ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1508.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 1508/2015-538
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce MaN real s. r. o. , se sídlem v Jeseníku, Otakara Březiny 229/5, PSČ 790 01, identifikační číslo osoby 25290550, zastoupeného Mgr. Richardem Merkunem, advokátem, se sídlem v Praze, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ WITCOOR s. r. o. , se sídlem v Brně - Černovicích, Hájecká 1194/12, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 25682059, 2/ LERIX, s. r. o. , se sídlem v Praze 10 - Strašnicích, Korytná 4, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 26769841, zastoupenému E. M., a 3/ M - areál Praha, s. r. o. , se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27203590, zastoupenému Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, PSČ 412 01, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 136/2006, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 13 Co 97/2009-351, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 13 Co 97/2009-351, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 10 C 136/2006-154, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 3. července 2006 se žalobce (MaN real s. r. o.) domáhal vůči žalovaným (1/ WITCOOR s. r. o., 2/ LERIX, s. r. o., 3/ M - areál Praha, s. r. o.) určení, že první žalovaný je vlastníkem nemovitostí, a to pozemku a budovy postavené na tomto pozemku v katastrálním území H., obec P. (dále jen „sporné nemovitosti“), které byly v době podání žaloby podle zápisu v katastru nemovitostí ve vlastnictví třetího žalovaného. Žalobu odůvodňoval tím, že převody vlastnického práva z prvního žalovaného na druhého žalovaného (nepeněžitým vkladem do základního kapitálu) a z druhého žalovaného na třetího žalovaného (nepeněžitým vkladem při založení třetího žalovaného) jsou neplatnými právními úkony. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozoval z toho, že má za prvním žalovaným pohledávku ve výši 953 000 Kč, kterou není možné uspokojit z jiného než zcizeného majetku (ze sporných nemovitostí).
Rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 10 C 136/2006-154, Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) určil, že první žalovaný je vlastníkem sporných nemovitostí (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Kupní smlouvou ze dne 16. listopadu 1999 prodala společnost PROTEIN SERVICE, a. s. (dále jen „úpadce“) sporné nemovitosti prvnímu žalovanému. Sporné nemovitosti byly v době prodeje prvnímu žalovanému zatíženy zástavním právem ve prospěch zástavního věřitele Konpo, s. r. o., k zajištění pohledávky za úpadcem.
2/ Usnesením ze dne 15. května 2001, č. j. 78 K 22/2001-61, Městský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil Ing. Petra Čočka. Správce konkursní podstaty sepsal na základě §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), sporné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce a první žalovaný byl vyzván k podání vylučovací žaloby, což také dne 27. prosince 2001 učinil.
3/ Žalobce a první žalovaný uzavřeli dne 18. září 2001 dohodu o narovnání, v níž upravili svůj vztah z dříve uzavřené smlouvy o dílo mimo jiné tak, že se první žalovaný zavázal zaplatit žalobci do tří dnů od podpisu dohody částku 953 000 Kč. První žalovaný tuto částku nezaplatil.
4/ Dne 25. dubna 2003 prohlásil první žalovaný, že vložil sporné nemovitosti jako svůj nepeněžitý vklad do základního kapitálu druhého žalovaného (společnosti LERIX, s. r. o.). Druhý žalovaný téhož dne prohlásil, že první žalovaný splatil svůj nepeněžitý vklad. Následně podali první a druhý žalovaný dne 20. listopadu 2003 návrh na vklad vlastnického práva ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch druhého žalovaného. Vkladové řízení bylo přerušeno.
5/ Dne 11. srpna 2004 složil první žalovaný do konkursní podstaty úpadce částku 6 000 000 Kč jako cenu zástavy (sporných nemovitostí). Správce konkursní podstaty vyřadil sporné nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty úpadce a podal návrh na výmaz zástavního práva ke sporným nemovitostem.
6/ Dne 12. srpna 2004 podali první a druhý žalovaný návrh na pokračování řízení o vkladu vlastnického práva ke sporným nemovitostem ve prospěch druhého žalovaného. Vklad práva byl povolen s účinky k 20. listopadu 2003.
7/ Druhý žalovaný vložil sporné nemovitosti jako vklad při založení třetího žalovaného (M - areál Praha, s. r. o., který vznikl zápisem do obchodního rejstříku dne 16. prosince 2004).
8/ Rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 35 Cm 234/2006-93, který nabyl právní moci dne 23. října 2007, Krajský soud v Brně uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 953 000 Kč s příslušenstvím.
Na tomto základě posuzoval soud prvního stupně nejdříve naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení, že první žalovaný je vlastníkem nemovitostí, neboť žalobce má za prvním žalovaným pohledávku ve výši 953 000 Kč a první žalovaný nemá finanční prostředky na její zaplacení. Naopak „neuvěřil tvrzení žalovaných“, že pohledávka žalobce byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na společnost FLERET CORPORATION S. A., neboť kdyby se tak stalo, pak by tuto okolnost uplatnil první žalovaný v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (v němž mu byla uložena povinnost tuto pohledávku zaplatit), případně by proti rozhodnutí tohoto soudu podal odvolání. Soud prvního stupně tak neprováděl další důkazy ohledně toho, kdo je věřitelem uvedené pohledávky, neboť zde byl pravomocný a vykonatelný rozsudek.
K samotnému určení vlastnického práva soud prvního stupně s odkazem na §14 odst. 1 písm. a/ ZKV uvedl, že v případě, kdy s majetkem zapsaným v konkursní podstatě nakládá jiná osoba než správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas, je právní úkon takové osoby neplatný podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že první žalovaný učinil prohlášení o vkladu nemovitosti do druhého žalovaného v době, kdy sporné nemovitosti byly zapsány v soupisu konkursní podstaty úpadce, je takové prohlášení neplatné a první žalovaný je (stále) vlastníkem sporných nemovitostí.
K odvolání třetího žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud nejdříve ozřejmil, že v odvolacím řízení jednal jako se zástupcem třetího žalovaného s advokátkou JUDr. Evou Janíkovou, neboť se na základě exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Jana Grosama ze dne 11. března 2001 (správně 2011), č. j. 025 Ex 17951/10-7, o provedení exekuce prodejem podniku, v souladu s §338k odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), stala správkyní podniku a využila svého oprávnění zastupovat třetího žalovaného v tomto řízení.
Dále uvedl, že nepřipustil, aby do řízení vstoupili jako vedlejší účastníci V. Z. a P. H. Tyto osoby totiž chtěly v řízení vystupovat na straně třetího žalovaného, který s jejich účastí v řízení nesouhlasil. Vedlejší účastenství přitom nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, podporován.
Odvolací soud korigoval závěry soudu prvního stupně potud, že s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 1998, sp. zn. 31 Cdo 542/98, uveřejněný pod číslem 34/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/1999“), odmítl aplikaci §14 odst. 1 písm. a/ ZKV, který dopadá na situaci, kdy právní úkon týkající se majetku sepsaného v konkursní podstatě učinil úpadce. V dané věci však sporné nemovitosti nepřeváděl úpadce (PROTEIN SERVICE, a. s.), ale osoba (první žalovaný), jejíž věci byly sepsány do konkursní podstaty úpadce. V takovém případě plyne zákaz nakládání s majetkem z §18 odst. 3 ZKV, podle něhož může s majetkem zapsaným do soupisu konkursní podstaty nakládat pouze správce konkursní podstaty nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas. Jestliže první žalovaný vložil sporné nemovitosti jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu druhého žalovaného v době, kdy byly sepsány do konkursní podstaty úpadce, a to bez souhlasu správce konkursní podstaty, odporuje takový právní úkon §18 odst. 3 ZKV a jde tak podle §39 obč. zák. o právní úkon absolutně neplatný. Pro druhého žalovaného pak nemožnost nakládat s nemovitostmi plynula z obecné zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám.
K námitce třetího žalovaného, že je jako nabyvatel nemovitostí chráněn §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), odvolací soud uvedl, že uvedené ustanovení se vztahuje toliko na movité věci.
Odvolací soud se konečně zabýval i možností nabytí věci od nevlastníka, přičemž uzavřel, že takto nabýt věc nelze, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci. Ty však v tomto případě splněny nebyly, když dosud neuplynula vydržecí doba. Navíc třetí žalovaný vzhledem k propojenosti žalovaných nebyl v dobré víře, že druhý žalovaný je vlastníkem sporných nemovitostí. Jak vyplývá z výpisů z obchodních rejstříků žalovaných, první žalovaný byl společníkem druhého žalovaného a druhý žalovaný byl společníkem třetího žalovaného. O okolnostech vkladů sporných nemovitostí do základního kapitálu obou společností tedy žalovaní věděli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k projednání soudu prvního stupně.
Procesní vadu spatřuje dovolatel v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, z něhož není patrná vazba mezi skutkem a právním posouzením tohoto skutku a není zřejmé, který subjekt a jakým způsobem měl porušit určitý konkrétní zákon. Tuto vadu podle mínění dovolatele odvolací soud nemohl napravit a měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit.
Další procesní vadou je podle dovolatele okolnost, že odvolací soud umožnil, aby jej v odvolacím řízení zastoupil Mgr. Martin Janeček jako osoba zmocněná správkyní podniku JUDr. Evou Janíkovou. Zvolením zástupce správkyní podniku bylo advokátu Mgr. Ladislavu Malečkovi odňato právo zastoupit dovolatele, jakož i právo učinit souhlas s přistoupením vedlejších účastníků do řízení.
Za nesprávné považuje dovolatel „posouzení právního zájmu žalobce na žalobě“. Dovolatel tvrdí, že žalobce není věřitelem pohledávky za prvním žalovaným, neboť tuto pohledávku již před podáním žaloby postoupil na jiný subjekt. V tomto směru odkazuje na podání, která učinil již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a podle nichž byla pohledávka žalobce postoupena na společnost FLERET CORPORATION S. A. a prvnímu žalovanému bylo toto postoupení oznámeno. Dovolatel pak v této souvislosti zpochybňuje rovněž aktivní věcnou legitimaci žalobce k podání žaloby. Nesouhlasí s argumentem odvolacího soudu, podle něhož kdyby byla pohledávka vzniklá dohodou o narovnání skutečně postoupena, první žalovaný by to uvedl na svou obranu v řízení před Krajským soudem v Brně. První žalovaný totiž se žalobcem spolupracuje a spolu s ním vytvořil „disimulovanými“ právními úkony dojem, že předmětná pohledávka existuje.
Nesprávnost právního posouzení dovolatel spatřuje rovněž v tom, že soudy nižších stupňů posoudily vklad nemovitostí prvním žalovaným do základního kapitálu druhého žalovaného jako absolutně neplatný právní úkon. Na tuto věc je přitom podle dovolatele nutné aplikovat právní závěry uvedené v R 34/1999 (a to i když majetek sepsaný do podstaty nepatří úpadci, ale jiné osobě, neboť „hlavní okolností“ je, že majetek byl zařazen do konkursní podstaty), podle nichž skutečnost, že úpadce po prohlášení konkursu učinil právní úkon týkající se majetku patřícího do konkursní podstaty, nemá sama o sobě za následek neplatnost právního úkonu, ale toliko neúčinnost vůči konkursním věřitelům, a to jen tehdy, jestliže poškozují podstatu. Přitom v dané věci byla složena cena sporných nemovitostí do konkursní podstaty a tyto nemovitosti byly následně z konkursní podstaty vyřazeny.
Dovolatel zpochybňuje i závěr, že první žalovaný se spornými nemovitostmi disponoval bez souhlasu správce konkursní podstaty.
K „aspektům neplatnosti“ pak dovolatel uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v rozporu s dobrými mravy, neboť zasahuje do práv dovolatele, aniž by k tomu existoval právní důvod. Správce konkursní podstaty přijal částku, kterou první žalovaný složil jako cenu sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce podle §27 odst. 5 ZKV, žádnému konkursnímu věřiteli nevznikla újma a následné vložení nemovitostí do „základního jmění“ druhého žalovaného a třetího žalovaného proběhlo v dobré víře a nemůže být neplatným právním úkonem. Soud prvního stupně navíc nevyužil dostatečně možnosti odstranění rozporů mezi účastníky dohodou podle §3 obč. zák.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel ochranu vlastnického práva k nemovitostem nabytého v dobré víře, přičemž poukazuje na to, že poté, co sporné nemovitosti nabyl, je zásadním způsobem zhodnocoval opravami, úpravami a rekonstrukcemi. Dovolatel v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 583/2008.
V této souvislosti dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že nebyl v dobré víře ve vlastnické právo druhého žalovaného, jakož i se závěrem, že žalovaní byli propojenými osobami. Namítá, že v tomto směru nebylo provedeno žádné dokazování. Navíc podotýká, že majoritními vlastníky dovolatele jsou od 19. prosince 2005 fyzické osoby, které nabyly 99 % obchodního podílu od společnosti RYEMAN HOLDINGS LIMITED. Jediné propojení žalovaných spočívá v tom, že druhý žalovaný je od 4. srpna 2005 společníkem dovolatele, neboť je majitelem obchodního podílu ve výši jednoho procenta na „základním jmění“ dovolatele, který však druhému žalovanému nedává žádná práva na řízení společnosti ani povinnost informovat společnost o jeho minulých aktivitách. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel nebyl v dobré víře, je v rozporu s provedeným dokazováním, neboť dovolatel jednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku a katastru nemovitostí.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlížel k podání dovolatele označenému jako „doplnění dovolání žalovaného 3“ ze dne 18. ledna 2017, neboť změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je ve smyslu §242 odst. 4 věty první o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolateli uplynula 30. ledna 2012.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (nejde o případ předvídaný §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), tedy pouze tehdy, když dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným v posouzení dovolatelem předestřených otázek věcné legitimace k podání určovací žaloby a možnosti nabytí věcí od nevlastníka, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto směru v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatel především zpochybňuje věcnou legitimaci žalobce k podání určovací žaloby.
Ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je třeba rozlišovat mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací k takovému určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 77, rozsudek ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněný pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Věcnou legitimaci k podání určovací žaloby bude mít žalobce, který není účasten práva, o něž v řízení jde, jen tehdy (a při splnění dalších předpokladů), má-li pohledávku vůči prvnímu žalovanému, jehož vlastnické právo k předmětu sporu má být v řízení určeno.
Soud prvního stupně při posuzování této otázky (k námitce, že žalobce není věřitelem tvrzené pohledávky za prvním žalovaným) uvedl, že „neuvěřil tvrzení žalovaných, že tato pohledávka byla Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. prosince 2002 postoupena žalobcem na společnost FLERET CORPORATION S. A., neboť pokud by tomu tak bylo, pak by žalovaná tuto skutečnost uplatnila u Krajského soudu v Brně“ a dále, že „soud neprováděl další důkazy, zda žalovaný 1 dluží žalobci částku 953 000 Kč, neboť je zde pravomocný a vykonatelný rozsudek“. Vyšel tedy z toho, že pohledávka plynoucí z dohody o narovnání ve výši 953 000 Kč nebyla postoupena, neboť je zde o této pohledávce pravomocné a vykonatelné rozhodnutí. Odvolací soud se pak s tímto názorem ztotožnil.
Podle §159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4).
Podle §135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
Z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 168, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008, uveřejněný pod číslem 94/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) plyne, že výrok pravomocného rozsudku je závazný pro „všechny orgány“ (tedy i pro soudy) - nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého - potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ani soud proto (v takových případech) nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou.
V rozsudku ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007, Nejvyšší soud uvedl, že právní teorie (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec M.: Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, 2. vydání, str. 369, 3. vydání 1997, str. 416, 4. vydání 2000, str. 445, 5. vydání 2001, str. 579) ve vztahu k výkladu §159 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 151/2002 Sb. (nyní §159a odst. 1 až 4 o. s. ř.) konstantně zastává právní názor, že „účinky právní moci se nevztahují na osoby, které nebyly účastníky řízení (tedy ani na vedlejší účastníky). Pro soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani státní orgán při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o ní bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto“. K obsahově stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích ze dne 3. června 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98, a ze dne 12. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2080/2002.
Konečně v rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 1599/2007, Nejvyšší soud uvedl, že z §135 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že soud může posoudit otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu (tedy i otázky, o nichž rozhodoval v jiném řízení soud) sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Podle §159a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno, a soud by z něj byl povinen vycházet v jiném řízení mezi týmiž účastníky (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V řízení mezi jinými účastníky však takový rozsudek pro soud (ani pro účastníky řízení, kteří nebyli účastníky řízení, ve kterém byl vydán), závazný není.
Z uvedeného plyne, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2007, č. j. 35 Cm 234/2006-93, kterým byla prvnímu žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 953 000 Kč s příslušenstvím, není soud v tomto řízení vázán a rovněž jím nejsou vázáni ti účastníci tohoto řízení, kteří jimi nebyli před Krajským soudem v Brně.
Jestliže soudy obou stupňů dovodily, že pohledávka nebyla žalobcem postoupena a žalobce tak je věřitelem (jen) na základě toho, že mu byla tato pohledávka přiznána v jiném řízení pravomocným a vykonatelným rozsudkem, aniž přihlédly k právně relevantním tvrzením a důkazům (o postoupení pohledávky) označeným dovolatelem, který nebyl účastníkem onoho řízení a není tak v něm vydaným rozsudkem vázán, je jejich právní posouzení této otázky nesprávné.
Důvodná je rovněž námitka dovolatele zpochybňující závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel nemohl nabýt vlastnické právo od nevlastníka (druhého žalovaného), již proto, že od nevlastníka je možné nabýt věc jen tehdy, jsou-li splněny podmínky pro vydržení.
Ačkoliv dřívější judikatura Nejvyššího soudu zaujímala právní názor, že nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze pominout, že všechny senáty Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS 663/15) dospěly k závěru, že i podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že ani v nálezu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15, Ústavní soud dříve vyjádřené právní argumenty Nejvyššího soudu nepřijal (měl za to, že veškerá právní argumentace Nejvyššího soudu k problematice „nemo plus iuris“ již byla argumentačně Ústavním soudem překlenuta), nezbylo Nejvyššímu soudu než respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní názor. Nejvyšší soud se proto v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, odklonil od své dřívější judikatury a konstatoval, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 20/2015).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání je důvodné i v posouzení této dovolatelem předestřené otázky.
K posouzení naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.
Podle §80 písm. c/ o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba podle §80 písm. c/ o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm citovanou judikaturu, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4469/2011, uveřejněný pod číslem 61/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem podle §80 písm. c/ OSŘ může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce být zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení vymahatelných pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, resp. žalobou odpůrčí podle §42a obč. zák. Ten stanoví, že věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovaným úkonem ušlo z dlužníkova majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, uveřejněný pod číslem 78/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 30 Cdo 1975/2015).
S odpůrčí žalobou však nemůže věřitel uspět v případě, kdy je zpochybněný právní úkon neplatný (ať absolutně nebo relativně), neboť jeho právní účinky vůbec nenastávají a na právní vztahy se hledí stejně, jako by vůbec nebyl učiněn. U právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit jeho odporovatelnost. Sama neplatnost právního úkonu má přednost před jeho odporovatelností a odporovat lze jen platnému právnímu úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99).
V dané věci tak žalobce má (může mít) naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k nemovitosti tehdy, nemůže-li se domáhat odporovatelnosti, tj. v případě, je-li právní úkon, kterým první žalovaný vložil nemovitosti do základního kapitálu druhého žalovaného, neplatný.
Podle §14 odst. 1 písm. a/ ZKV prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu.
Podle §18 odst. 3 ZKV jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas.
Tvrdí-li dovolatel, že právní úkon, kterým vložil první žalovaný sporné nemovitosti do základního kapitálu druhého žalovaného, není neplatný, ale toliko neúčinný, namítaje, že na posuzovanou je nutné aplikovat §14 odst. 1 písm. a/ ZKV a odkazuje v tomto na R 34/1999, pak opomíjí závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 5230/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2011, pod číslem 73. V něm totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že pro účely konkursu zakládá §14 odst. 1 písm. a/ ZKV odlišný režim potud, že nakládá-li s majetkem sepsaným v konkursní podstatě úpadce, jde o právní úkon (pouze) vůči konkursním věřitelům neúčinný, nikoliv neplatný; uvedené ustanovení představuje výjimku, jež se však vztahuje - s ohledem na jeho zvláštní postavení - jen na právní úkony učiněné úpadcem. Z povahy výjimky ovšem plyne, že ji není možné vykládat rozšiřujícím způsobem a lze ji aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (obdobně srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/02).
Dovolatelova námitka, že není rozhodné, která osoba s věcí nakládala, ale okolnost „zařazení majetku do konkursní podstaty“, tak nemůže obstát.
Z konstantní judikatury naopak plyne (jak správně uvedl odvolací soud), že činila-li právní úkon, jímž bylo disponováno s majetkem sepsaným v konkursní podstatě, osoba odlišná od správce, a to bez jeho souhlasu, šlo - i v době předcházející výslovnému včlenění výlučného dispozičního oprávnění správce do §18 odst. 3 ZKV - o právní úkon učiněný v rozporu s §18 ZKV, tedy o úkon absolutně neplatný podle §39 obč. zák. (srov. obdobně důvody usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. 1 Ko 68/2001, uveřejněného pod číslem 69/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 583/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5230/2008).
Závěr, že šlo (mohlo jít) o neplatný právní úkon pro rozpor se zákonem, nejsou způsobilé zpochybnit ani výhrady dovolatele, podle nichž správce konkursní podstaty přijal částku, která byla složena jako cena zastavené věci, žádnému konkursnímu věřiteli nevznikla újma a že vložení nemovitostí do základního kapitálu bylo učiněno v dobré víře. Takové námitky jsou pro posouzení neplatnosti právního úkonu učiněného v rozporu se zákonem právně irelevantní.
Nedůvodná je i námitka dovolatele, že soudy obou stupňů neoprávněně zásadním způsobem zasáhly do jeho práv, aniž k tomu existoval právní důvod, a že tento zásah odporuje dobrým mravům. Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, vysvětlil, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posouzeno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.; tím spíše nemůže být v rozporu s dobrými mravy rozsudek určující, kdo je vlastníkem sporné věci.
K uvedenému je zapotřebí dodat, k námitce dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu s §3 obč. zák., že odvolací soud účastníkům řízení poskytl dostatečný prostor pro nalezení smírného řešení, když k návrhu žalobce a dovolatele přerušil na takřka celý rok odvolací řízení (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2010, č. j. 13 Co 97/2009-255). Přitom důvodem proč žalobce a dovolatel žádali o přerušení řízení, bylo právě dosažení mimosoudního řešení sporu.
Z výše uvedeného je patrné, že závěry odvolacího soudu neobstojí v řešení dvou z dovolatelem zpochybněných právních otázek, na nichž napadený rozsudek spočívá. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tedy uplatněn právem.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k tvrzeným vadám řízení.
K námitce dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, lze uvést, že v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Rozhodnutí soudu prvního stupně pak v intencích výše citovaných závěrů formulovaných v R 100/2013 nepřezkoumatelné není.
Za důvodnou Nejvyšší soud nepovažuje ani dovolatelovu námitku, že odvolací soud vyloučil zástupce dovolatele Mgr. Ladislava Malečka z možnosti zastupovat dovolatele v odvolacím řízení.
Podle §338k odst. 6 o. s. ř. ve sporech nebo jiných řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají podniku, je správce oprávněn povinného zastupovat i bez jeho souhlasu; má přitom stejné postavení jako zástupce účastníka na základě procesní plné moci (§28a odst. 1). Po dobu, po kterou správce podniku zastupuje povinného, nesmí jiné osoby povinného zastupovat nebo za něj jednat.
Postupem odvolacího soudu, který poté, kdy tehdejší správkyně podniku dovolatele JUDr. Eva Janíková využila svého oprávnění zastupovat dovolatele v řízení (č l. 334), jednal se zástupcem správkyně podniku Mgr. Martinem Janečkem, nebylo advokátu Mgr. Ladislavu Malečkovi odebráno právo zastupovat dovolatele na jednání odvolacího soudu, přednášet návrhy, předkládat důkazy a argumenty, jakož i vyslovit souhlas s přistoupením vedlejších účastníků do řízení na straně dovolatele. Uvedené právo totiž tento advokát jako zástupce po dobu, po kterou zastupovala dovolatele správkyně podniku, neměl (toto právo bylo podle §338k odst. 6 věty druhé o. s. ř. pozastaveno).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není v řešení dvou ze zpochybněných právních otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvod, pro který bylo napadené rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (i soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení se soud prvního stupně bude řádně zabývat námitkou dovolatele, že pohledávka žalobce byla postoupena na třetí osobu. Dospěje-li opětovně k závěru, že žalobce skutečně je aktivně věcně legitimován k podání určovací žaloby (je věřitelem pohledávky plynoucí z dohody o narovnání), bude se znovu zabývat tím, zda správce konkursní podstaty úpadce souhlasil s dispozicí se spornými nemovitostmi, a případně i opětovně posoudí možnost dovolatele nabýt vlastnické právo od nevlastníka v dobré víře (k tomu srov. shora označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 353/2016), přičemž se vypořádá s námitkami dovolatele, jež zpochybňují závěr o „propojenosti žalovaných“.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odklad vykonatelnosti navržený dovolatelem podle §243 o. s. ř., nepřicházel v úvahu, když rozsudek o určení práva se nevykonává (není ohledně něj možné nařídit výkon rozhodnutí či exekuci).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu