ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4411.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 4411/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Buzzing Lines s. r. o. , se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1751/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 28281438, proti žalovanému F. J., zastoupenému JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, U Hrušky 63/8, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 332/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2015, č. j. 4 Cmo 105/2015-215, ve znění usnesení ze dne 2. září 2015, č. j. 4 Cmo 105/2015-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 21. listopadu 2014, č. j. 20 Cm 332/2011-181, jímž Krajský soud v Brně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 24. ledna 2012, č. j. 20 Cm 332/2011-14, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 5.295.530 Kč s 6% úrokem od 14. prosince 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 17.651 Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož se žalovanému prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že žalovaný – ač poučen podle ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), o své důkazní povinnosti – v řízení neprokázal ani tvrzenou kauzu směnky (tj. že směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá, měla zajišťovat blíže specifikovanou pohledávku žalobkyně vůči společnosti FJ Logistic s. r. o., v níž žalovaný vykonával funkci jednatele), ani namítaný zánik směnkou zajištěné pohledávky v důsledku jejího zaplacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání je přitom zjevné, že jakkoli dovolatel avizuje uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), výhradami, podle nichž odvolací soud nesprávně posoudil kauzální námitku (zaplacení směnkou zajištěné pohledávky) a stejně jako soud prvního stupně se řádně „nevypořádal s prokázaným skutkovým stavem“, ve skutečnosti polemizuje se skutkovými zjištěními, na jejichž základě odvolací soud (následné) právní posouzení věci vybudoval a zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Prostřednictvím těchto námitek tak dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu k posouzení žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) srov. také důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. jsou pak právně bezvýznamné rovněž výhrady dovolatele týkající se otázky „včasnosti uplatnění námitky zaplacení“. Jak je totiž zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru, že žalovaný kauzální námitku zániku směnkou zajištěné pohledávky neuplatnil včas (tj. v zákonem stanovené lhůtě k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu), nýbrž ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný neprokázal ani tvrzený kauzální důvod vystavené směnky, ani namítané zaplacení (směnkou údajně zajištěné) pohledávky. Potud se dovolací argumentace (včetně poukazu dovolatele na závěry formulované v judikatuře Nejvyššího soudu k otázce určitosti a projednatelnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) zjevně zcela míjí s obsahem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu