ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.546.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 546/2016-193
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizace se sídlem v Praze 8, Kundratka 1951/19, IČO 70889660, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti žalovanému K. Š., zastoupeného Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Moravské náměstí 15, o 110.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 226/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2015, č. j. 44 Co 458/2012-160, takto:
I. Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2015, č. j. 44 Co 458/2012-160, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o platební povinnosti žalovaného ve výši 1.300,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2015, č. j. 44 Co 458/2012-160, s výjimkou části výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 1.300,- Kč s příslušenstvím, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 1. 6. 2012, č. j. 6 C 226/2010-116, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 96.850,- Kč, žalobu ohledně 14.000,- Kč zamítl, zastavil řízení o zaplacení úroků z prodlení z částky 110.850,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 2. 2009 žalobkyně na základě rozhodnutí strážníka městské policie provedla odtah osobního motorového vozidla, jehož provozovatelem je žalovaný, neboť vůz tvořil překážku silničního provozu na pozemní komunikaci ve smyslu §45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále též jen „zákon o silničním provozu“). K námitce žalovaného, že není a nikdy nebyl vlastníkem ani registrovaným provozovatelem vozidla, soud prvního stupně uvedl, že vlastnictví žalovaného k vozidlu nemůže být zpochybněno tím, že byl registrován jako provozovatel vozidla se statusem převodu. V souladu s §45 odst. 4 zákona o silničním provozu je k náhradě nákladů na odstranění vozidla povinen žalovaný bez ohledu na to, že na místo, kde tvořilo překážku, zaparkoval vozidlo jeho bratr. Žalovaná částka představuje náklady spojené s umístěním vozidla na parkoviště a s jeho skladováním za dobu od 17. 2. 2009 do 17. 8. 2010 celkem ve výši 110.850,- Kč podle nařízení Rady hlavního města Prahy č. 13/2001. Žalobkyně oznámila odtažení vozidla dopisem ze dne 22. 4. 2009, který se dostal do dispozice žalovaného dne 28. 4. 2009, vyzvala jej k vyzvednutí a informovala o cenách odtahu. Okolnost, že žalovaný byl o odtahu informován více než dva měsíce poté, podle soudu odůvodňuje snížení náhrady ve smyslu §450 obč. zák. v rozsahu 14.000,- Kč (70 parkovacích dní).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, č. j. 44 Co 458/2012-160, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2015, č. j. 44 Co 458/2012-166, potvrdil výrok o platební povinnosti žalovaného, zamítavý výrok změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, dospěl však k závěru, že nejsou dány okolnosti pro snížení náhrady podle §450 obč. zák. Námitku žalovaného, že je nemravné požadovat náhradu škody, odmítl s odůvodněním, že vlastník má pečovat o vozidlo, které je přestárlé. Podle odvolacího soudu „není důvod vyčleňovat složku parkovného s opětovným uplatněním parametrů kauzálního nexu, neboť tento příčinný vztah byl završen už přijetím opatření k odtahu vozidla – bez jakéhokoli podílu žalobkyně“.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud řešena. Namítá, že vozidlo na místo zaparkoval jeho bratr, a dovolatel sám tak není provozovatelem vozidla ve smyslu §428 obč. zák. Uvádí, že vozidlo bylo ve fázi převodu na nového provozovatele (bratra žalovaného) a žalovaný sám se nikdy vlastníkem vozidla nestal. Dále odmítá, že by žalobkyni vznikla škoda; žalobkyně z principu své činnosti provedla odtah a uskladnění vozidla, a proto jí vzniká nárok na uhrazení odtahu a parkovného, to však nepovažuje za škodu. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel také v tom, že odvolací soud neposoudil věc z pohledu §450 obč. zák. Má za to, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, protože vozidlo jako takové nemá téměř žádnou hodnotu ve srovnání s výší parkovného. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud posoudil věc zcela správně; rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Bylo prokázáno, že provozovatelem vozidla byl žalovaný a že mezi ním a předchozím vlastníkem byla uzavřena kupní smlouva. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 813/2007, a vyvrací námitku žalovaného, že náklady spojené s odtahem nelze považovat za škodu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce tzv. moderace náhrady nákladů na umístění vozidla na parkovací ploše po jeho odtahu v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je proto z větší části i důvodné.
Ve vztahu k částce 1.300,- Kč s příslušenstvím, představující náklady na odtah vozidla, brání přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jde totiž o samostatný dílčí nárok stojící vedle nároku na náhradu za umístění vozidla na parkovišti, který má odlišný skutkový základ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, publikované pod C 3431 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“), proto se taková samostatnost zohledňuje i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, jímž bylo rozhodnuto o samostatném peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, a jeho přípustnost je tudíž vyloučena citovaným ustanovením. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné zčásti odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcným obsahem jím uplatněných námitek, které se ostatně z pohledu vymezené právní otázky moderace tohoto dílčího nároku nedotýkají.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §45 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném v době odtahu a umístění předmětného vozidla na odstavném parkovišti, tedy do 31. 7. 2011, tj. před novelou provedenou zákonem č. 133/2011 Sb., kdo způsobil překážku provozu na pozemních komunikacích, musí ji neprodleně odstranit; neučiní-li tak, odstraní ji na jeho náklad vlastník pozemní komunikace.
Podle odstavce 4 tohoto ustanovení je-li překážkou provozu na pozemní komunikaci vozidlo, rozhoduje o jeho odstranění policista nebo strážník obecní policie; vozidlo se odstraní na náklad jeho provozovatele.
Předně je zřejmé, že soudy obou stupňů uložily žalovanému platební povinnost na základě závěru, že byl provozovatelem vozidla, které tvořilo překážku na pozemní komunikaci ve smyslu §45 odst. 4 zákona o silničním provozu, a které bylo vlastníkem komunikace na pokyn strážníka městské policie odtaženo a umístěno na odstavné parkoviště. Vzhledem k tomu, že právní úprava jednoznačně za osobu povinnou uhradit náklady odstranění překážky silničního provozu označuje provozovatele vozidla (§45 odst. 4 část věty za středníkem zákona), důvodně se soudy zabývaly tím, zda žalovaný takovou osobou je. Jestliže dovolatel namítá, že vlastníkem nikdy nebyl a že vozidlo na místo odstavil jeho bratr, postrádá uplatněná námitka charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřuje proti právnímu posouzení věci soudu prvního stupně nebo soudu odvolacího, nýbrž proti skutkovým zjištěním, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
K nákladům odstranění překážky silničního provozu patří vedle nákladů na odtah i náklady umístění vozu na odstavném parkovišti (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 813/2007, Soubor C 6562). Ve vztahu k neúměrné výši těchto nákladů jsou důvodné dovolací námitky zpochybňující závěry odvolacího soudu, který pro použití moderačního práva ve smyslu §450 obč. zák. neshledal důvodu.
Podle §450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.
Uvedené ustanovení zakotvuje tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je její skutečný rozsah tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po škůdci spravedlivě požadovat. Patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, lze-li je podřadit pod pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“. V občanském zákoníku ani v jiných občanskoprávních předpisech není tento pojem definován a pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě takové důvody dány, zákon přináší pouze příkladmá hlediska, soud proto může v odůvodněných případech použít moderační právo i na základě jiných okolností. Zákon tedy nestanoví všechna kritéria, jimiž je naplněn pojem „důvody zvláštního zřetele hodné“ a jimiž je třeba poměřovat přiměřenost snížení náhrady, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska byla naplněna (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 691/2006, Soubor C 5797).
V obecné rovině není vyloučeno, že z pohledu zákonné úpravy podmínek moderačního práva soudu podle §450 obč. zák. všechna hlediska v něm demonstrativně uvedená nemusí být zvažována, jestliže nejsou ve srovnání s jinými okolnostmi pro posouzení daného případu podstatná (významná), a nestávají se tudíž součástí hypotézy právní normy. Na druhé straně zákonem označená hlediska jsou bezpochyby typickými, nejčastějšími a zpravidla nejpodstatnějšími důvody, zakládajícími moderaci. Ukládá-li zákon v první řadě, aby bylo zvažováno, jak ke škodě došlo, dává soudu prostor k posouzení všech v úvahu přicházejících okolností, které se vyskytly v souvislosti se škodní událostí a které je třeba zohlednit podle míry relevance, jež jim lze z pohledu moderačního oprávnění soudu přisuzovat. Jde zároveň o zcela logické hledisko, neboť v různorodých životních situacích může škoda vzniknout za specifických okolností, které sice nemusí mít vliv na vznik odpovědnosti, avšak právě z jejich pohledu může požadavek na plnou náhradu škody vyznívat jako nepřiměřeně přísné či tvrdé opatření.
V posuzované věci jde o specifický nárok, který se sice právně kvalifikuje analogicky jako náhrada škody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2003, sv. 31, s. 149, pod č. 128), což zároveň zakládá oprávnění soudu použít tzv. moderaci, nejde nicméně o případ, kdy oprávněné osobě vzniká újma jako taková; spíše tedy jde o tzv. refundaci nákladů na odtah a umístění vozidla na odstavné ploše, přičemž prostředky plynoucí vlastníku komunikace či jím pověřenému subjektu mohou představovat zčásti i zdroj jeho příjmů. Má-li klasická náhrada škody reparovat způsobenou újmu, přičemž použití moderačního práva je výjimkou, která nastupuje výjimečně k odstranění tvrdosti, jíž by plná náhrada znamenala pro povinnou osobu, musí být u tohoto specifického nároku taková výjimka posuzována šířeji, neboť se nedotýká práva na odstranění nepříznivého zásahu do majetkové sféry poškozeného, nýbrž jeho zákonem upravené činnosti, která má svou výdělečnou stránku. Ve specifických poměrech tohoto typu nároku je proto vedle ostatních obecných kritérií uvedených v §450 obč. zák. třeba především zvažovat poměr výše požadované částky a zůstatkové ceny vozidla, kdy zjevný nepoměr mezi výrazně nízkou hodnotou vozu oproti vysokým nákladům na jeho dlouhodobé parkování zakládá důvod k moderaci. Moderační právo je namístě využít i tehdy, jestliže provozovatel sám situaci vedoucí k oprávněnému odtahu nevyvolal (např. tím, že vozidlo přenechal do užívání třetí osobě), a samozřejmě též tehdy, nebyl-li vůbec či po určitou dobu informován, že došlo k odtahu a kde se vozidlo nachází (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 813/2007). Jestliže odvolací soud tato kritéria nepovažoval za důvody pro moderaci uplatněného nároku a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nezohlednil uvedené okolnosti, jde o neúplné a tudíž nesprávné právní posouzení věci, které naplňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud z těchto důvodů rozsudek odvolacího soudu s výjimkou části výroku, jíž se týkalo nepřípustné dovolání, podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu