ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.374.2015.2
sp. zn. 22 Cdo 374/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Městské části Praha – Zbraslav , se sídlem v Praze – Zbraslavi, Zbraslavské nám. 464, IČO: 241857, zastoupené Mgr. Janem Bouckým, advokátem se sídlem v Praze 4 – Michle, Michelská 1240/72, proti žalovaným: 1) D. P. , 2) E. P. , 3) J. P. , 4) T. P. , 5) T. P. , žalovaným 3) a 4) zastoupeným žalovaným 5) jako zákonným zástupcem a všem žalovaným zastoupeným JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, U Nikolajky, o zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 81/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 20 Co 177/2015-152, takto:
Rozsudek Městského v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 20 Co 177/2015-152, v části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 9. 2013, č. j. 11 C 81/2011-64, v části týkající se doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 12. 2013, č. j. 11 C 81/2001-85, dále v části výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalovaných, a ve výroku III., a doplňující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 12. 2013, č. j. 11 C 81/2011-85, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2013, č. j. 11 C 81/2011-64, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 2. 2013, č. j. 11 C 81/2011-85, zamítl žalobu, aby na části pozemku parc. č. 308/1 v katastrálním území Z., obci P., zapsaném na LV č. 230, vedeném u Katastrálního úřadu Praha, Katastrální pracoviště Praha, která je ohraničena ve výroku blíže specifikovaným způsobem, a vyčleněn geometrickým plánem č. 2462-212/2010 jako pozemek parc. č. 308/3 (dále jen „předmětný pozemek“), bylo ve prospěch pozemku parc. č. 306 a parc. č. 307 a do domu, zřízeno bezúplatně věcné břemeno práva cesty, chůze a jízdy přes vymezenou část pozemků k zajištění přístupu na pozemky parc. č. 306 a 307 a do domu, a aby dotčená část pozemku parc. č. 308/1 byla geometrickým plánem č. 2464-212/2010 vyčleněna jako pozemek parc. č. 308/3 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Doplňujícím rozsudkem byl zamítnut vzájemný návrh žalovaných, aby byla žalobci uložena povinnost zdržet se vstupu na pozemek parc. č. 308/1, v katastrálním území Z., obci P., ve vlastnictví žalovaných (výrok I.), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 3 388 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce požadoval bezúplatné zřízení nezbytné cesty přes předmětný pozemek ve vlastnictví žalovaných, na čemž v průběhu řízení setrval. Soud i přesto nechal vyhotovit znalecký posudek, který stanovil cenu v místě a čase obvyklou, za kterou se v obdobných lokalitách sjednává smluvně zřízené právo cesty. Protože žalobce nedoložil dokumenty, které po něm soud požadoval (prokazující neúměrné náklady se znovuobnovením průjezdu domem a rozpočtu stavebních prací), soud nemohl učinit porovnání konkrétních výhod a znevýhodnění stran. Neshledal ani podmínky pro vydržení práva věcného břemene. O náhradě nákladů řízení ve vztahu jak k žalobě žalobců, tak i k vzájemnému návrhu žalovaných rozhodl soud podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ohledně vzájemné žaloby žalovaného na uložení povinnosti zdržet se vstupu na předmětný pozemek soud prvního stupně uvedl, že v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by žalobce tento pozemek využíval, neboť byl užíván nájemci nemovitostí. Podle §126 odst. 1 občanského zákoníku má sice vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje, i kdyby však soud vzájemnému návrhu vyhověl, problém faktického využívání pozemku by to nevyřešilo. Podotkl, že žalovaný (zjevně míněno žalobce ve vztahu k vzájemnému návrhu) jako vlastník nemovitostí za určitých podmínek musí mít k těmto nemovitostem přístup – např. z důvodu opravy, údržby a havárie. Nicméně sama hrozba, že i žalovaný by mohl předmětný pozemek užívat, na ochranu podle §126 odst. 1 občanského zákoníku nestačí.
K odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu jeho doplnění Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, č. j. 20 Co 154/2014-103, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a ve výroku a náhradě nákladů řízení proti státu potvrdil (výrok I.) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil tak, že žalobce a žalovaný nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, jestliže zamítl žalobu na zřízení věcného břemene proto, že v předmětné věci neměl pochyby o tom, že nedostatek přístupu k domu si způsobil žalobce sám tím, že jeho právní předchůdce se přístupu zbavil úmyslným zrušením průjezdu v domě. Ohledně vzájemné žaloby žalovaných uzavřel, že jí nelze vyhovět, protože žalobce jako veřejná korporace není subjektem, který by přímo zasahoval do vlastnického práva žalovaných. Kladné rozhodnutí o vzájemné žalobě by navíc nijak nevyřešilo problém faktického využívání pozemku žalovaných k cestě k domu č. p. 437 nájemci bytů a garáží, takové rozhodnutí by bylo stěží vykonatelné. Protože obě strany měly poloviční úspěch ve věci (žalobce neuspěl s žalobou na zřízení věcného břemene a žalovaní s žalobou na zdržení se zásahů do vlastnického práva), rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení tak, že je účastníkům nepřiznal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, přičemž napadli tu jeho část, ve které šlo o jejich vzájemnou žalobu. Dovolání má být přípustné podle §237 občanského soudního řádu, protože rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, resp. taková otázka nebyla v konkrétních skutkových okolnost v praxi dovolacího soudu řešena. Uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Napadají závěr odvolacího soudu, že předmětný pozemek je využíván nájemci žalobcových nemovitostí, a žalobce proto není subjektem, který by zasahoval do vlastnického práva žalovaných. Nesprávným je i názor odvolacího soudu, že kladné rozhodnutí o vzájemné žalobě by stejně problém faktického užívání nemovitosti nájemci bytů a garáží nevyřešilo. Odvolací soud se při řešení těchto otázek odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 223/2005, kde Nejvyšší soud zaujal právní názor, že zápůrčí žaloba může být úspěšně podána jak proti přímému rušiteli, tak i proti vlastníku nemovitosti, který ji jinému přenechal k činnosti, ze které rušení vychází. Ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky dovolatelé argumentují, že nelze uzavřít, že by žalobce a žalovaní měli každý poloviční úspěch ve věci a na rozhodnutí o nákladech řízení použít §142 odst. 2 občanského soudního řádu. Pokud soud projednává v řízení jak žalobu, tak i vzájemný návrh, jde o podobnou situaci, jako by projednával více věcí. Tak tomu je v řešené věci, kdy žalobce uplatnil nárok na zřízení věcného břemene, a žalovaní se vzájemným návrhem domáhali zápůrčí žalobou zdržení se vstupu na pozemek. U každé věci je třeba posoudit náhrad nákladů řízení samostatně. Zatímco tarifní hodnota činí podle advokátního tarifu ve sporu o zřízení věcného břemene 35 000 Kč, ve sporu o zdržení se vstupu na pozemek činí 10 000 Kč, přičemž je třeba zohlednil, že na straně žalované je 5 účastníků. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že dovolateli citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 223/2005 se netýká vůbec otázky věcných břemen, které jsou předmětem sporu. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil. Dovolací soud by měl přihlédnout k tomu, že náhrada nákladů řízení převyšuje hodnotovou hranici přípustnosti pouze nepatrně. Dovolatelé navíc ani nezpochybňují právní posouzení věci, pouze skutková zjištění učiněná nalézacími soudy. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že dovoláním byl rozsudek odvolacího soudu napaden v té části, ve které došlo k potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně, uvedeného v doplňujícím rozsudku ze dne 4. 12. 2013, č. j. 11 C 81/2011-85, jímž došlo k zamítnutí vzájemného návrhu žalovaných na zdržení se zásahů do jejich vlastnického práva ze strany žalobců, a dále v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé předně namítají, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud zamítl jejich vzájemný návrh na zdržení se zásahů do vlastnického práva k předmětnému pozemku proto, že žalobce není věcně legitimován, neboť jako pronajímatel domu není subjektem, který by přímo do vlastnického práva žalovaných zasahoval, když přímé rušivé jednání pochází od nájemců bytů a garáží nemovitostí žalobce, a z tohoto důvodu potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně podle §126 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.).
Tato námitka je důvodná, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §1042 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Tímto zákonem se přitom řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1960/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Soud prvního stupně zamítl vzájemnou žalobu žalovaných s odkazem na §126 obč. zák. zjevně proto, že rozhodoval před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tj. před 1. 1. 2014. Jestliže odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, bez odkazu na konkrétní zákonné ustanovení, podle §219 o. s. ř., je zřejmé, že se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně.
Odvolací soud, který rozhodoval již po 1. 1. 2014, tak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí posoudil shodně se soudem prvního stupně, na který odkázal, nárok žalovaných podle obč. zák.
Odvolací soud tedy použil při posuzování shora vymezené problematiky jiný právní předpis, než který měl použít. Omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav přitom zakládá nesprávné právní posouzení věci, a již proto v dovolacím přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
S ohledem na to, že je dovolání přípustné, musel dovolací soud přihlédnout i k vadě řízení, které se odvolací soud dopustil, když neodstranil pochybení soudu prvního stupně ohledně rozhodnutí o vzájemné žalobě žalovaných.
Na řízení o žalobou uplatněném nároku a o vzájemné žalobě žalovaných nutno pohlížet jako na řízení relativně samostatná; skutečnost, že obě žaloby soud projednal současně (v rámci téhož řízení), přičemž vzájemný návrh nevyloučil k samostatnému řízení ( §97 odst. 2 o. s. ř.), na tomto závěru není způsobilá ničeho změnit. Nerozhodl-li soud prvního stupně o vzájemné žalobě, nešlo o situaci, že by nerozhodl o části předmětu řízení, nýbrž o to, že vůbec nerozhodl o vzájemnou žalobou uplatněném nároku, tj. nerozhodl o celém předmětu řízení, jak byl vzájemnou žalobou vymezen. Za této situace pak nebyly splněny podmínky pro aplikaci §166 o. s. ř. , když rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto nikoli jen „o části předmětu řízení“, nýbrž o vzájemné žalobě jako takové [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 947/2005, uveřejněné pod č. C 3835 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)].
V dalším řízení proto soud prvního stupně rozhodne o vzájemném návrhu žalovaných nikoliv formou doplňujícího rozsudku ve smyslu §166 o. s. ř.
Při posouzení negatorního nároku žalovaných uplatněného vzájemným návrhem, budou soudy postupovat podle příslušných ustanovení o. z.
Zohlední přitom ve vztahu k negatorní žalobě, že §126 odst. 1 obč. zák. a §1042 o. z. nejsou co do základu obsahově odlišné, a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Negatorní žalobou se vlastník domáhá ochrany proti takovým zásahům do jeho práva, které spočívají v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci. Může jít například o neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek, o přechod nebo přejezd přes pozemek, čerpání vody ze sousední studny, terénní úpravy, ukládání různých předmětů na sousedním pozemku, započetí stavby apod. [viz též rozbor a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov Slovenskej socialistickej republiky vo veciach ochrany vlastníctva k nehnuteľnostiam a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71 (uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč.) a z literatury srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976 – 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 244, marg. č. 1, nebo Spáčil, J. Obsah negatorní žaloby, její konkurence s žalobou na náhradu škody a promlčení. Právní rozhledy , 2016, č. 23-24, str. 801a násl.].
V řešené věci nebylo tvrzeno ani nevyšlo najevo, že by žalobce, resp. nájemci jeho nemovitostí, měli právo užívat pozemek žalovaných; oproti přesvědčení nalézacích soudů nelze neopodstatněnost nároku uplatněného negatorní žalobou opírat jen o to, že žalobce je částí veřejnoprávní korporace – hlavního města Prahy, a sám přímo do vlastnického práva žalovaných nezasahuje.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 (dostupném na www.nsoud.cz ) ve vztahu k tzv. sousedské negatorní žalobě (žalobě na ochranu proti imisím ve smyslu §127 odst. 1 obč. zák.) řešil otázku, zda tato negatorní žaloba musí směřovat jen proti tomu, kdo svou činností přímo druhého obtěžuje, nebo zda může být úspěšně podána i proti vlastníkovi nemovitosti, ze které rušení pochází, i když sám vlastník rušivou činnost nevykonává. Dovolací soud zaujal názor, že tato žaloba může být úspěšně podána jak proti přímému rušiteli, tak i proti vlastníku nemovitosti, který ji přenechal jinému k činnosti, ze které rušení vzchází; je pak věcí tohoto vlastníka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil. Dodal, že „tento právní názor je v souladu s názorem, který zaujal již komentář k obdobně formulovanému §364 obecného občanského zákoníku z roku 1811 [Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 247: ‚Žalovaným jest (tedy pasivně jest legitimován) vlastník pozemku, odkud vychází zásah, bez zřetele k tomu, kdo jest původcem takového zásahu (t. j. kdo je porušovatelem, jenž nepříležitosti působí)‘ “.
Ačkoliv v řešené věci jde o rušení spočívající v neoprávněném užívání pozemku pro účely přístupu ze strany nájemců sousedního objektu, lze z tohoto rozhodnutí lze vyjít potud, že připouští odpovědnost vlastníka pozemku za jednání jiných osob. Obdobný závěr činí i rakouská praxe, která ohledně pasivní legitimace činí stejné závěry pro negatorní nárok ve smyslu §364 o. z. o. (srovnej §1013 odst. 1 o. z.) i pro negatorní nárok ve smyslu §523 o. z. o. (srovnej §1042 o. z.) – srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 5Ob2/11x (dostupné na www.ris.bka.gv.at ).
Negatorní žalobu je možné směřovat vůči každému rušiteli vlastnického práva, ať již jedná vlastním jménem nebo v zastoupení jiného či v zájmu jiného. Jejím účelem je totiž zabránit neoprávněným zásahům do vlastnictví; vyžaduje se tedy protiprávnost zásahu [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4150/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Tuto žalobu lze tedy úspěšně podat nezávisle na tom, zda došlo ke vzniku škody, nezávisle na zavinění nebo úmyslu do vlastnictví zasáhnout ze strany rušitele nezávisle na jeho deliktní způsobilosti.
V některých případech však nelze po rušeném vlastníkovi spravedlivě žádat, aby žaloval přímo osoby jeho právo rušící; je tomu tak zejména tehdy, je-li jeho vlastnické právo rušeno v souvislosti s užíváním cizí nemovitosti dalšími, obtížně identifikovatelnými osobami (hlučící hosté po odchodu z restaurace), anebo osobami, jejichž okruh se neustále mění (například zákazníci vlastníka sousedního domu, návštěvy apod.). V takovém případě je třeba rušení přičíst vlastníkovi nemovitosti, jejíž užívání je zdrojem rušení, má-li reálnou možnost takovému rušení zamezit; soud se musí zabývat i tím, jakým konkrétním způsobem tak lze učinit.
Pasivně legitimována tak může být podle okolností případu nejen osoba, která přímo vlastníka ruší (zde nájemci sousedního objektu využívající pozemek žalovaných k přístupu), ale i osoba, která vlastníka ruší nepřímo tím, že protiprávní zásah přímého rušitele podnítila, udržovala jej nebo neučinila očekávatelnou nápravu, tedy osoba, která má faktickou nebo právní možnost jednání třetí osoby, která je přímým rušitelem, ovlivnit nebo mu zabránit [kromě citované judikatury srovnej rovněž např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 5 Ob 2/11x, nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 8 Ob 151/08a (obě dostupná na www.ris.bka.gv.at )]. Tato povinnost nepřímého rušitele tedy zahrnuje i povinnost působit na ty třetí osoby, které se rušení přímo dopouštějí. Splnění této povinnost se lze domáhat i negatorní žalobou také právě na osobě, která svým jednáním (např. zřízením práv třetím osobám) nebo opomenutím vytvořila podmínky pro protiprávní zásah ze strany třetí osoby [např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 7 Ob 241/08d (dostupné na www.ris.bka.gv.at )], protiprávní zásah přivodila nebo ho podporuje [srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 2 Ob 134/01x (dostupné na www.ris.bka.gv.at )]. Tomu nebrání ani skutečnost, že třetí osoba jako přímý rušitel jedná z vlastního podnětu.
Rozhodující tedy je, zda měl nepřímý rušitel možnost nebo povinnost rušení ze strany třetích osob (přímých rušitelů) ovlivnit nebo mu zabránit. Pokud ano, může být i on úspěšně žalován na zdržení se protiprávního zásahu, přičemž prostředky, jakými toho dosáhne, jsou přenechány na jeho volbě. Tyto závěry výslovně dovodila rakouská nauka i na pronajímatele jako osobu pasivně věcně legitimovanou v řízení o negatorní žalobě v situaci, kdy přímého rušení se dopouštěl nájemce [srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 5 Ob 240/03k (dostupné na www.ris.bka.gv.at )]. Pokud neexistuje žádný jiný účinný prostředek, jak zabránit rušení, je na pronajímateli (vlastníkovi pozemku), aby případně ukončil nájemní vztah s nájemci (přímými rušiteli).
Jestliže tedy soudy dospěly k závěru, že tzv. nepřímý rušitel nemůže být v dané věci pasivně legitimován bez dalšího, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod byl uplatněn právem.
Jestliže pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal též na skutečnost, že „kladné rozhodnutí o vzájemném návrhu by problém faktického využívání pozemku žalovaných k cestě k domu č. p. 437 nájemci bytů a garáží nevyřešilo“, aniž by tento závěr jakkoliv blíže argumentačně rozvedl, není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se tato případná okolnost měla promítnout do nároku uplatněnému proti tzv. nepřímému rušiteli. Absence jakékoliv bližší argumentace ze strany odvolacího soudu pak ostatně znamená, že v této části jeho rozhodnutí nesplňuje náležitosti podle §157 odst. 2 o. s. ř. a v této části je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění; řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zcela shodný závěr vztahující se k nepřezkoumatelnosti části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je pak spojen i s konstatováním odvolacího soudu, že rozhodnutí žádané žalovanými „by ostatně stěží bylo rozhodnutím materiálně vykonatelným“, jestliže kromě tohoto závěru rozhodnutí vůbec žádnou další argumentaci neobsahuje. Dovolacímu soudu ostatně ani zde není zřejmé, proč by vyhovění vzájemnému návrhu vůči žalobci mělo založit „obtížnou materiální vykonatelnost“ takového rozhodnutí.
Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud pochybil při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, když vyslovil, že účastníci měli v řízení každý poloviční úspěch ve věci (zatímco žalobce nebyl úspěšný se svým nárokem na zřízení věcného břemene, žalovaní nebyli úspěšní se vzájemným návrhem na zdržení se vstupu na pozemek).
I tato námitka přípustnost dovolání zakládá, protože se odvolací soud při řešení otázky náhrady nákladů řízení ve vztahu k vzájemnému návrhu podanému v řízení žalovanými, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Je-li v řízení uplatněn vzájemný návrh žalovaného, jedná se o dvě samostatná řízení. Za této situace je třeba úspěch ve věci a v návaznosti na něj náklady řízení určit zvlášť z každého nároku. To nebrání tomu, aby o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto jediným výrokem, kde bude náhrada nákladů řízení stanovená žalobci a žalovanému kompenzována. Takový postup soudu byl shledán ústavně konformním (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1391/07 [uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 102 ve svazku 49 na str. 515)]. S postupem odvolacího soudu, který nedocenil, že se jedná o dva samostatné nároky, a náhradu nákladů řízení posuzoval, jako by se jednalo o nárok jeden, se tak nelze ztotožnit.
Jelikož dovolateli předestřené otázky hmotného práva vyřešil odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, v důsledku čehož jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož zatížil své rozhodnutí vadami, které mohly mít ve shodě §242 odst. 3 o. s. ř. za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelů, rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k pasivní legitimaci žalobce, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozhodnutí soudu prvního stupně obsažené v „doplňujícím“ rozsudku a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu