ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3185.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 3185/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce První konkursní v. o. s. , se sídlem v Praze 4, Severozápadní II č. 32/306, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 26424568, jako insolvenčního správce dlužnice H. R., proti žalovanému Mgr. Luďku Němcovi , soudnímu exekutorovi, se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 71/14, PSČ 360 06, zastoupenému JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 71/14, PSČ 360 06, o zaplacení částky 117 181,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 207/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. února 2015, č. j. 64 Co 20/2015-78, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 16 C 207/2014-52, Okresní soud v Karlových varech zamítl žalobu, jíž se žalobce (První konkursní v. o. s., jako insolvenční správce dlužnice H. R.) domáhal vůči žalovanému (Mgr. Luďku Němcovi) zaplacení částky 117 181,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně za dobu od 6. dubna 2012 do zaplacení (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel především z toho, že:
1/ Žalovaný byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. srpna 2008, č. j. 49 Nc 993/2008-8, pověřen provedením exekuce k vymožení pohledávek oprávněných I. a M. D. (dále také jen „manželé D.“) ve výši 206 000 Kč a 500 000 Kč, jakož i k vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněných, proti povinné H. R. (dále také jen „dlužnice“).
2/ Žalovaný rozhodl exekučním příkazem ze dne 14. ledna 2011, č. j. 55 Ex 3063/08-125, o provedení exekuce přikázáním pohledávky dlužnice vůči F. M. (dále jen „F. M.“) na základě smlouvy o advokátní úschově ze dne 16. května 2006, uzavřené s advokátkou JUDr. Jiřinou Škáchovou (dále jen „J. Š.“) a na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní a následné smlouvy kupní, jejímž předmětem byl převod bytové jednotky ve vlastnictví dlužnice na F. M.
3/ O nabytí právní moci mimo jiné i tohoto příkazu žalovaný informoval F. M. a J. Š. přípisem ze dne 6. dubna 2011, v němž byla J. Š. vyzvána k zaslání „vymožené částky“ na účet žalovaného.
4/ Dne 6. září 2011 bylo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS 15983/2011 zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužnice.
5/ Dne 26. září 2011 byla připsána na účet J. Š. (správně žalovaného) částka z advokátní úschovy ve výši 537 420 Kč.
6/ Dne 18. ledna 2012 oprávnění a dlužnice společně navrhli zastavení exekuce, jak plyne z úředního záznamu vyhotoveného žalovaným stejného dne a podepsaného oprávněnými, povinnou a J. Š. Současně požádali, aby částka ve výši 420 238,80 Kč, tj. vymožená částka ve výši 537 420 Kč po odečtu nákladů exekuce ve výši 117 181,20 Kč, byla po právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce zaslána na jimi sdělený bankovní účet.
7/ Usnesením ze dne 19. ledna 2012, č. j. 55 Ex 3063/08-281, rozhodl žalovaný o zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. srpna 2008, č. j. 49 Nc 993/2008-8, o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že oprávnění a povinná jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náklady exekuce ve výši 117 181,20 Kč.
8/ Částka ve výši 420 238,80 Kč byla dne 23. ledna 2012 vyplacena na účet manželů D., kteří tyto prostředky následně poukázali na účet J. Š. Částku ve výši 117 181,20 Kč si žalovaný ponechal.
9/ Žalobce byl dne 4. dubna 2012 ustanoven předběžným správcem dlužnice, přičemž mu současně bylo uloženo, aby od žalovaného převzal prostředky související s exekucí vedenou pod sp. zn. 55 Ex 3063/08. Následujícího dne pak žalobce žalovaného vyzval k vydání všech prostředků, které jsou v jeho držení z titulu označené exekuční věci.
10/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2012, č. j. MSPH 78 INS 15983/2011-A-52, zjistil úpadek dlužnice a usnesením ze dne 22. srpna 2012, č. j. MSPH 78 INS 15983/2011-B-20, prohlásil konkurs na její majetek.
11/ Ministerstvo spravedlnosti ve zprávě ze dne 29. října 2012 uvedlo, že soudní exekutor (žalovaný) nepochybil, když peněžní prostředky vyplatil podle pokynů dlužnice na účet, který stanovila za situace, kdy zaniklo pověření žalovaného k provedení exekuce, navíc ještě před tím, než mu byla výslovně předběžným opatřením uložena povinnost vyplatit zadržované peněžní prostředky předběžnému správci.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný se při vedení exekuce nedopustil žádného nezákonného postupu. Jestliže vyplatil peněžení prostředky podle pokynů dlužnice na jí určený účet, a to za situace, kdy zaniklo jeho pověření k provedení exekuce dle §51 písm. b/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, poté co byla exekuce zastavena na návrh oprávněných a dlužnice (povinné), postupoval podle soudu prvního stupně správně, jak uvedlo i Ministerstvo spravedlnosti, které prošetřovalo postup žalovaného. Došlo k tomu navíc ještě před tím, než mu byla předběžným správcem uložena povinnost vyplatit zadržované peněžení prostředky. Za této situace tak podle soudu prvního stupně byla odpovědná za způsob nakládání s peněžními prostředky dlužnice.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. února 2015, č. j. 64 Co 20/2015-78, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaného zavázal zaplatit do majetkové podstaty dlužnice žalovanou částku s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení věci je rozhodující výklad §46 odst. 7 (resp. do 31. prosince 2012 §46 odst. 6) exekučního řádu. S poukazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 3845/2011, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, uzavřel, že v dané věci nebyl naplněn ani jeden z předpokladů, které umožňují, aby si soudní exekutor mohl z vymoženého a insolvenčnímu správci vydávaného plnění odečíst náklady exekuce. Těmito předpoklady je skutečnost, že soudní exekutor obdržel vymožené plnění před zahájením insolvenčního řízení, a současně i to, že plnění bylo výsledkem dražby movitých věcí, nemovitých věcí nebo podniku. V dané věci však žalovaný obdržel peníze od schovatelky až po zahájení insolvenčního řízení a daného výtěžku nedosáhl dražbou.
Nemožnost odpočtu nákladů exekuce pak podle odvolacího soudu plyne ještě jednoznačněji z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněného pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 32/2015“).
Na tomto základě tak odvolací soud uzavřel, že žalovaný byl povinen vydat žalobkyni to, co po zahájení insolvenčního řízení vymohl. Protože tak neučinil ani po výzvě žalobkyně, uložil žalovanému uhradit i úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť „postihuje případ, který v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyl řešen“, a to, jakým způsobem má být naloženo s náklady exekuce v případě, kdy je po zahájení insolvenčního řízení exekuce proti povinnému zastavena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Přestože dovolatel napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům (druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí) neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení v řízení před soudem prvního stupně žádnému z účastníků a k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.
Nadto dovolatel ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (která jsou – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu uvedené níže – dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
K části dovolání proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání není ani potud přípustné, neboť zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, jak se ustálila v době po podání dovolání v této věci.
V usnesení ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, uveřejněném pod číslem 56/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 56/2017“), Nejvyšší soud vysvětlil, že jestliže exekutor v exekučním řízení činil úkony směřující k bezprostřednímu provedení exekuce v době, kdy trvaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného (dlužníka), včetně vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, šlo o protiprávní činnost soudního exekutora [o činnost porušující zákaz plynoucí z §109 odst. 1 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], od které se žádné úvahy o odměně soudního exekutora nemohou odvíjet (což platí i o nákladech, jež soudní exekutor s takovou činností měl).
V rozsudku ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014, uveřejněném pod číslem 2/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2017“), Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce (pro účely jejich vymožení některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky) [příkaz k úhradě nákladů exekuce], je ve smyslu §109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona „prováděním exekuce“ a k takovému rozhodnutí se i v poměrech insolvenčního zákona ve znění do 31. prosince 2012 v insolvenčním řízení nepřihlíží (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 4/2015).
Z výše uvedeného judikaturního rámce se tak podává, že odvolací soud nepochybil, když uzavřel, že dovolatel neměl žádné zákonné oprávnění k tomu, aby si svou pohledávku z titulu nákladů exekuce (k tomu, že mu pohledávka mohla vzniknout i bez pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce srov. R 2/2017 i rozsudek sen. zn. 29 ICdo 4/2015) uspokojil z vymoženého plnění na základě exekučního příkazu o provedení exekuce přikázáním pohledávky jinak, než prostřednictvím nástrojů insolvenčního řízení. V tomto případě tak mohl pouze podat přihlášku pohledávky (§173 a násl. insolvenčního zákona), neboť pohledávka z titulu nákladů exekuce nepatří mezi taxativně vymezené pohledávky za majetkovou podstatou (§168 insolvenčního zákona) ani mezi pohledávky postavené jim na roveň (§169 insolvenčního zákona). Pokud si svou pohledávku vůči dlužnici uspokojil ve vztahu k ní na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, tedy si ji takto vymohl, učinil tak v rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že v době po vydání dovolatelem napadeného rozsudku odvolacího soudu se Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16, vymezil k dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vycházející z R 32/2015, na které rovněž odkazoval odvolací soud. V označeném nálezu Ústavní soud dovodil, že ustanovení §46 odst. 7 (dříve §46 odst. 6) exekučního řádu představuje zvláštní úpravu souběhu insolvenčního a exekučního řízení, z něhož vyplývá explicite právo exekutora odečíst z částky vymožené v rámci exekuce své náklady exekuce a do majetkové podstaty insolvenčnímu správci tak vydat toliko čistý výtěžek exekuce.
V přezkoumávané věci však je situace odlišná potud, že k provedení exekuce (přijetí plnění na pohledávku dlužnice) došlo až poté, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení. Provedení exekuce tak bránil §109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2012, pro věc rozhodném) a současně insolvenční soud nevydal předběžné opatření, jímž by soudnímu exekutorovi povolil provést exekuci.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že exekuce byla následně zastavena. Je tomu tak proto, že dovolatel vydal rozhodnutí o zastavení exekuce v době, kdy trvaly účinky zahájení insolvenčního řízení. Z R 56/2017 přitom plyne, že částku, kterou soudní exekutor obdrží na uspokojení vymáhané pohledávky (včetně příslušenství, nákladů exekuce a nákladů oprávněného) v době, kdy trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného, nelze považovat za „vymožené plnění“, jež přivodilo zánik exekuce jejím „provedením“, dokud trvají tyto účinky. Pro poměry projednávané věci tak bylo podstatné, že dovolatel si nemohl spornou částku „ponechat“, neboť ji získal nezákonným prováděním exekuce. Teprve v případě, kdyby účinky zahájení insolvenčního řízení pominuly, aniž by došlo ke zjištění úpadku dlužnice, mohl si dovolatel spornou částku „započíst“ na svou pohledávku.
Zbývá dodat, že uvedené závěry nemůže nijak zpochybnit ani poukaz dovolatele na zprávu Ministerstva spravedlnosti, které jednání dovolatele neshledalo nesprávným. Šlo totiž toliko o vyjádření dohledového orgánu nad činností soudních exekutorů.
Nejvyšší soud proto dovolání i v této zbylé části odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný s dovoláním nebyl úspěšný, žalobci však v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu