ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3637.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 3637/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce CASPER CONSULTING a. s. , se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti žalovanému JUDr. Robertu Follovi, MBA , advokátu, se sídlem v Brně, Lidická 1023/63, PSČ 602 00, jako správci konkursní podstaty úpadce MEXIM spol. s r.o. Brno v češtině MEXIM GmbH Brno v němčině MEXIM LTD Brno, identifikační číslo osoby 00205753, zastoupenému JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00, o vyloučení výtěžku zpeněžení z konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 12/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. února 2015, č. j. 9 Cmo 22/2012-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č. j. 4 Cm 12/2011-54, ve znění usnesení ze dne 22. srpna 2013, č. j. 4 Cm 12/2011-96, Krajský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobce (CASPER CONSULTING a. s.) domáhal vůči žalovanému (JUDr. Robertu Follovi, jako správci konkursní podstaty úpadce MEXIM spol. s r.o. Brno v češtině MEXIM GmbH Brno v němčině MEXIM LTD Brno) vyloučení výtěžku zpeněžení ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „nemovitost“) ve výši 1 000 000 Kč z konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. února 2015, č. j. 9 Cmo 22/2012-136, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku (první výrok), změnil jej v bodě II. výroku tak, že žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalovaného ve výši 8 712 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce není věřitelem s právem na oddělené uspokojení ve smyslu §28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), neboť žaloba na určení práva žalobce na oddělené uspokojení jeho pohledávky byla pravomocně zamítnuta. Proto se žalobce nemůže domáhat ani vyloučení výtěžku zpeněžení nemovitosti.
Výslovně proti celému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry odvolacího soudu za správné.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (§433 bod I. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007(dále též jen „o. s. ř.“)]. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání žalobce proti druhému a třetímu výroku o náhradě nákladů řízení.
S ohledem na to, že v této části dovolání směřuje proti těm výrokům, jimiž odvolací soud změnil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř., ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K dovolání proti zbývající části napadeného rozhodnutí.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být v dané věci přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zástavní význam.
Dovolatel argumentuje především tím, že je zástavním věřitelem, neboť mu svědčí smluvní zástavní právo na základě §129c a násl. zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a má tak právo na vydání výtěžku zpeněžení nemovitosti, který byl do konkursní podstaty získán správcem konkursní podstaty postupem podle §27 odst. 5 ZKV (nynější vlastník nemovitosti složil k výzvě správce konkursní podstaty do konkursní podstaty hodnotu nemovitosti).
Důvod připustit dovolání není dán již proto, že napadené rozhodnutí je v závěru, jaké předpoklady musí být splněny pro vyhovění vylučovací žalobě, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání i v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Nejvyšší soud již v rozsudcích ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“), ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000, uveřejněném pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2002“), jakož i ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněném pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), mimo jiné patří, že osoba, která se domáhá vyloučení věcí ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
Excindační žalobou je možné se domáhat i vyloučení peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty (k tomu srov. již rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003, uveřejněný pod číslem 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v takovém případě však musí být současně splněna podmínka, že žalobce prokáže, že právo, které vylučuje zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty (která byla zpeněžena), svědčí jemu (srov. R 67/2002).
S ohledem na to, že předmětem žaloby je požadavek na vyloučení výtěžku zpeněžení, odůvodněný „jen“ tvrzením, že dovolatel má zástavní právo k nemovitosti, jejíž hodnotu složil její vlastník do konkursní podstaty, je zjevné, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce nemá k výtěžku zpeněžení právo, které vylučuje jeho zahrnutí do konkursní podstaty, se výše shrnuté ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nijak neprotiví.
I kdyby měl dovolatel skutečně právo na uspokojení z výtěžku předmětu zajištění (jak tvrdí s poukazem na to, že jeho pohledávka za úpadcem je zajištěna zástavním právem), nemohl by se domoci vyloučení výtěžku zpeněžení z konkursní podstaty. O rozdělení výtěžku zpeněžení konkursní podstaty (přičemž s plněním poskytnutým do konkursní podstaty na základě výzvy dle §27 odst. 5 ZKV se nakládá jako s výtěžkem zpeněžení; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004, uveřejněný pod číslem 41/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se totiž rozhoduje „v rámci“ konkursu postupem dle §28 odst. 2 ZKV, nejpozději v rozvrhovém usnesení (srov. §30 a §31 odst. 1 ZKV).
Řečené lze shrnout tak, že jiným způsobem než podle §28 odst. 2 ZKV (nejpozději v rámci rozvrhového usnesení) věřitel, který tvrdí, že jeho pohledávka za úpadcem je zajištěna zástavním právem, svou pohledávku uspokojit nemůže (to, že ji nemůže uspokojit ani mimo konkurs, pokud má povinnost podat přihlášku pohledávky – jako zde – vyplývá např. již z R 27/2003). Oddělený věřitel tedy má pouze právo na přednostní uspokojení v rámci konkursu. Z uvedeného vyplývá, že prostředkem k uspokojení jeho pohledávky nemůže být žaloba na vyloučení výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 2782/2008, uveřejněný pod číslem 102/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nadto plyne, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. ledna 2010, č. j. 4 Cm 163/2008-60, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2010, č. j. 10 Cmo 29/2010-119, pravomocně zamítl žalobu, jíž se právní předchůdce dovolatele domáhal určení, že jeho pohledávka vůči úpadci je pohledávkou s nárokem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení mimo jiné i sporné nemovitosti. Dovolatel tak v konkursu právo na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitosti nemá.
Kromě toho nelze přehlédnout, že kdyby se do řízení nepřihlásil i jiný věřitel (věřitel č. 11 – Česká republika – Finanční úřad Brno I.) uplatňující právo na oddělené uspokojení k téže nemovitosti z titulu zástavního práva umožňujícího (oproti zástavnímu právu zřízenému podle hospodářského zákoníku; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 613/2007) postup dle §27 odst. 5 ZKV, správce konkursní podstaty by s ohledem na úspěšné popření pořadí pohledávky dovolatele vůbec žádný výtěžek ze zpeněžení nemovitosti nezískal, neboť by k postupu dle §27 odst. 5 ZKV, jenž vedl k získání částky 1 000 000 Kč do konkursní podstaty, neměl oprávnění.
Pro úplnost zbývá dodat, že dovolatel požadoval i odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí; vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle §19 ZKV, však nelze odložit podle §243 o. s. ř. (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 27. července 2015), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalovanému částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. července 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu