada, aby se tedy stavba stala součástí pozemku, neboť není vyloučeno, aby věcné břemeno zatěžovalo jen část pozemku či jeho součást [k tomu srovnej např. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 238, marg. č. 1].
S ohledem na výše uvedené je otázka 3) „Zda rozhodnutí soudu, kterým se zrušuje nikdy nevzniklá služebnost užívání pozemku, je vykonatelné a lze tuto služebnost zrušit a provést její výmaz z katastru nemovitostí?“ bezpředmětnou, a tak přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolatel dále rozporuje výši náhrady, která mu byla přiznána; v této souvislosti upozorňuje na okolnosti zřízení věcného břemene.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže.
Podle §1299 odst. 2 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), uvedl, že „při aplikaci §1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura, publikovaná k §151p odst. 3 obč. zák.“
Pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného (§151p odst. 3 obč. zák.) je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 269/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1998, č. 23, jako SJ 166/98)]. Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci; především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2165/98 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 303)].
Změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi služebností (věcným břemenem) a výhodou oprávněného, spočívá nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování účastníků [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 3, str. 85a)].
Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a ponechává řešení této otázky uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ. Nelze pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu, a proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 3, str. 85a), obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Totéž se týká i výše náhrady za zrušení věcného břemene.
Náhrada za zrušení věcného břemene se stanoví na základě úvahy soudu, která má zvážit veškeré relevantní okolnosti případu. Je tedy třeba zvážit nejen ocenění služebnosti, ale i okolnosti, za kterých věcné břemeno vzniklo, zda bylo zřízeno bezúplatně či za úhradu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 12, str. 447)]. Je třeba vycházet z rozsahu majetkového prospěchu, kterého se zrušením věcného břemene dostává vlastníkovi zatížené nemovitosti, jakož i z majetkových důsledků zániku věcného břemene pro oprávněného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2284/98).
V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil s výší náhrady tak, jak ji stanovil soud prvního stupně, který vzal do úvahy všechny významné okolnosti. Zohlednil skutečnost, že žalovaný je vlastníkem bytu, že žalobkyně bude moci bezplatně s nemovitostmi nakládat, a okolnosti, za nichž věcné břemeno vzniklo. Byť bylo věcné břemeno zřízeno bezúplatně, přiznal žalovanému náhradu podle ocenění věcného břemene, neboť danou hodnotu shledal za přiměřenou.
Dovolací soud přezkoumal úvahu odvolacího soudu o výši stanovené náhrady a dospěl k závěru, že ve vztahu k dovolateli není zjevně nepřiměřená. Dovolací soud zdůrazňuje, že byť bylo věcné břemeno zřízeno jako bezúplatné, byla žalovanému přiznána částka dosahující takřka 0,5 mil. Kč. Soudy obou stupňů proto ve vztahu k dovolateli při stanovení náhrady za zrušení služebnosti užívání nepochybily.
Jestliže v této souvislosti dovolatel žádal od dovolacího soudu posouzení, zda přiznaná výše náhrady není v rozporu s dobrými mravy, není zřejmé, v čem by měl rozpor spočívat. U výše náhrady jde totiž o správnost či nesprávnost jejího stanovení nalézacími soudy. „Nemravnost“ výše náhrady by naopak – v obecném pojetí – měla zjevně směřovat k tomu, že přiznaná výše je v rozporu s dobrými mravy, tj. takové posouzení by bylo v neprospěch dovolatele. Pokud poukazem na nemravnost mínil dovolatel výhradu nesprávně stanovené výše náhrady, odkazuje dovolací soud na předchozí část odůvodnění, ve které se k této otázce vyjadřoval.
V souvislosti s výší náhrady za zrušení věcného břemene pak není důvodná ani námitka, kterou dovolatel soudům vytýká nesprávné právní posouzení bezplatnosti zřízení věcného břemene, tj. jedné z okolností, na jejíž existenci soudy založily svou úvahu o výši přiznané náhrady za zrušení věcného břemene.
Nalézací soudy vyšly ze závěru, že žalovaný měl právo doživotního a bezplatného užívání pozemků parc. č. 3 a parc. č. 55/3 na základě smlouvy ze dne 30. 11. 2004 a s tímto dílčím závěrem dovolání věcně nijak nepolemizuje; dovolatel pouze namítá, že právo věcného břemene založené smlouvou o vypořádání společného jmění manželů ze dne 30. 11. 2004 nelze považovat za zřízené bezplatně, neboť „věcné břemeno bylo zřízeno jako vyrovnání za převod vlastnického práva k domu na žalobkyni“. Ve vztahu k této části pak odvolací soud na základě hodnocení provedeného dokazování uzavřel, že „k převodu vlastnictví nemovitosti ze společného jmění manželů na žalobkyni došlo bezplatně, žalovaného k tomuto kroku vedly obavy z věřitelů v důsledku jeho dluhu“. Jestliže dovolatel s tímto závěrem nesouhlasí, jde – z hlediska dovolacího přezkumu – toliko o nepřípustnou polemiku s hodnocením dokazování (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Dovolací námitky se ostatně omezují na pouhé vyjádření nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu bez jakékoliv bližší právní argumentace.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka 5), zda se soud musí zabývat skutkovým stavem a důvodem vedoucím ke zrušení věcného břemene ke dni rozhodování ve věci, neboť řešení této otázky vyplývá přímo z právního předpisu, když podle §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení; totéž pak platí pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.). Nadto se dovolatel svou námitkou nesnaží zpochybnit právní posouzení, nýbrž zjištěný skutkový stav; to dosvědčuje ta skutečnost, že v souvislosti s touto námitkou žalovaný poukazuje na okolnosti manželství, zejména na chování žalobkyně. Dovolatel však opět pomíjí, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, a proto dovolací soud není oprávněn se zjištěným skutkovým stavem zabývat.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka 6), zda soud musí při rozhodování vzít na vědomí existenci i jiných staveb, a to bazénu a garáže, stojících na pozemku, které jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného. Ve vztahu k náhradě za zrušení služebnosti soudy správně odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 12, str. 447), z něhož vyplývá, že náhrady za investice učiněné do služebného pozemku se lze domoci prostřednictvím nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Stran zohlednění jiných staveb je pak možno uvést, že v řízení nebylo zjištěno, že by se na pozemcích žalobkyně nacházely jakékoliv stavby žalovaného či v jeho spoluvlastnictví.
V této části je dovolání ostatně vnitřně rozporné; dovolatel poukazuje na to, že existenci dalších staveb měly soudy zohlednit při úvaze o výši přiznané náhrady s argumentací založenou na tvrzení, že bazén a garáž „majetek žalobkyně značně zhodnocují“, přičemž se podle dovolatele má jednat o stavby, které jsou „nejspíše v podílovém spoluvlastnictví obou účastníků“. Jestliže by se skutečně jednalo o stavby ve spoluvlastnictví, jak dovolatel naznačuje poukazem vycházejícím z toho, že měly být postaveny za trvání manželství oběma účastníky, šlo by o stavby na cizím pozemku (pozemku žalobkyně), které nejsou jeho součástí (§3054 a násl. o. z.), a není zřejmé, v čem by měly pozemek žalobkyně „značně zhodnotit“, a tudíž se případně promítnout do výše náhrady. Pro účely náhrady za zrušení věcného břemene je však otázka těchto staveb nepodstatná již proto, že k nim žádné věcné břemeno nebylo zřízeno (podle obsahu dovolání měly být ostatně vybudovány až po zřízení věcných břemen), a proto se jich – z hlediska náhrady za zrušení věcného břemene – samotné zrušení věcného břemene ani nemůže nijak dotknout.
V rámci téže dovolací námitky současně dovolatel nalézacím soudům vytýká, že k existenci těchto staveb měly přihlédnout při samotném rozhodování o zrušení věcného břemene, neboť zrušení věcného břemene „znemožňuje žalovanému vstup do jeho nemovitosti – garáže“. Tímto poukazem je však dovolatel ve zjevném rozporu s předchozími částmi dovolání, kde naopak opakovaně uvádí, že i garáž postavili oba účastníci řízení za trvání manželství a tato se nachází v podílovém spoluvlastnictví účastníků; z dovolání tak není jednoznačně patrná ani základní otázka, jaký vlastnický režim by tedy garáž měla mít, když sám dovolatel k ní tvrdí jednak podílové spoluvlastnictví a současně (pojmově rozporně) své výlučné vlastnictví; i zde nicméně platí, že k vybudování garáže mělo podle dovolacích tvrzení žalovaného dojít až po zřízení věcných břemen, a tudíž motivem smluv o zřízení věcných břemen nemohlo být zajištění přístupu ke garáži, která v době zřízení věcných břemen neexistovala. V této souvislosti ostatně dovolání neobsahuje věcně nic, co by vymezilo přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu