ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.902.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 902/2017-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) J. F. a b) L. F. , zastoupeni Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 525/1, Letenská 15, IČO : 00006947, o 2.435.773,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 52/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, č. j. 25 Co 253/2016-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, č. j. 25 C 52/2014-68, zamítl žalobu na zaplacení 2.435.773,75 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali náhrady škody z důvodu, že stát v rámci privatizace vydal třetím osobám nemovitosti (stavby a pozemky v k.ú. L., obec P.), ačkoliv je již nevlastnil, neboť od 24. 5. 1991 bylo jejich vlastníkem P. na základě zákona č. 172/1992 Sb. Žalobci tyto nemovitosti koupili od dalšího nabyvatele v dobré víře, avšak v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 36/2003 a 13 C 38/2006 bylo určeno, že vlastníkem je město P. a kupní smlouvy žalobců jsou absolutně neplatné. Žalobci poté tyto nemovitosti od P. v r. 2013 koupili za cenu 2.364.188 Kč, jejíž náhrady, jakož i náhrady za náklady v uvedených řízeních ve výši 32.787,25 Kč a 38.796,50 Kč, se domáhali. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná (resp. Fond národního majetku, jehož práva a povinnosti přešly s účinností k 1. 1. 2006 na stát) porušila prevenční povinnost (§415 obč. zák.) v souvislosti s postupem při privatizaci, avšak žalobcům v příčinné souvislosti s tím škoda nevznikla. Nárok na náhradu za zaplacenou kupní cenu není důvodný, neboť kupní cena uhrazená kupujícím není škodou, když za vynaložené prostředky nabývá kupující odpovídající protihodnotu, a uzavření kupní smlouvy není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti státu při převodu nemovitostí v privatizaci, nýbrž je důsledkem rozhodnutí obou smluvních stran. Škoda žalobcům nevznikla ani v případě úhrady nákladů řízení ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem, neboť tyto byly uhrazeny obchodní společností, tedy jiným subjektem, byť žalobci jsou jejími společníky, a jejich nárok na náhradu nákladů v souvislosti s neplatným pořízením nemovitostí je promlčen.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 25 Co 253/2016-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované nevznikla žalobcům škoda, resp. jimi požadované částky nejsou škodou. Koupí nemovitosti od skutečného vlastníka nedošlo ke zmenšení jejich majetku, neboť úhradou kupní ceny získali protihodnotu. Žalobci nebyli účastníky privatizačního procesu, nešlo o prvotní (neplatný) převod, nemovitosti nabyli až následně opakovaným převodem od dalších subjektů, čímž došlo k přetržení vztahu příčiny a následku. Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobců k uplatnění nároku na náhradu za zaplacené náklady řízení, neboť je uhradila společnost Fabric, s.r.o., takže ke zmenšení majetku došlo na straně této společnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to 1/ zda jsou škodou náklady vynaložené na pořízení věci dříve nabyté v důsledku protiprávního jednání škůdce pouze zdánlivě, 2/ zda je převod věci mezi původním a novým nabyvatelem přetržením příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti vyvolané škůdcem při převodu věci na původního nabyvatele na straně jedné a důsledky, které toto porušení právní povinnosti vyvolá v majetkové sféře nového nabyvatele, na straně druhé, a 3/ zda osoby, které byly povinny uhradit náklady právního zastoupení a náklady řízení, jsou aktivně legitimovány k uplatnění nároku vůči škůdci, pokud tyto výdaje uhradili prostřednictvím obchodní společnosti, jež je výhradně v jejich vlastnictví. Dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který uvedené otázky zodpověděl záporně, a dovozují, že cenu zaplacenou za koupi nemovitosti lze posuzovat analogicky jako náklad na uvedení věci do původního stavu a že převodem vlastnictví od původního nabyvatele není přerušena příčinná souvislost s protiprávním jednáním škůdce. Namítají, že mají aktivní legitimaci k uplatnění nároku na náhradu nákladů řízení prostřednictvím obchodní společnosti, kterou vlastní. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů je věcně správné. Vyvracela důvody dovolání s tím, že kupní cenu zaplacenou městu P. v roce 2013 nelze chápat jako prostředky vynaložené na uvedení věci do původního stavu, neboť před touto koupí předmětnou věc nevlastnili, a z tohoto důvodu zde není ani příčinná souvislost mezi škodou vymezenou žalobci a porušením povinnosti ze strany Fondu národního majetku. Náklady na právní pomoc za žalobce uhradila Fabric, s.r.o., tj. subjekt odlišný od žalobců, navíc náklady řízení vynaložené do 31. 6. 2010 jsou promlčeny. Žalovaná navrhla zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že skutečnou škodou způsobenou na věci je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Náhrada hodnoty věci ztracené či zničené zásadně náleží vlastníku věci. Je-li poškozený vlastníkem věci, jeho majetkový stav zahrnuje hodnotu věci a v důsledku její ztráty či zničení dochází ke zmenšení jeho majetkového stavu; avšak tomu, kdo není vlastníkem věci, nemůže skutečná škoda, spočívající v hodnotě této věci vzniknout, neboť ten, kdo nenabyl věc do vlastnictví, nezískal majetkovou hodnotu, kterou by mohl ztratit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001, rozsudek ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4419/2010, usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2297/2014, a další rozhodnutí ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2464/2000, a ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1232/2001).
Žalovaná tím, že při privatizaci převedla nemovitosti na třetí osoby, aniž respektovala, že nejsou v jejím vlastnictví, porušila obecnou prevenční povinnost. Absolutní neplatnost těchto převodů (včetně dalších dispozic s nimi) působí od počátku (ex tunc), a to bez ohledu, zda účastníci právního úkonu o důvodu neplatnosti věděli či nikoliv. Z toho důvodu se žalobci nestali vlastníky předmětných nemovitostí a jejich vydáním skutečnému vlastníku se majetkový stav žalobců o hodnotu těchto nemovitostí nesnížil, neboť žalobci vydali věc, kterou nevlastnili. Jestliže tento závěr postačuje k zamítnutí žaloby, je nadbytečné zabývat se námitkami proti dílčím závěrům, jakým je otázka přetržení příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalované při privatizaci a škodou na straně žalobců, spočívající v zaplacení kupní ceny na koupi nemovitosti v r. 2013. Tato otázka nesměřuje proti právnímu názoru, na němž především je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, neboť zásadním důvodem, jímž soudy obou stupňů zdůvodnily neopodstatněnost žaloby, je závěr, že kupní cena zaplacená žalobci v r. 2013 za převod nemovitosti do vlastnictví není škodou, když za ni získali protihodnotou předmětné nemovitosti. Za situace, že chybí základní předpoklad odpovědnosti za škodu (§420 obč. zák.), je zcela bez významu řešení otázky příčinné souvislosti mezi neexistující škodou a porušením povinnosti státu při prvotním převodu nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).
Přípustnost dovolání nezakládá v daném případě ani otázka aktivní legitimace žalobců k uplatnění nároku na náhradu nákladů právního zastoupení a nákladů řízení. Dovolací soud ve svých rozhodnutích již dříve vyložil, že obchodní společnost jakožto samostatnou právnickou osobu nelze ztotožňovat s jejími společníky, jejichž majetková provázanost je dána ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vynaložila-li společnost náklady na právní zastoupení a na náklady řízení svých společníků, snížila se tím její majetková základna. Negativní dopady do majetkové sféry jejích společníků se mohou projevit, pokud se úbytek majetku společnosti projeví v majetkových právech jednotlivých společníků, tedy např. v jejich právu na vypořádací podíl či na podíl na likvidačním zůstatku. Pokud dovolatelé jako svou škodu uplatnili náklady právního zastoupení a náklady řízení, které neuhradili, pak se domáhají náhrady majetkové újmy, jež nevznikla jim, ale společnosti, která je vynaložila. Nevznikla-li dovolatelům tvrzená újma, nevzniklo jim ani právo na její náhradu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010 a usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2516/2011).
Jak vyplývá z výše uvedeného, nejedná se o otázky předložené v dovolání, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny, naopak odvolacím soudem byly vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání tak podle §237 o. s. ř. není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu