Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2017, sp. zn. 29 Cdo 2788/2015 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2788.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2788.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 2788/2015 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce NEMOKREDIT a. s. , se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Ondříčkova 580/39, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 25057111, zastoupeném Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00, proti žalované Ing. Evě Mikulčákové , jako správkyni konkursní podstaty úpadce NAP a. s., identifikační číslo osoby 25054686, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, PSČ 110 00, o vyloučení spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze soupisu konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 59/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2015, č. j. 10 Cmo 4/2014-352, takto: I. Dovolání se zamítá v části, v níž směřuje proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2015, č. j. 10 Cmo 4/2014-352, kterým soud potvrdil bod II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2013, č. j. 58 Cm 59/2008-307. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá . III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 14. října 2013, č. j. 58 Cm 59/2008-307, Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (NEMOKREDIT a. s.) domáhal vyloučení spoluvlastnického podílu ve výši 4/10 na budově č. p. 1373 – občanská vybavenost, postavené na pozemku parc. č. 1052/3, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha na listu vlastnictví č. 65 pro obec P., katastrální území K., z konkursní podstaty úpadce NAP a. s. (bod I. výroku), zastavil řízení o vyloučení spoluvlastnického podílu žalobce v části, v níž se žalobce domáhal vyloučení veškerých součástí a příslušenství nacházejících se v provozním areálu autoservisu s administrativně-provozními budovami na adrese ulice P., tj. na pozemcích parc. č. 1052/3, 1052/165 a 1052/179 z konkursní podstaty úpadce (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku). Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí konkursního soudu, když první rozhodnutí – rozsudek ze dne 16. prosince 2010, č. j. 58 Cm 59/2008-108, kterým byla žaloba zamítnuta, k odvolání žalobce zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. dubna 2012, č. j. 13 Cmo 38/2011-168 (dále jen „zrušující rozhodnutí“), a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jeno. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2007]. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání proti té části prvního výroku odvolacího soudu, kterým potvrdil zamítavý výrok (bod I. výroku) konkursního soudu, může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ uvedený v §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. nejde) pouze tehdy, má-li napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Dovolatel předně polemizuje s posouzením výzvy ze dne 5. srpna 2010 k plnění podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), kterou žalovaná teprve v průběhu řízení doplňovala důvod soupisu nemovitostí do konkursní podstaty, s tím, že závěry odvolacího soudu jsou potud v rozporu s jeho dřívějším rozhodnutím. Míní, že odvolací soud v předchozím kasačním rozhodnutí považoval výzvy žalované ze dne 10. září 2001 a 5. října 2001 za nedostatečné. V tomto směru vytýká napadenému rozhodnutí rozpor se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Dovoláním zpochybňovaný závěr, podle něhož odvolací soud není vázán právním názorem, který vyjádřil v předchozím kasačním rozhodnutí, je oproti mínění dovolatele v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013, sp. zn. 21 Cdo 996/2012, které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu). K námitce dovolatele, že žalovaná teprve v průběhu excindačního sporu zhojila vadu výzvy učiněné podle §27 odst. 5 ZKV, Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněný pod číslem 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vysvětlil, že pro závěr o opodstatněnosti soupisu příslušného majetku do konkursní podstaty úpadce je určující, že předpoklady takového soupisu nastaly nejpozději v době, kdy soud rozhodl o vylučovací žalobě (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.). Jinak řečeno, správce konkursní podstaty, který po marném uplynutí lhůty určené ve výzvě podle §27 odst. 5 ZKV sepsal majetek ve vlastnictví třetí osoby, jehož se výzva týkala, do konkursní podstaty úpadce, může po zjištění, že výzva neměla předepsané náležitosti nebo z jiných příčin nevyvolala zamýšlené právní následky, zaslat příslušné osobě novou (řádnou) výzvu a jejím doručením vyvolat zákonem předvídané účinky, aniž by příslušný majetek předtím vyloučil z konkursní podstaty úpadce (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1969/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1441/2006). Jestliže tedy soudy vycházely z výzvy učiněné žalovanou podáním ze dne 5. srpna 2010, které mělo náležitosti dle §27 odst. 5 ZKV, je napadené rozhodnutí s výše citovanou judikaturou v souladu a takto formulovaná výhrada přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé založit nemůže. Dovolatel dále namítá, že předmět zástavního práva byl v rozhodnutí finančního úřadu vymezen v rozporu s §5 odst. 1 písm. c/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrálního zákona), když v rozhodnutí chybělo uvedení pozemku, na němž stojí stavby parc. č. 1373. I v posouzení této otázky je však odůvodnění napadeného rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která je k výkladu shora označeného ustanovení ustálena v závěru, podle něhož v případě, že v listině, která má být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, není nemovitost označena v souladu se všemi požadavky §5 odst. 1 katastrálního zákona, nepředstavuje taková vada bez dalšího neurčitost nebo nesrozumitelnost právního úkonu. Může-li být takový nedostatek odstraněn výkladem natolik, že tu (nadále) nejsou pochybnosti, jaké nemovitosti se právní úkon týká, není možné důvodně odpírat zápis práva do katastru nemovitostí. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009. Tvrdí-li dovolatel, že otázka existence dalších zástavních práv (jiných než finančního úřadu) nebyla soudy obou stupňů řádně posouzena, pak opomíjí, že pro soupis věci do konkursní podstaty podle §27 odst. 5 ZKV postačí existence toliko jednoho zástavního práva. Jestliže tedy soudy zamítly žalobu na vyloučení nemovitostí na základě závěru, že je zde (alespoň) jediné zástavní právo, pak rozhodly v souladu se závěrem, o němž není v soudní praxi pochyb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 817/2012). Argumentace dovolatele, že se soudy měly zabývat rovněž vlastnickým právem k vylučované nemovitosti (tj. posuzovat, zda je žalobce skutečně vlastníkem nemovitostí), je z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. právně bezcenná již proto, že pokud by vlastníkem předmětných nemovitostí byla třetí osoba, nemohla by vylučovací žaloba ohledně těchto nemovitostí obstát právě proto, že osobě, která by se domáhála vyloučení (žalobci), by nesvědčilo (tvrzené) právo vylučující zařazení nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000, uveřejněného pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nositelem takového práva by byla podle těchto tvrzení třetí osoba, na níž by bylo domáhat se případné ochrany práva vylučovací žalobou. Rovněž úvaha dovolatele, že „principem žaloby je snaha uchránit své ‚silnější právo‘ v daném případě právo vlastnické“ nemůže uspět již proto, že vlastnické právo dovolatele není silnějším právem ve vztahu k zástavnímu právu finančního úřadu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že zástavní dlužník je osobou, která je povinna strpět, aby k úhradě závazku osobního dlužníka vůči zástavnímu věřiteli bylo použito výnosu z prodeje jejího majetku (výnosu z prodeje zástavy). Prohlášení konkursu na majetek zástavního dlužníka tuto zásadu (podávající se i z pozitivní úpravy institutu zástavního práva v občanském zákoníku) v žádném směru neprolamuje. Při realizaci uhrazovací funkce zástavního práva je tak zástava majetkem sloužícím ke krytí dlužníkova závazku bez zřetele k tomu, že dlužník mezitím za podmínek, za nichž zástavní právo zůstává zachováno, vlastnictví zástavy pozbyl, nebo že vlastníkem zástavy nikdy ani nebyl. (Jen) v tomto smyslu se na zástavu i pro konkursní účely pohlíží jako na majetek osobního dlužníka (srov. opět R 27/2003). Z uvedeného zřetelně plyne oslabení vlastnického práva ve prospěch práva zástavního (vlastník zástavy /zástavní dlužník/ je povinen použít zástavu ke krytí cizích dluhů /k uhrazení závazku osobního dlužníka/). Skutečnost, že bylo v jiném řízení rozhodnuto o zástavním právu hlavního města Prahy, nemůže na výsledku tohoto sporu nic změnit, neboť, jak Nejvyšší soud uvedl výše, pro správnost soupisu věci do konkursní podstaty svědčí již existence jednoho zástavního práva. Ostatně, na existenci jiného zástavního práva než zástavního práva finančního úřadu, napadené rozhodnutí nespočívá. Zpochybňuje-li dovolatel existenci zástavního práva tvrzením, že pohledávky finančního úřadu neexistují, pak uplatňuje nekonkrétní dovolací námitku, když z takové námitky není patrné, z jakého důvodu by tyto pohledávky neměly existovat (zda nevznikly, zanikly, promlčely se ve smyslu příslušných daňových předpisů apod.). Námitkou, podle níž soudy k existenci pohledávek finančního úřadu neprováděly žádné dokazování, dovolatel poukazuje na vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jež však nezahrnuje otázku zásadního právního významu, a jejím prostřednictvím proto přípustnost dovolání založit nelze. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nezakládá ani námitka dovolatele, podle níž se soudy nižších stupňů nevypořádaly s tím, že pohledávky finančního úřadu jsou v jeho rozhodnutí uvedeny zmatečným způsobem, když nejde pouze o dvě pohledávky, ale o více pohledávek. Odvolací soud se totiž s touto námitkou vypořádal, když uvedl, že v rozhodnutí finančního úřadu byly v souladu s §72 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, současně v rozhodnutí uvedeny dny vzniku zákonného zástavního práva uvedením výše dílčích daňových pohledávek a dnů, v nichž byla doručena příslušná rozhodnutí o vyměření daně. Vzhledem k tomu, že se dovolateli nepodařilo zpochybnit část prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku konkursního soudu, Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. Dovolání proti té části prvního výroku odvolacího soudu, kterou potvrdil bod II. výroku konkursního soudu, jímž konkursní soud v části předmětu sporu zastavil řízení, je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné. Dovolatel vytýká konkursnímu soudu, že neprovedl žádné dokazování, i když mu bylo jeho provedení ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu uloženo a nedospěl tak k žádným skutkovým zjištěním, která by mohla předchozí právní závěr odvolacího soudu zvrátit. Odvolací soud pak podle dovolatele pochybil, když takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve zrušujícím rozhodnutí Vrchní soud v Praze ve vztahu k součástem a příslušenstvím uvedl, že „by bylo namístě, aby soud prvního stupně event. vyzval žalobce k odstranění vad žaloby“ (neukládal tedy konkursnímu soudu provádět další dokazování, jak míní dovolatel). Konkursní soud pak pokyn odvolacího soudu splnil, když usnesením ze dne 24. září 2012, č. j. 58 Cm 59/2008-194, vyzval žalobce k odstranění vad žaloby, respektive ke specifikaci součástí a příslušenství. Na tuto výzvu reagoval žalobce podáním ze dne 15. října 2012. Následovalo jednání dne 13. března 2013, při němž konkursní soud vyzval obě strany, aby doplnily svá rozhodná tvrzení a důkazy a poté jednání dne 29. května 2013, 24. června 2013, 15. července 2013, 30. září 2013 a 7. října 2013, při nichž strany doplňovaly skutková tvrzení a důkazy a soud prováděl dokazování. Jestliže na základě uvedeného postupu dospěl k závěru, že řízení má být v části, v níž se jedná o součásti a příslušenství nacházejících se v provozním areálu autoservisu zastaveno (pro překážku věci rozhodnuté), pak jeho právní posouzení není v rozporu s předchozím rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a rovněž odvolací soud se od svého kasačního rozhodnutí nijak neodchýlil. K tomu nezbývá než doplnit, že – jak vysvětleno výše (srov. opět R 80/2008) – odvolací soud není vázán svým dříve vysloveným právním názorem. Okolnost, že se od něj odvolací soud v pozdějším řízení odchýlil, nepředstavuje vadu, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 25 Cdo 3210/2006). Dovolání v této části tak Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku konkursního soudu o nákladech řízení (část prvního výroku) a o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok), je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto. Vznikla mu tak povinnost nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, jež sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. dubna 2016), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované, částku 4 114 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. června 2017 Mgr. Milan P o l á š e k předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/29/2017
Spisová značka:29 Cdo 2788/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2788.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zástavní právo
Právní úkony
Konkurs
Žaloba vylučovací (excindační)
Vázanost soudu právním názorem
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§27 odst. 5 ZKV
§5 odst. 1 písm. c) předpisu č. 344/1992Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2017-09-30