ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1484.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 1484/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobců a/ V. S. , a b/ B. S. , obou zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, proti žalovanému FINWAY a. s. , se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, K Brance 1171/11, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 28420098, zastoupenému Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, PSČ 779 00, o určení neplatnosti smlouvy o úvěru a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 91/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2016, č. j. 13 Co 183/2016-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 6 534 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. října 2015, č. j. 28 C 91/2015-87, zamítl žalobu, jíž se žalobci (V. S. a B. S.) domáhali vůči žalovanému (FINWAY a. s.) určení, že smlouva o úvěru č. 2510000013 ze dne 27. září 2010 uzavřená mezi žalobci a společností SMART Financial s. r. o. je neplatná (bod I. výroku) a určení, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 27. září 2010 uzavřená mezi žalobci a společností SMART Financial s. r. o. je neplatná (bod II. výroku). Současně rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“)].
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolatelé připínají přípustnost dovolání k otázkám procesního práva, které podle jejich mínění nebyly v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešeny a mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Konkrétně předestírají otázku, zda je jedním z předpokladů úspěšnosti žaloby o určení neplatnosti právního úkonu podané podle §231 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), existence naléhavého právního zájmu na takovém určení, a dále otázku, zda je k projednání žaloby o určení neplatnosti právního úkonu podle §231 insolvenčního zákona věcně a místně příslušný v prvním stupni insolvenční soud, který vede insolvenční řízení, k němuž se má posuzovaný úkon vztahovat.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není (od 1. ledna 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí. Jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak, pak je dovolání (s výjimkami dle §238 o. s. ř.) přípustné bez dalšího. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V posouzení první z dovolateli formulovaných otázek je napadené rozhodnutí (oproti mínění dovolatelů) v souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (přiléhavě citovaném odvolacím soudem), Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že také přípustnost určovací žaloby podané ve smyslu §231 odst. 1 insolvenčního zákona u insolvenčního soudu je poměřována §80 písm. c/ o. s. ř. (od 1. ledna 2014 obsahuje srovnatelnou úpravu §80 o. s. ř.). K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4249/2014 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 1421/15).
S účinností od 1. ledna 2014 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů) byl navíc požadavek naléhavého právního zájmu výslovně zakotven v §159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona.
Namítají-li dovolatelé dále, že ve věci rozhodoval věcně a místně nepříslušný soud, neboť měl rozhodovat příslušný insolvenční soud, pak přehlížejí, že o věcné příslušnosti obvodního (okresního) soudu jako soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. ledna 2015, č. j. 29 ICm 1466/2014, 13 VSOL 5/2015-15 (KSBR 29 INS 29958/2013). Přitom platí, že rozhodne-li vrchní soud postupem podle §104a odst. 2 o. s. ř. o věcné příslušnosti, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena [srov. §104a odst. 7 o. s. ř. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 69/2014“) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1088/2012]. Usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle §104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné. Navíc platí, že právní kvalifikací nároku pro účely určení věcně příslušného soudu soud rozhodující o věci samé není vázán (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014, či R 69/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 19. prosince 2016) určené podle §9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). S ohledem na to, že šlo o určení neplatnosti dvou právních jednání – smlouvy o úvěru a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti, činila dle §12 odst. 3 této vyhlášky tarifní hodnota 100 000 Kč (2x 50 000 Kč), čemuž podle §7 bodu 5. vyhlášky odpovídá odměna ve výši 5 100 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 134 Kč jde o částku 6 534 Kč, kterou jsou žalobci povinni zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu