ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.36.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 36/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a) V. V. , a b) D. S. , zastoupeného Mgr. Jakubem Tichým, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03 , proti žalované Ing. M. H. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem, se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí Václava Hanky 828, PSČ 544 01, za účasti J. H. , jako vedlejšího účastníka na straně žalobců, o zaplacení částky 176.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 137/2004, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2016, č. j. 24 Co 432/2015-793, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. 10 C 137/2004-728, Okresní soud v Trutnově (dále jen „okresní soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobci (V. V. a D. S. jako právní nástupci původní žalobkyně V. S., zemřelé v průběhu řízení dne 27. prosince 2010) domáhali (za účasti J. H. jako vedlejšího účastníka na straně žalobců) vůči žalované (Ing. M. H.) zaplacení částky 176.000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů státu (body II. až V. výroku).
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry okresního soudu, který – odkazuje zejména na §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – uzavřel, že žalovaná při výkonu funkce správce konkursní podstaty původní žalobkyně neporušila žádnou právní povinnost, pokud movité věci (okna, skla, gynekologický stůl a zahradní lavičku), které považovala důvodně za bezcenné, nesepsala do soupisu konkursní podstaty, a že není dána ani příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a událostí, která vedla ke vzniku škody (zničením movitých věcí nabyvatelem nemovitosti, v níž se nacházely).
Přitom zdůraznil, že původní žalobkyně žádnou z výše uvedených věcí do seznamu svého majetku nezapsala; učinila tak až po jejich fyzické likvidaci v dubnu 2003. Navíc žalovaná tyto věci pokládala důvodně a prokazatelně za bezcenné, do soupisu konkursní podstaty je na naléhání žalobkyně sepsala až po jejich fyzické likvidaci, s tím, že jejich dodatečně znalecky zjištěnou (možnou) cenu ve výši 1.150 Kč vložila na účet konkursní podstaty.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce b) dovolání, jehož přípustnost (poměřováno obsahem) vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel konstatuje, že mezi povinnosti správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí náleží i povinnost spravovat a případně do konkursní podstaty zahrnout i věci, které by se osobám s nižší mírou profesní odpovědnosti, například osobám s povinností péče řádného hospodáře, mohly zdát jako věci malé hodnoty, případně až bezcenné. Žalovaná se však nemůže povinnost jednat s odbornou péčí zbavovat poukazem na to, že to byla původní žalobkyně, kdo věci neoznačil v seznamu svého majetku.
Podle dovolatele muselo být žalované zřejmé, že jakýkoliv soupis majetku, který původní žalobkyně zhotoví, je třeba brát s rezervovanou opatrností a to i co se týče jeho úplnosti, či neúplnosti. Pokud na něj žalovaná spoléhala, aniž by sama jeho obsah ověřovala, standard jednání s odbornou péčí dodržet nemohla.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce b) proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem je (oproti mínění dovolatele) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce, je ustálena v tom, že za tuto škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle §420 odst. 1 obč. zák. Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jak se dále podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty.
V takto ustaveném právním rámci patří k základním předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědností za škodu: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá; naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil. Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“).
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že správce konkursní podstaty je při výkonu funkce s odbornou péčí povinen vyvinout odpovídající úsilí ke zjištění stavu úpadcova majetku (pro účely jeho soupisu a následného zpeněžení) bez zřetele k tomu, zda mu úpadce poskytuje zákonem předepsanou součinnost. Tato argumentace však pro dovolatele příznivý výsledek dovolacího řízení nezakládá již proto, že není způsobilá zpochybnit závěr soudů nižších stupňů, podle něhož mezi jednáním žalované při správě konkursní podstaty úpadkyně a vznikem škody, není příčinná souvislost (k tomu srovnej např. R 33/2008).
V poměrech dané věci je zřejmé, že žalovaná nesepsala okna, skla, gynekologický stůl a zahradní lavičku do soupisu konkursní podstaty, jelikož je důvodně považovala za bezcenné, čímž dala původní žalobkyni, která se seznámila se soupisem dne 1. prosince 2001 (č. l. 29), najevo, že tyto movité věci nehodlá zpeněžovat. Od uvedeného data pak přešlo oprávnění nakládat s movitými věcmi z žalované [§14 odst. 1 písm. a) ZKV] zpět na pozdější žalobkyni, které tak nic nebránilo v tom, aby se postarala o vhodné zajištění (zamezila zničení) movitých věcí dříve, než byly zlikvidovány (po 20. únoru 2003). Žalovaná proto neodpovídá žalobcům (právním nástupcům původní žalobkyně) za škodu způsobenou zničením movitých věcí v době, kdy s nimi původní žalobkyně mohla sama nakládat.
Ohledně vzniku (skutečné) škody jako dalšího předpokladu vzniku občanskoprávní odpovědnosti za škodu přitom nelze přehlédnout, že žalovaná dne 14. června 2006 (č. l. 104) dobrovolně uhradila do konkursní podstaty částku 1.150 Kč, která podle znaleckého posudku soudního znalce Ing. Jiřího Krumlovského ze dne 13. dubna 2006 (č. l. 105-108) odpovídala hodnotě movitých věcí v době jejich zničení (§443 obč. zák.).
Namítá-li dovolatel, že z tohoto ocenění nelze vycházet, „když hodnotu každého jednotlivého okna oceňuje na méně, než je váha kovu, kdyby bylo dáno do sběrných surovin“, pak pomíjí, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání nečiní přípustným ani námitka směřující proti postupu okresního soudu při doručování písemností žalobci a). Tato námitka z obsahového hlediska vystihuje (jen) tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem (k posouzení její důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost). K tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce b) bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu