ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2942.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 2942/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , IČO 70099618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Praha 4, Pod Křížkem 428/4, proti žalovanému M. B. , zastoupenému Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 764/50, o 203.977,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 485/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2015, č.j. 17 Co 182/2013-299, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2015, č. j. 17 Co 182/2013-299, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 11. 2012, č. j. 8 C 485/2003-278, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný jako řidič a vlastník osobního automobilu, k němuž neměl sjednáno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, způsobil dne 13. 2. 2000 dopravní nehodu, při níž byl poškozen osobní automobil rakouského občana. Česká pojišťovna, a.s., dne 22. 6. 2000 vyplatila poškozenému na náhradě škody 397.252 Kč. Tuto vyplacenou částku s poplatkem za zpracování ve výši 39.725 Kč následně dne 30. 6. 2000 uhradila žalující Česká kancelář pojistitelů České pojišťovně. Dne 14. 6. 2001 požádala žalobkyně písemně žalovaného o zaplacení regresní náhrady 436.977 Kč, žalovaný však uhradil jen 1.000 Kč. Žalobkyně dále žádala na žalovaném zaplacení částky 4.901,30 Kč, kterou uhradila detektivní agentuře za prověření majetkových poměrů žalovaného pro stanovení optimálního způsobu úhrady dlužné částky.
V dané věci rozhoduje Nejvyšší soud již potřetí, neboť Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 8 C 485/2003-181, zamítl žalobu do částky 185.678,30 Kč s příslušenstvím, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 255.200 Kč
s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vypořádal se s námitkou promlčení a co do výše škody soud dospěl k závěru, že v konkrétním případě, kdy došlo k totální škodě na území České republiky, nelze zohledňovat cenovou hladinu v Rakousku, to by přicházelo do úvahy jen v případě, že by k opravě došlo v Rakousku. Výši škody v částce 232.000 Kč soud stanovil jako rozdíl obvyklé ceny vozidla (v ČR) v době nehody a zůstatkové ceny po nehodě určené znaleckým posudkem; výši poplatku za zpracování v částce 23.200 Kč určil na základě interních pravidel žalobkyně pro delegaci případů garančního fondu členu ČKP jako 10 % z hodnoty celkové náhrady a požadavek na zaplacení částky 4.901,30 Kč označil za nedůvodný.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 2. 2008, č.j. 12 Co 92/2007-207, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 23.200 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku změnil rozsudek prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dalších 180.777 Kč s příslušenstvím, „v zůstávající části“ jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považoval uplatněný nárok za opodstatněný a při stanovení jeho výše měl za rozhodné, že došlo k poškození vozidla ve vlastnictví rakouského občana, a proto vycházel z revizního znaleckého posudku, zejména z jeho dodatku, jenž zohlednil cenové poměry vozidel v Rakousku, ač takto zjištěnou výši škody označil pro nedostupnost objektivních podkladů jako pouze orientační. Výše věcné škody uhrazená poškozenému pojišťovnou je dle názoru odvolacího soudu zcela přiměřená.
Z podnětu dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3476/2008, v potvrzujícím výroku ohledně částky 23.200 Kč s příslušenstvím, v měnícím výroku ohledně částky 180.777 Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil rozsudek odvolacího soudu, v tomtéž rozsahu zrušil i rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že výše škody způsobené poškozením automobilu měla být stanovena na podkladě cen platných v České republice, bez ohledu na skutečnost, že poškozený je občanem cizího státu nežijícím v České republice.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2015, č. j. 17 Co 182/2013-299, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 11. 2012, č. j. 8 C 485/2003-278, ve výroku II, jímž byla mimo jiné zamítnuta žaloba co do částky 180.777,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud rozhodl v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, že výše škody na vozidle poškozeného má být stanovena na podkladě cen platných v České republice. Dovolání žalobkyně bylo usnesením ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2275/2015, odmítnuto pro nepřípustnost, neboť dovolatelkou vznesenou právní otázkou (způsob určení výše škody) se Nejvyšší soud zabýval již ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí a neshledal důvody, aby se od řešení dané otázky odchýlil.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2275/2015, podala žalobkyně ústavní stížnost, neboť nesouhlasila se závěrem dovolacího soudu, že v dané věci nejsou důvody pro změnu dosavadního právního názoru s ohledem na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující princip plného odškodnění.
Ústavní soud shledal námitku žalobkyně důvodnou a usnesení dovolacího soudu nálezem ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 155/16, zrušil. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání neobsahovalo dle názoru Ústavního soudu transparentní a dostačující vysvětlení, proč nerespektoval závěry Ústavního soudu vyjádřené např. v nálezu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, či nálezu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13, v nichž tento soud konstatoval, že skutečnou škodou se rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody, a proto musí i rozsah náhrady škody zohlednit výši všech nutných prostředků, které byl poškozený nucen vynaložit k obnovení původního majetkového stavu. Ačkoli se v porovnávaných věcech jednalo o odškodnění provedením opravy věci a náhradu nákladů na uvedení věci v předešlý stav, je třeba princip plného odškodnění uplatnit i v případě tzv. totální škody.
Žalobkyně ve svém vyjádření z 18. 9. 2017 odkázala na závěry Ústavního soudu, vyjádřila přesvědčení, že v rámci jednotného výkladu a předvídatelnosti soudních rozhodnutí jsou stejné právní principy aplikovatelné jak na situace účelně vynaložených nákladů na opravu poškozeného vozidla, tak na situace totální škody, zdůraznila, že rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci ovlivní i všechny další případy stanovení výše náhrad škod na vozidlech osob žijících v cizině, k nimž došlo na našem území, a to nejen v případech poskytnutí pojistného plnění, a uvedla, že nemůže být pochyb o pravomoci českých soudů a aplikaci českého hmotného práva, když unijní úpravu nelze v daném případě použít již proto, že v době dopravní nehody Česká republika ani nebyla členem Evropské unie. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, v dané věci vázán právními názory vyjádřenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, věc znovu posoudil a dospěl k následujícím závěrům:
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť dovolacím soudem dříve vyřešená právní otázka stanovení skutečné výše škody má být (v důsledku závazného právního názoru Ústavního soudu) vyřešena jinak.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud napadený rozsudek přezkoumal (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a došel k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §3028 odst. 3 a §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde
o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Dle §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odst. 2 se škoda hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
Dle §443 obč. zák. se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození.
Jak již bylo uvedeno v prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3476/2008, za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí.
Při stanovení výše náhrady škody způsobené na věci je třeba vycházet z obvyklé ceny věci k okamžiku zničení (poškození), popřípadě z nákladů na uvedení věci do původního stavu. Výše peněžité náhrady se stanoví objektivně a nezávisle na okolnostech nesouvisejících se škodnou událostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, uveřejněný pod č. 25/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění opravy tiskových chyb uveřejněné v rejstříku k ročníku 1990).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci šlo o tzv. totální škodu a uvedení věci do předešlého stavu není možné, skutečnou škodu představuje částka k pořízení jiné věci srovnatelné s věcí ve stavu před poškozením.
V souladu s principem plného odškodnění a závazným právním názorem Ústavního soudu uzavírá dovolací soud, že bydliště poškozeného vlastníka vozidla, jemuž za škodu odpovídá osoba povinná k náhradě škody, je podstatnou okolností rozhodnou pro stanovení výše náhrady škody. Poškozeného nelze nutit zjednat nápravu stavu po zásahu do jeho majetku koupí srovnatelného osobního automobilu v místě bydliště škůdce, ale má právo na náhradu nákladů na pořízení srovnatelného automobilu tam, kde věc užíval, tedy v daném případě v místě svého bydliště. Z uvedeného důvodu proto nezbylo než rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2015, č. j. 17 Co 182/2013-299, zrušit a vzhledem k tomu, že uvedené důvody dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušit i je a věc v tomto rozsahu vrátit Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
K absenci odůvodnění rozhodnutí ohledně pravomoci českého soudu a užití českého práva vytýkané nálezem Ústavního soudu lze uvést, že vztah České kanceláře pojistitelů a českého řidiče, který způsobil autonehodu na území České republiky, neobsahuje mezinárodní prvek; jedná se o vztah, na který z povahy věci dopadá české právo, zejména ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů a není důvod uvažovat ani o pravomoci cizozemských soudů k rozhodování této věci. Haagská úmluva (uveřejněná pod č. 130/1976 Sb.) v čl. 2 postih a přechod práv týkajících se pojistitelů ze své působnosti výslovně vylučuje.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu