ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4082.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4082/2017-302
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze , se sídlem v Praze 1 - Hradčanech, Hrad III. nádvoří 48/2, IČ 14451115, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Rybná 9, proti žalovaným 1) J. M. , N., zastoupenému JUDr. Milanem Hoke, advokátem se sídlem v Benešově, Tyršova 2071, a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 253/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2017, č. j. 21 Co 536/2016-262, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2017, č. j. 21 Co 536/2016-262, v části výroku I. o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 28. června 2016, č. j. 5 C 253/2015-197, ve výroku I. o zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva České republiky k pozemkům, všem v kat. území L. n. S., obci L., zapsaným na listu vlastnictví č. 11 u Katastrálního úřadu, Katastrálního pracoviště B., jakož i ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 28. června 2016, č. j. 5 C 253/2015-197, v části výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva České republiky k pozemkům, všem v kat. území L. n. S., obci L., a ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2017, č. j. 21 Co 536/2016-262, o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 28. června 2016, č. j. 5 C 253/2015-197, ve výroku I. o zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva České republiky k pozemku v kat. území L. n. S., obci L., zapsanému na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu, Katastrálního pracoviště B., se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 5 C 253/2015-197, zamítl žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků, všech v katastrálním území L. n. S., obci L. (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému 1) ve výši 20.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Hoke (výrok II.) a žalované 2) ve výši 1.800,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě podané žalobkyní podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je právní nástupkyní církevní právnické osoby Das Prager Domcapitel bei Sct. Veit, že pozemek sestává z původního pozemku, pozemky sestávají z původního pozemku a pozemek sestává z původního pozemku, jež byly původně zapsány v knihovní vložce pro vlastníka Das Prager Domcapitel bei Sct. Veit, a že do vlastnictví státu tyto pozemky přešly postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, s tím, že přídělové řízení bylo zahájeno na základě přípisu Ministra zemědělství ze dne 18. 3. 1948, knihovní žádosti Ministerstva zemědělství ze dne 19. 4. 1948 a usnesení Lidového soudu civilního ze dne 8. 4. 1955 a zejména Přehledu pozemkového majetku podrobeného revizi podle zákona č. 142/1947 Sb., který zahrnuje mj. pozemky. Dále bylo zjištěno, že na základě ohlášení správy nemovitostí Pozemkovým fondem ČR (dále jen „Fond“) pod č. j. 5483/2002 byly pozemky původního pozemkového katastru (knihovní vložka pro k. ú. L.) zapsány do správy Fondu na LV pro kat. území L. n. S., že Fond [právní předchůdce žalované 2)] uzavřel s žalovaným 1) tři kupní smlouvy, přičemž předmětem první z nich, uzavřené dne 3. 10. 2005 (s právními účinky vkladu ke dni 28. 11. 2005) byl pozemek (nyní parc.), vedený ve zjednodušené evidenci (PK), druhou kupní smlouvou ze dne 14. 9. 2006 (s právními účinky vkladu ke dni 18. 10. 2006) převedl Fond na žalovaného 1) pozemek (nyní pozemky) a třetí kupní smlouva o převodu pozemku, vedeného ve zjednodušené evidenci (PK), z nějž vznikl pozemek, byla uzavřena dne 7. 10. 2011 na základě rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 12. 2008, č. j. 6 C 105/2008-137, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, č. j. 28 Co 379/2009-225 (pravomocného dne 6. 4. 2011), kterým byla žalovanému Fondu uložena povinnost uzavřít kupní smlouvu o převodu sporného pozemku formou nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy. Ve všech třech kupních smlouvách Fond prohlásil, že prověřil převoditelnost prodávaných pozemků a že tyto nejsou vyloučeny z převodu podle §2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 95/1999 Sb.“).
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §3 zákona č. 428/2012 Sb., že předmětné pozemky jsou původním majetkem registrované církve ve smyslu §2 písm. a) téhož zákona, že se jedná o majetek, který byl alespoň po část období mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 v majetku registrované církve, že tento majetek představuje majetkovou křivdu ve smyslu §5 písm. a) zákona, která zakládá restituční nárok žalobkyně, a že Fond uzavřel citované kupní smlouvy přes blokaci podle §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o půdě“), dle nějž platilo, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou žalovaného 1), že sporné pozemky nabyl od státu v dobré víře, a dále i jím uplatněnou námitkou vydržení pozemků, při jejímž posouzení vycházel z §129 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, „platného v rozhodné době“ (dále jen „obč. zák.“), podle kterého je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, nebo vykonává právo pro sebe, přičemž podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným; poukázal i na úpravu dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle jehož §1089 odst. 1 platí, že drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví, přičemž k vydržení se dle §1090 odst. 1 o. z. vyžaduje pravost držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (k vydržení je potřebná nepřerušená držba trvající deset let - §1091 odst. 2 o. z.). Ohledně pozemku dospěl soud k závěru, že žalovaný 1) nabyl vlastnictví k němu vydržením, neboť jeho držba je poctivá a řádná s ohledem na jeho dobrou víru jako držitele, ohledně nějž lze objektivně konstatovat, že zachoval běžnou opatrnost a po celou vydržecí dobu nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že by mu vlastnické právo k pozemku nesvědčilo, přičemž splnil i druhou podmínku pro vydržení, neboť jeho oprávněná držba trvala po stanovenou dobu deseti let, aniž by rušil právo jiného [ohledně pozemku parc. č. 219/6 žalovaný 1) splnil podmínky pro vydržení ke dni 3. 10. 2015, když žaloba byla u soudu podána až dne 16. 12. 2015]. Pokud jde o zbývající pozemky, dospěl soud k závěru, že i ohledně vlastnictví k nim je potřeba zohlednit dobrou víru žalovaného 1) při jejich nabytí. Konstatoval, že dobrá víra žalovaného 1) jakožto nabyvatele požívá obecně totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází ze základních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv, a souvisí též s nezbytnou důvěrou v akty veřejné moci, že dobrá víra je podle současné i podle dřívější právní úpravy chráněna i v případě nabývání nemovité věci od neoprávněného vlastníka, a že jednáním státu v zastoupení Fondu byl žalovaný 1) utvrzen v tom, že převod pozemků není v rozporu se zákonem. Uzavřel, že žalovaný 1) byl v dobré víře o tom, že pozemky nejsou dotčeny právy třetích osob a že přitom postupoval s obvyklou opatrností, neboť nahlédl do výpisu z katastru nemovitostí, v němž nezjistil žádné právní závady, přičemž v průběhu uzavírání kupních smluv s Fondem ho nikdo výslovně neupozornil na to, že se jedná o původní církevní majetek, a sám jako laik nemohl zjistit okolnosti tehdejšího přechodu církevního vlastnictví na stát.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 21 Co 536/2016-262, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že žalované 2) se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) náklady odvolacího řízení ve výši 6.800,- Kč k rukám „jeho právního zástupce“ (výrok II.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) se žalované 2) náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, konstatoval, že šlo-li v této věci o převod majetku z vlastnictví státu na žalovaného 1), byl předmětem převodu majetek, jehož původním vlastníkem byla osoba uvedená v §29 zákona o půdě jako právní předchůdce žalobkyně, který byl zbaven svého vlastnického práva v rozhodném období, takže tento převod je stižen právní vadou, spočívající v převodu v rozporu s kogentním ustanovením zákona o půdě, vyvolávající jeho absolutní neplatnost. Soud prvního stupně se tudíž podle odvolacího soudu správně zabýval otázkou, zda došlo či nikoliv k vydržení vlastnického práva k pozemkům žalovaným 1) a zda je případně dán jiný důvod, pro který by žaloba nemohla být úspěšná. Dovodil, že vydržení vlastnického práva je v dané věci nutno posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť vydržecí doba neuplynula za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Podle jeho názoru byl žalovaný 1) pravým držitelem, neboť zde není žádný ze znaků držby nepravé podle §993 o. z., a je splněn i předpoklad daný v §1090 odst. 1 o. z., neboť svou držbu žalovaný 1) zakládá na právním důvodu (kupní smlouvě ze dne 3. 10. 2005), který by [odhlédnuto od neoprávněnosti státu pozemky na žalovaného 1) převést podle §29 zákona o půdě] ke vzniku vlastnického práva postačoval. Ohledně pozemku tedy soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný 1) je držitelem poctivým podle §992 odst. 1, resp. §1089 odst. 1 o. z., neboť se držby ujal v dobré víře ve své vlastnické právo [jelikož žalovaný 1) důvěřoval v prohlášení a právní akt státu v zastoupení Fondu, své vlastnické právo nabýval smluvně s přesvědčením, že předmětná kupní smlouva je platná, že stát je vlastníkem, přičemž významná je i skutečnost, že převodcem byl stát, resp. státní úřad, u něhož lze předpokládat znalost právních předpisů a všech k nim podřaditelných okolností, které mohly převodu vlastnického práva bránit; byl-li tedy žalovaný 1) státem ujištěn, že převodu nic nebrání, nelze považovat - z hlediska jeho dobré víry ve vlastnické právo státu - za neopatrné, jestliže sám z vlastní iniciativy nepátral po historii vlastnictví v minulosti], že se u něj uplatní řádná vydržecí doba podle §1091 odst. 2 o. z., tedy doba deseti let, neboť své právo odvozoval od existence způsobilého titulu k nabytí vlastnického práva, že držitelem tohoto pozemku se stal ke dni 3. 10. 2005 a že ke dni podání žaloby (16. 12. 2015) vydržecí doba uplynula; žalovaný 1) se proto jejím uplynutím stal vlastníkem tohoto pozemku. Dále odvolací soud dovodil, že ve vztahu ke zbývajícím pozemkům, jež žalovaný nabyl kupními smlouvami uzavřenými s Fondem, vydržecí doba ke dni podání žaloby neuplynula (neboť po podání žaloby v této věci neběží) a proto se dále zabýval tím, zda není namístě žalobci právo na ochranu jeho práv odepřít z jiného důvodu, jak již dovodil soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud i v tomto směru ztotožnil. Odkázal přitom na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06, sp. zn. II. ÚS 2048/09, sp. zn. I. ÚS 185/04, sp. zn. I. ÚS 185/04, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, sp. zn. III. ÚS 150/99, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, sp. zn. I. ÚS 643/04 a sp. zn. II. ÚS 544/2000, a zabýval se proto tím, zda i v případě, kdy nabývací titul („byť pocházející od vlastníka věci“) je absolutně neplatný, je možné poskytnout ochranu dobrověrnému nabyvateli a poctivému držiteli oproti vlastníku věci, resp. jiné oprávněné osobě, i když dosud nedošlo k vydržení, přičemž v tomto ohledu dospěl k závěru, že „zcela mimořádně vzhledem k mimořádným okolnostem“ takovou situaci nelze zcela vyloučit, jak to vyplývá i z judikatury v problematice nabytí vlastnictví od nevlastníka, z níž vyplývá příklon k tomu, že je možná ochrana dobrověrného nabyvatele, jsou-li pro to mimořádné podmínky. Pokud pak jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, pak v něm se dovolací soud s problematikou obdobnou dané věci vypořádal jen velmi obecně, nejsou v něm popisovány žádné zvláštní okolnosti jako v této věci, přičemž navíc šlo o jiný subjekt žalovaného. Odvolací soud zdůraznil, že „v textu smluv, jimiž byly předmětné pozemky prodány žalovanému 1), Fond za stát výslovně prohlásil, že nejsou vyloučeny z převodu a ani v jedné ze smluv nebylo uvedeno, že by se mělo jednat o původní církevní majetek, z čehož podle něj plyne, že „žalovaný 1) byl jednáním státu (Fondem) utvrzen v tom, že převod pozemků není v rozporu se zákonem, že byl v dobré víře o tom, že předmětné pozemky nejsou dotčeny právy třetích osob, že přitom postupoval s obvyklou opatrností, neboť nahlédl do výpisu z katastru nemovitostí, z něhož nezjistil zápis žádných právních závad, že jej v průběhu uzavírání kupních smluv nikdo výslovně neupozornil, že se jedná o původní církevní majetek, a on sám, jako laik, tedy nemohl skutečně objektivně zjistit okolnosti tehdejšího přechodu církevního vlastnictví na stát“. Uzavřel, že odnětím tohoto nově založeného vlastnictví by došlo ve vztahu k žalovanému 1) k nové křivdě v jeho majetkových poměrech, která spočívá nejen v samotném odnětí vlastnictví, nýbrž i ve znehodnocení jeho investic a vlastní práce vložených do sporných pozemků, a že v této věci je tudíž třeba zcela mimořádně dát přednost ochraně práv žalovaného 1) jakožto dobrověrného nabyvatele, když navíc od jeho nabytí poctivé držby do doby podání žaloby (u pozemků) uplynula téměř celá vydržecí doba.
Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož rozhodl v rozporu s právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v rozsudku ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a namítá, že judikatura Ústavního soudu, na niž odvolací soud odkázal, je nepřiléhavá, neboť řeší otázku nabytí vlastnického práva od nevlastníka, resp. od neoprávněného, který měl nabýt vlastnické právo na základě právního úkonu, jenž se ukázal být absolutně neplatným. V daném případě je však řešena situace, kdy žalovaný 1) nabýval vlastnické právo k pozemkům od vlastníka, tj. žalované 2), avšak právní jednání, na jejichž základě měl žalovaný 1) vlastnické právo k pozemkům nabýt, stíhá v důsledku porušení kogentního ustanovení §29 zákona o půdě absolutní neplatnost. Podle názoru dovolatelky je nepřípustné a v rozporu se zákonem, aby pouhá dobrá víra nabyvatele [žalovaného 1)] validovala absolutně neplatné právní jednání učiněné v rozporu s kogentní právní normou (zákonem o půdě), přičemž v tomto případě nemohlo k platnému nabytí vlastnického práva dojít ani za situace, kdy v případě pozemku přistupuje navíc uplynutí vydržecí lhůty. Dále dovolatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl ÚS 9/07 (v nichž byl vysvětlen smysl §29 zákona o půdě, jež spočívá především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potencionálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena), jakož i na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, podle nichž jsou „restituční nároky dlouhodobě pokládány za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, jelikož opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil bezcennými“, že „aprobace teze, že zapojení pozemkového fondu do protiprávního převodu předmětných pozemků opodstatňuje prolomení blokace dispozic s historickým majetkem církví, by vzhledem k tomu, že na počátku nezákonného nakládání s věcmi spadajícími do rozsahu §29 zákona o půdě bylo nutně povětšinou právě jejich zcizení státem, případně jiným subjektem veřejnoprávní povahy, jehož jednání by mělo zásadně vyvolávat oprávněnou důvěru ostatních kontrahentů, vedla k naprostému vyprázdnění blokačních účinků daného ustanovení a popření jeho smyslu“, že „má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny“, a že „za tyto mimořádné okolnosti nelze považovat fakt, že převodní smlouvy byly sjednány s Pozemkovým fondem ČR coby subjektem veřejnoprávní povahy, ani fakt, že katastrální úřad zapsal do katastru nemovitostí vlastnické právo nabyvatele po předložení převodních smluv, nerespektujících předmětné ustanovení zákona o půdě“. Rozsudek odvolacího soudu je proto v rozporu s právními závěry uvedenými v citovaném rozsudku, když za mimořádné okolnosti tohoto případu, pro které upřednostnil ochranu práv žalovaného 1) nabytých v dobré víře, považoval právě ty skutečnosti, které dle právního názoru Nejvyššího soudu zásadně nemohou převody v rozporu se zákonnou blokací ospravedlnit a validovat neplatnost takového právního jednání. Dále dovolatelka poukázala na to, že zmínil-li odvolací soud znehodnocení investic a práce žalovaného 1) do pozemků, nebylo nic z toho žalovaným 1) tvrzeno ani prokázáno, neboť v řízení uvedl, že pozemky pronajímá. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se v písemném vyjádření k dovolání s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožnil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení - žalobkyní) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem, a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání zčásti přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení otázky hmotného práva, zda z hlediska §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. může dobrá víra kupujícího při uzavření kupní smlouvy s Pozemkovým fondem České republiky o převodu pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. zhojit absolutně neplatné právní jednání učiněné v rozporu s §29 zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř. dospěl (aniž nařizoval jednání - §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání žalobkyně je částečně opodstatněné.
Podle §1 zákona č. 428/2012 Sb. zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
Podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, stanovilo, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i judikatura Ústavního soudu, již v minulosti opakovaně zdůraznily, že smysl §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25.). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka [srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38., nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017]. Zpravidla platí, že smlouva, která je v rozporu se zákonem (§39 obč. zák.), je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami, bez ohledu na to, která ze smluvních stran smlouvu uzavřela v dobré víře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 1996, sp. zn. II. Odon 53/96/Fa, a ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4123/2010, příp. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 31/05).
Ačkoli se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného §29 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10), v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srov. opětovně nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38.), je namístě konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond České republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního omezení, by ustanovení §29 zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Toto pojetí přitom odpovídá rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž je třeba restituční nároky pokládat za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, jelikož opačná interpretace by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činila bezcennými (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09).
S popsanými východisky jsou ovšem zcela v rozporu úvahy odvolacího soudu o tom, že „žalovaný 1) byl v době uzavření kupní smlouvy ze dne 14. 9. 2006 (s právními účinky vkladu ke dni 18. 10. 2006) o převodu vlastnického práva k pozemkům právním předchůdcem žalované 2) ujištěn v textu této kupní smlouvy, že prověřil jejich převoditelnost a že tyto pozemky nejsou vyloučeny z převodu, že jednáním státu v zastoupení Fondem tak byl žalovaný 1) fakticky utvrzen v tom, že převod pozemků není v rozporu se zákonem, že žalovaný 1) postupoval s obvyklou opatrností, když nahlédl do výpisu z katastru nemovitostí, z něhož nezjistil žádné právní závady, a že při uzavírání kupní smlouvy nebyl žalovaný 1) upozorněn na fakt, že se jedná o původní církevní majetek, a on sám, jako laik, nemohl skutečně objektivně zjistit okolnosti tehdejšího přechodu církevního majetku na stát“.
Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16, řeší problematiku významu dobré víry při nabývání nemovitostí od neoprávněné osoby zapsané coby jejich vlastník v katastru nemovitostí. V projednávané věci však nebyl na straně převodce dán nedostatek vlastnického práva, jejž by bylo nutné překlenovat poukazem na důvěru nabyvatele ve správnost údajů ve veřejné evidenci. Neplatnost kupní smlouvy uzavřené dne 14. 9. 2006 mezi Fondem a žalovaným 1) o převodu pozemku (nyní pozemky) podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. způsobil její rozpor s citovaným §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012. K prolomení naznačených blokačních účinků pak (jak již bylo nastíněno shora) sama dobrá víra (i kdyby objektivně existovala) subjektu, na nějž měla být sporná nemovitost převedena, nepostačuje.
Pokud pak jde o žalobkyní požadované určení vlastnictví státu k pozemku, dospěl odvolací soud, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, ke shodným závěrům jako v případě pozemků, ovšem zcela zřejmě přehlédl (stejně jako soud prvního stupně) tu skutečnost, že (zcela nadbytečnou) kupní smlouvu ze dne 7. 10. 2011 uzavřel Fond se žalovaným 1) na základě rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 12. 2008, č. j. 6 C 105/2008-137, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu ze dne 27. 1. 2011, č. j. 28 Co 379/2009-225, pravomocného dne 6. 4. 2011, jímž byl nahrazen projev vůle Fondu jako prodávajícího uzavřít se žalovaným 1) jako kupujícím ve výroku rozsudku soudu prvního stupně obsaženou kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemku [tato kupní smlouva ovšem byla uzavřena (její obligační účinky vznikly) již okamžikem, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu (§161 odst. 3 o. s. ř.), a žalovaný 1) se vlastníkem tohoto pozemku stal na základě vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí provedeného katastrálním úřadem]. Byť citovaný rozsudek o nahrazení projevu vůle Fondu k uzavření kupní smlouvy se žalovaným 1) ohledně převodu označeného pozemku je závazný jen pro účastníky tohoto řízení a v tomto rozsahu též pro všechny orgány (§159a odst. 1 a 3 o. s. ř.), bylo namístě posoudit, zda právě uvedená skutečnost je či není okolností (vskutku) mimořádné povahy, která obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany žalovanému 1), na nějž byl pozemek náležející původně církvi v rozporu se zákonem převeden, když na protizákonném naložení s tímto historickým majetkem žalobkyně se nepodílel Fond, který s jeho převodem nesouhlasil. V tomto ohledu je možno odkázat na již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení blokace církevního majetku založeného §29 zákona o půdě, v němž Ústavní soud judikoval, že „snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva“. … „Následné zjištění existence zákonné překážky takového převodu nemůže jít k tíži jednotlivce, který zcela oprávněně důvěřoval ve správnost postupu státu, neboť platí zásada, že stát objektivně zná své právo“. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto v uvedeném ohledu stran určení vlastnického práva České republiky k označenému pozemku neúplné a tudíž nesprávné a námitky žalobkyně v dovolání vzhledem k citovanému nálezu Ústavního soudu nikoliv zcela přiléhavé.
Namítá-li dovolatelka dále, že „v tomto případě nemohlo k platnému nabytí vlastnického práva dojít ani za situace, kdy v případě pozemku přistupuje navíc uplynutí vydržecí lhůty“, pak v tomto směru v dovolání neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ovšem jeho obligatorní náležitostí. Z obsahového hlediska dovolání žalobkyně v tomto rozsahu tedy nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, když rezignovala na uvedení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od dosavadní judikatury, či otázky, jež dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Dovolatelka v dovolání taktéž neuvedla žádné konkrétní námitky zpochybňující závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k tomuto pozemku nabyl žalovaný 1) vydržením (originárním způsobem nabytí vlastnického práva), tedy řádně nevymezila uplatněný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Protože v dovolacím řízení nelze pro uvedené nedostatky dovolání pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013), Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil zamítavý výroku rozsudku soudu prvního stupně o určení vlastnictví žalované 2) k tomuto pozemku podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku o věci samé v uvedeném rozsahu (tj. ve vztahu k určení vlastnického práva České republiky k pozemkům) nesprávný, Nejvyšší soud jej v tomto výroku v uvedeném rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř., jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí ve stejném rozsahu i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc mu podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. Vady řízení, k nimž dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti, nebyly tvrzeny ani zjištěny.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu