ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2726.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2726/2015-283
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Mgr. J. S., Ú. n. L., zastoupeného JUDr. Lubomírem Hlavatým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, proti žalovaným 1) L. M. , a 2) D. V. , oběma Ú. n. L., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, o zaplacení částky 164 351 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 175/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 14 Co 171/2014-235, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 14 Co 171/2014-235, se v měnící části výroku I. ve vztahu k žalovanému 1) a ve výrocích II. až VI. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, zatímco ve vztahu k žalované 2) se dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, č. j. 11 C 175/2011-180, zamítl žalobu na zaplacení částky 164 351 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II, III, IV). Žalobce se domáhal zaplacení podílu na nákladech, které vynaložil na vybudování prodloužení vodovodního a kanalizačního řadu, připadajícího na nemovitost ve vlastnictví žalovaného 1). Nebylo prokázáno, že žalovaný 1) s žalobcem uzavřel ústní či písemnou smlouvu, jíž by se zavázal k úhradě konkrétní částky na spolufinancování výstavby řadu a neuzavřela ji za žalovaného 1) ani žalovaná 2), která k tomu nebyla zmocněna. Nelze tak uvažovat ani o překročení jejího zmocnění. Soud nepřisvědčil námitce promlčení a vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012, v němž Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení zákona považují vodovodní, kanalizační, plynovodní a elektrickou přípojku za samostatnou věc v právním smyslu a jednoznačně určují, kdo je jejich vlastníkem, a proto nemůže jejich výstavbou vzniknout bezdůvodné obohacení vlastníku nemovitosti, ke které jsou tyto přípojky vedeny, neboť přípojky se nestávají součástí nemovitosti, ale zůstávají samostatnou věcí v právním smyslu. Vybudování přípojek nelze podřadit pod rozsah bezdůvodného obohacení v důsledku zhodnocení nemovitosti. O bezdůvodném obohacení by bylo možno uvažovat až v souvislosti s jejich následným užíváním vlastníkem dotčené nemovitosti nebo třetí osobou bez právního důvodu. V daném případě se však žalovaná 1) ani žalovaný 2) nenapojili na vodovodní a kanalizační řad, pročež nejsou pasivně věcně legitimováni (neobohatili se na úkor žalobce).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 14 Co 171/2014
-235, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potud, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 164 198,75 Kč s příslušenstvím, jinak tento výrok potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II, III, IV, V a VI). Měl za prokázané, že žalovaná 2), vystupujíc jako zástupkyně žalovaného 1), se jeho jménem zavázala ž alobci zaplatit ¼ skutečn ých nákladů na stavbu prodloužení vodovodního a kanalizačního řadu k pozemkům žalobce, žalovaného 1) a dalších sousedů. Žalovaný 1) s žalobcem neuzavřel žádnou smlouvu, jíž by se zavázal zaplatit poměrnou část nákladů, ani k uzavření takové smlouvy neudělil žalované 2) plnou moc. Žalovaná 2) disponovala dvěma jinými plnými mocemi od žalovaného 1), označenými jako „generální plná moc neomezená“. Navzdory rozporu označení těchto plných mocí s jejich obsahem se žalobce mohl při obvyklé míře obezřetnosti domnívat, že žalovaná 2) je oprávněná zastupovat žalovaného 1) ve všech věcech, včetně uzavření smlouvy o podílu na financování předmětné stavby. Podle §33 odst. 2 obč. zák. je tedy z uzavřené smlouvy zavázána sama žalovaná 2), zatímco žalovaný 1) jí není vázán. Žalobce svůj závazek ze smlouvy splnil, a proto se po žalované 2), jakožto nezmocněné jednatelce, která smlouvu uzavřela, po právu domáhá zaplacení částky odpovídající ¼ nákladů na vybudování předmětné stavby. Jelikož však prodloužením vodovodního a kanalizačního řadu k pozemku žalovaného 1) financovaného žalobcem došlo ke zhodnocení pozemku žalovaného 1), posoudil soud ve vztahu k němu tento majetkový prospěch podle zásad bezdůvodného obohacení. Soud rovněž nepřisvědčil námitce promlčení vznesené žalovaným 1). Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 223/2012 (cit. výše) na danou věc nedopadá z důvodu odlišného skutkového základu, neboť se nejedná o obohacení spočívající v rozšíření majetku žalovaného 1) o další věci (vodovod a kanalizaci), ani v tom, že by se vybudovaný vodovod a kanalizace staly součástí pozemku žalovaného 1), nýbrž o obohacení spočívající ve zvýšení hodnoty věcí vlastněných žalovaným 1) tím, že vybudování prodloužení vodovodního a kanalizačního řadu umožňuje připojení vodovodní a kanalizační přípojky k pozemku žalovaného 1). Žalobce jednal v důsledku omylu způsobeného označením plné moci jako neomezené, domnívaje se, že žalovaná 2) je oprávněna za žalovaného 1) uzavřít zmiňovanou smlouvu. Jelikož však žalovaná 2) nebyla zmocněna k zastupování žalovaného 1) při jednáních s žalobcem, a jednala jeho jménem jako nezmocněná jednatelka, aniž by žalovaný 1) dodatečně tento její úkon schválil, vybudoval žalobce prodloužení řadu, jímž došlo ke zvýšení hodnoty pozemků žalovaného 1), bez právního důvodu. K obohacení žalovaného 1) došlo na náklady žalobce, ten se proto po právu domáhá jak zaplacené částky, tak příslušenství. Dlužnická solidarita žalovaných pak vyplývá z povahy plnění.
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu společné dovolání, vyjma potvrzující části výroku I. odvolacího soudu (v této části zůstal rozsudek dovoláním nedotčen), ve kterém vymezili několik otázek, z nichž dovozují jeho přípustnost. Předně se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka nemovitosti, ke které je přiveden vodovodní či kanalizační řad, v důsledku zhodnocení takové nemovitosti, aniž by došlo k samotnému připojení se na tento řad. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 223/2012 (cit. výše) dopadá na danou věc, tedy na situaci, kdy došlo k vybudování vodovodního řadu, jakožto součásti vodovodu či kanalizace jako vodního díla. Žalovaní dále vznesli otázku počátku běhu promlčecí lhůty nároku na vydání bezdůvodného obohacení, který je dle jejich názoru nutno vztáhnout k okamžiku uzavření smlouvy se Severočeskou vodárenskou společností, a. s. Další otázkou, dle žalovaných doposud judikatorně neřešenou, byla otázka, zda lze společně a nerozdílně zavázat k plnění jak osobu, která překročila své oprávnění vyplývající z plné moci, případně jednala bez plné moci, tak zmocnitele samotného z titulu bezdůvodného obohacení na jeho straně. Odvolací soud nezdůvodnil solidaritu na straně dlužníků, ačkoliv shledal u každého z žalovaných jiný právní titul, ze kterého by měli být odpovědni oba žalovaní; u žalované 2) samostatný závazek vzniknuvší ze smlouvy o spolufinancování nákladů na vybudování řadu, u žalovaného 1) bezdůvodné obohacení představované zhodnocením jeho nemovitosti. Dle žalovaných nemůže být dána současně existence obou titulů a soudem zjištěný stav nemůže založit solidaritu na jejich straně. Jako další vymezili žalovaní otázku aplikace §33 odst. 2 a odst. 3 obč. zák., a sice zda pokud by i žalovaná 2) překročila oprávnění, musel žalobce vědět o takovém nedostatku plné moci. Žalovaní nesouhlasí s tím, že žalobce se při obvyklé míře obezřetnosti mohl důvodně domnívat, že žalovaná 2) je oprávněna žalovaného 1) zastupovat ve všech věcech. Z dokazování nelze dovodit, že by se žalovaná 2) vůči žalobci prokazovala jakoukoliv plnou mocí. Soud měl aplikovat §33 odst. 3 obč. zák. I kdyby se totiž žalobce seznámil s jednou z plných mocí uloženou ve spise stavebního úřadu, musel při běžné míře obezřetnosti zjistit nedostatek zmocnění k uzavření smlouvy o spolufinancování stavby vodovodního a kanalizačního řadu. Konečně žalovaní položili otázku, zda došlo k uzavření nepojmenované smlouvy mezi žalobcem a žalovanou 2), na jejímž základě vznikla žalované 2) povinnost uhradit žalobci žalovanou částku. Odvolací soud zde hodnotil důkazy způsobem neodpovídajícím §132 o. s. ř., přičemž se nevypořádal dostatečně s rozpory ve výpovědích svědků L. a L. K podání sepsanému žalovanou 2) ze dne 28. 8. 2015 soud nepřihlížel.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ve všech směrech ztotožnil se závěry a postupem odvolacího soudu.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k posouzení jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovolateli označené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolání je důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou, zda došlo k uzavření nepojmenované smlouvy mezi žalobcem a žalovanou 2), na jejímž základě by jí vznikla povinnost uhradit žalobci žalovanou částku. Dovolatelé argumentují toliko tím, že při jejím hodnocení odvolací soud hodnotil důkazy způsobem neodpovídajícím §132 o. s. ř., a že se dostatečně nevypořádal s rozpory ve výpovědích svědků L. a L. Tato (ryze skutková) námitka směřující proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2827/2010), nicméně i přesto je vhodné doplnit, že pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Ustanovení §132 o. s. ř., které je v procesu hodnocení důkazů určující, ponechává postup při hodnocení důkazů na úvaze soudu. Ze zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2006, s. 609 an.). Odvolací soud v nyní řešené věci hodnotil důkazy způsobem vyplývajícím z §132 o. s. ř. V odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil; uvedl, z výpovědí kterých svědků vycházel, a proč zrovna tyto shledal věrohodnými, stejně tak dostatečně vysvětlil, čím mohly být dány případné rozpory ve výpovědích svědků provedených v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, nepominul žádné relevantní skutečnosti, přičemž v provedeném hodnocení důkazů a závěrech z něj dovozených nelze spatřovat logický rozpor a tím ani (případné) porušení práva na spravedlivý proces. Předmětná skutková námitka tedy přípustnost dovolání založit nemohla.
Dovolatelé dále trvali na tom, že žalobce musel při obvyklé míře obezřetnosti vědět o nedostatku plné moci udělené žalovaným 1) žalované 2) k jednání se žalobcem, ačkoli podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 napadnout žádným dovolacím důvodem (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Předmětná dovolací námitka přitom (opět) směřuje výlučně proti skutkovým závěrům odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně) o vědomosti či nevědomosti žalobce o skutečném rozsahu plné moci udělené dovolatelem 1) dovolatelce 2) a pomíjí, že Nejvyššímu soudu, jenž není instancí nalézací, nýbrž pouze přezkumnou, nenáleží revidovat správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4282/2013). Pakliže dovolatelé tvrdí, že žalovaná 2) nejednala s žalobcem ohledně spolufinancování předmětné stavby jménem žalovaného 1), ani k tomu nebyla zmocněna, a že žalobce si toho musel být vědom, nemohou být tyto námitky v dovolacím řízení úspěšnými. V relevantních právních úvahách obsažených v napadeném rozsudku, podle nichž se žalobce na základě plné moci označené jako generální a neomezená, mohl důvodně domnívat, že žalovaná 2) je zmocněna k jednání se žalobcem, obzvláště za situace, kdy tento závěr byl podporován svědeckými výpověďmi týkajícími se způsobu jejího vystupování vzbuzujícího tento dojem, přitom nelze shledat jakékoliv nedostatky a uvedená námitka tudíž není způsobilou dovolací námitkou.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti, vycházející z korektního nalézání skutkových závěrů nutno dále vycházet z toho, že žalobce a žalovaná 2) uzavřeli nepojmenovanou smlouvu, na jejímž základě vznikla žalované 2) povinnost uhradit žalobci část nákladů na vybudování řadu připadající na nemovitost žalovaného 1), a že vzhledem k daným okolnostem mohl žalobce důvodně předpokládat, že žalovaná 2) byla žalovaným 1) zmocněna k uzavření této smlouvy. Dovolací soud zde zdůrazňuje, že uvedené závěry odvolacího soudu (zejména o existenci nepojmenovaného závazku mezi žalobcem a žalovanou 2/) dovolací soud pouze přebírá a nepřísluší mu jakkoli je přezkoumávat či se k nim blíže vyjadřovat s ohledem na výlučně skutkový charakter dovolacích námitek vážících se k těmto otázkám; dovolací soud z nich tedy bez dalšího vychází.
Ještě před posouzením otázky, zda je možné společně a nerozdílně zavázat k plnění jak osobu, která překročila své oprávnění vyplývající z plné moci, či jednala bez plné moci, tak zmocnitele samotného z titulu bezdůvodného obohacení (vzniklého zvětšením jeho majetku), bylo třeba odpovědět na (položenou) otázku, zda mohly být dány současně oba tituly, na základě nichž odvolací soud zavázal oba dovolatele k solidárnímu plnění ve prospěch žalobce.
Aktivní věcná legitimace žalobce k domáhání se zaplacení žalované částky není v řízení sporná a najisto bylo postaveno i to, že závazek žalované 2) vůči žalobci vyplývá z nepojmenované smlouvy fakticky uzavřené v souvislosti s překročením oprávnění jednat se žalobcem za žalovaného 1), aniž by toto její jednání dodatečně schválil, jak uzavřel odvolací soud. Zbylo posoudit, zda byl vůči žalobci založen i závazek žalovaného 1) vyplývající z bezdůvodného obohacení.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. každý, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, je povinen obohacení vydat. Podle §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Obecně ve smyslu konstantní judikatury dovolacího soudu představuje bezdůvodné obohacení (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009). Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15).
V řešené věci se nemohl žalovaný 1) bezdůvodně obohatit na úkor žalobce už jen proto, že nešlo o plnění bez právního důvodu, neboť žalobce provedl stavbu řadu na základě smlouvy uzavřené s žalovanou 2), která představuje právní důvod plnění. Povinnost vůči žalobci vyplývající z uzavřeného závazku (nikoliv z bezdůvodného obohacení) tíží toliko žalovanou 2). Nutno zdůraznit, že zmíněná smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou 2) zavazuje pouze tyto dva subjekty, zatímco ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) vztah z bezdůvodného obohacení vzniknout nemohl, neboť na jeho úkor se (bez právního důvodu) žalovaný 1) neobohatil. O bezdůvodném obohacení či jiném závazku žalovaného 1), kterému ze závazku žalobce a žalované 2) mohl vzniknout prospěch, by bylo možno hovořit pouze ve vztahu k žalované 2), což však není předmětem tohoto řízení (obdobná situace jako v řešené věci je ostatně již i judikatorně řešená viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014). Správný je tedy toliko závěr o pasivní věcné legitimaci žalované 2).
V důsledku toho již není relevantní otázka vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného 1) spočívajícího ve zhodnocení jeho nemovitosti přivedením vodovodního či kanalizačního řadu, aniž došlo k připojení se na tento řad, ani otázka promlčení takového bezdůvodného obohacení.
Ze shora uvedeného je současně zřejmé, že odvolací soud nesprávně dovodil, že v dané věci se jedná o solidaritu dlužníků (první žalovaný totiž žalobci ničeho nedluží) ve smyslu §511 obč. zák., v důsledku čehož pochybil i v tom, že oba dovolatele zavázal k plnění žalobci rukou společnou a nerozdílnou, když k plnění mohla být zavázána leda žalovaná 2).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k žalovanému 1) je nesprávné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu v měnícím rozsahu výroku I. a v navazujících výrocích nákladových ve vztahu k žalovanému 1) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.), zatímco ve vztahu k žalované 2) nebylo dovolání shledáno přípustným, neboť nebyla nastolena žádná dovolací námitka, jež by zpochybnila správnost závěru o pasivní věcné legitimaci žalované 2) resp. o existenci nároku proti ní uplatněného. Ve vztahu k ní proto bylo dovolání odmítnuto (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.). S ohledem na absenci solidarity na straně žalovaných a absenci pasivní věcné legitimace žalovaného 1) musela být zrušena i všechna rozhodnutí o nákladech řízení (výroky II. až VI.), o kterých bude nutno rozhodnout nově v konečném rozhodnutí, a to včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
O dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ustanovením §243a odst. 1, věty první, o. s. ř.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu