ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.5096.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 5096/2015-552
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně V. H. , zastoupené JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, K Radotínu 15, PSČ 156 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi , se sídlem v Ostravě, Hrabákova 1861/1, PSČ 702 00, jako správci konkurzní podstaty úpadce Union banka, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41034261, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 447/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2015, č. j. 9 Cmo 14/2014-515, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17. března 2014, č. j. 32 Cm 447/2004-421, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (V. H.) domáhala určení, že „má po právu“ (vůči úpadci Union bance, a. s. „v likvidaci“) pohledávku ve výši 12 000 000 Kč a úrok ve výši 4 828 700 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, když první rozsudek ze dne 9. září 2008, č. j. 32 Cm 447/2004-66, jímž Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. dubna 2009, č. j. 9 Cmo 33/2009-110, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a druhý rozsudek ze dne 27. února 2012, č. j. 32 Cm 447/2004-263, jímž Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl z důvodu promlčení pohledávky, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. dubna 2013, č. j. 9 Cmo 20/2012-353, potvrdil v rozsahu pohledávky ve výši 8 000 000 Kč z titulu termínovaného vkladu a z titulu úroku ve výši 3 219 134 Kč a ve zbylé části (ohledně pohledávky ve výši 12 000 000 Kč z titulu termínovaného vkladu ze dne 23. listopadu 1995 a úroku ve výši 4 828 700 Kč) rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v uvedeném rozsahu pohledávka není promlčená.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2014 (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy vyšly především z toho, že:
1/ Právní předchůdce úpadce Evrobanka, a. s. (dále jen „banka“) uzavřela s Nakladatelstvím H & H, a. s. (dále jen „dlužník“), zastoupeným žalobkyní, dne 22. listopadu 1995 úvěrovou smlouvu o kontokorentním úvěru č. K/288/95 ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále též jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě se banka zavázala poskytnout dlužníku úvěr do výše 28 000 000 Kč, který měl být splacen do 22. listopadu 1996. Dohodnutým způsobem zajištění úvěru byl „termínovaný vklad u banky ve výši 12 000 000 Kč, č. účtu, č. smlouvy 27001185 viz ručitelská smlouva, která byla součástí této smlouvy“.
2/ Žalobkyně uzavřela s bankou ručitelskou smlouvu č. K/288/95 k zajištění úvěrové smlouvy. V ní se zavázala uhradit bance dlužnou částku nesplaceného a touto smlouvou zajištěného úvěru včetně úroků, jakož i částky nesplacených dílčích splátek inkasním příkazem z libovolného svého účtu. Současně žalobkyně souhlasila, aby předmětem ručení byl termínovaný vklad č. 2942288 ve výši 12 000 000 Kč vinkulovaný u banky.
3/ Dopisem ze dne 22. listopadu 1996 a dne 5. března 1997 vyzvala banka žalobkyni, jakožto ručitelku, k doplacení úvěru včetně příslušenství, s tím, že nebude-li debetní zůstatek uhrazen, bude úvěr splacen z vkladů na termínovaných účtech s poukazem na ručitelskou smlouvu.
4/ Banka (jako postupitel) uzavřela s Českou finanční, s. r. o. (jako postupníkem) dne 28. března 1994 (správně 1997) smlouvu o postoupení pohledávek (dále též jen „postupní smlouva“) specifikovaných v příloze postupní smlouvy označené za její nedílnou součást. Postupní smlouva byla dále upravována dodatky číslo 1 (ze dne 1. října 1997), číslo 2 (ze dne 20. května 1999) a číslo 3 (ze dne 23. září 1999).
5/ Banka (jako postupitel) oznámila postoupení pohledávky dlužníku přípisem ze dne 1. října 1997, doručeným dne 6. října 1997. Z oznámení vyplývá, že nesplacená výše úvěru činí k 31. srpnu 1997 celkem 23 298 043,23 Kč.
6/ Žalobkyně v dopise ze dne 14. dubna 1997 potvrdila převzetí společného dopisu banky a Union banky, a. s. (dále též jen „úpadce“) ze dne 17. března 1997, v němž bylo žalobkyni oznámeno, že pozdější úpadce přejímá veškeré dluhy banky za svými věřiteli, s tím, že udělila souhlas s převzetím dluhu a nadále považuje za svého dlužníka pozdějšího úpadce.
7/ Za období od 1. dubna 1997 do 27. listopadu 1997 byly žalobkyni vyplaceny úroky ve výši celkem 878 491,70 Kč, a to z části na její účet a následně dle dodatku sjednaného dne 30. listopadu 1996 na účet.
8/ Ze zápisu z jednání pozdějšího úpadce a České finanční, s. r. o. ze dne 16. října 1997 a ze dne 22. října 1997 vyplývá, že předmětem jednání bylo předání oznamovacích dopisů klientům a ručitelům o postoupení pohledávky banky České finanční, s. r. o. včetně notifikační povinnosti, přičemž v příloze č. 3, která je součástí těchto zápisů, je uveden kontokorentní úvěr vůči dlužníku ve výši 23 298 043,23 Kč.
9/ K žádosti České finanční s. r. o. pozdější úpadce převedl dne 27. listopadu 1997 z termínovaného účtu žalobkyně částku 12 000 000 Kč ve prospěch účtu číslo.
10/ Žalobkyně si přihlásila do konkursního řízení úpadce nevykonatelnou pohledávku z titulu smlouvy o termínovaném vkladu č. 20001185 ze dne 23. listopadu 1995 ve výši 12 000 000 Kč a pohledávku z titulu úroků z této smlouvy ve výši 4 828 700 Kč (za dobu od 1. dubna 1997 do 29. května 2003) a dále pohledávku na základě smlouvy o termínovaném vkladu č. 0027002692 ze dne 11. června 1996 ve výši 8 000 000 Kč a pohledávku z titulu úroků z této smlouvy ve výši 3 219 134 Kč (za dobu od 1. dubna 1997 do 29. května 2003).
11/ Pohledávky z titulů nevyplacených vkladů ve výši 12 000 000 Kč a 8 000 000 Kč popřel při přezkumném jednání konaném 18. října 2004 správce konkursní podstaty co do pravosti. Pohledávky z titulu úroků ve výši 4 828 700 Kč a 3 219 134 ze smluv o termínovaném vkladu popřel správce konkursní podstaty co do pravosti při přezkumném jednání konaném dne 12. února 2007.
Soud prvního stupně dospěl (i s přihlédnutím k okolnostem, jež souvisely s uzavřením ručitelské smlouvy) k závěru, že ručitelská smlouva i přes určité nepřesnosti obsahovala dostatečným způsobem vymezení závazků, za něž žalobkyně ručí s odkazem na úvěrovou smlouvu. Podle soudu prvního stupně žádné zákonné ustanovení nezakazuje, aby součástí ručitelského prohlášení byla dohoda o vinkulaci finančních prostředků na účtu. Vůlí stran při uzavírání smlouvy o ručení byl jednak závazek žalobkyně jako ručitelky, jednak závazek žalobkyně vinkulovat na účtu banky finanční prostředky pro případ, že nebude uhrazen kontokorentní úvěr a zároveň udělit bance oprávnění k inkasu. Nelze odhlédnout od toho, že žalobkyně byla členkou představenstva dlužníka, který čerpal předmětný kontokorentní úvěr a byla velmi dobře informována o ekonomické situaci dlužníka i o tom, jakým způsobem nakládal s finančními prostředky poskytnutými bankou.
Poté, co byla postoupena pohledávka z kontokorentního úvěru České finanční, s. r. o., došlo k převedení finančních prostředků vinkulovaných ve prospěch věřitele – banky (byly použity k úhradě dluhu z kontokorentního úvěru), proto nesvědčí žalobkyni právo k finančním prostředkům na (terminovaném) účtu.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nejprve uzavřel, že případná neplatnost postupní smlouvy ze dne 28. března 1997, ve znění dodatků, není ve vztahu mezi postupníkem (jeho právním nástupcem) a žalobkyní, právně významná. Otázku, zda pohledávka byla platně postoupena, lze totiž řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Oznámil-li postupitel (banka) dopisem ze dne 1. října 1997, doručeným klientu (svému dlužníku) dne 6. října 1997, že pohledávku postoupil, vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky, přičemž výjimky uvedené v §525 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nebyly tvrzeny, natož prokázány.
Odvolací soud, poukazuje na §524 odst. 2 obč. zák., dále dovodil, že na postupníka (Českou finanční, s. r. o.), přešlo také zajištění pohledávky, takže věřitelem ze smlouvy o terminovaném vkladu se na základě smlouvy o postoupení pohledávky stala Česká finanční, s. r. o. Za situace, kdy částka 12 000 000 Kč uložená na terminovaném vkladu byla dne 27. listopadu 1997 převedena na účet postupníka, který tuto částku vinkulovanou ve prospěch banky použil na úhradu dluhu ze smlouvy o kontokorentním úvěru, došlo tím k ukončení smlouvy o terminovaném vkladu.
Ve vztahu k přihlášeným úrokům z vkladu odvolací soud uzavřel, že žalobkyni náležely úroky jen za dobu do ukončení smlouvy o terminovaném vkladu, tj. za dobu od 1. dubna 1997 do 27. listopadu 1997, a úroky za uvedené období (ve výši 878 491,70 Kč) byly též žalobkyni vyplaceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů v otázce uplatnění námitky neplatnosti postupní smlouvy a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 522/2012, tvrdí, že uzavřením postupní smlouvy byla dotčena na svých právech. Dále má za to, že spolu s postoupením pohledávky z kontokorentního úvěru (došlo-li k jejímu platnému postoupení) nepřešlo na postupníka oprávnění k termínovanému vkladu a pohledávka z účtu termínovaného vkladu se nemohla stát započitatelnou vůči pohledávce z kontokorentního úvěru. Odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1594/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2008, pod číslem 119, dovolatelka zdůrazňuje, že ujednání o užití termínovaného vkladu je dohodou o způsobu plnění závazku z ručitelské smlouvy, který nelze považovat za právo, jež podle §524 odst. 2 obč. zák. přechází na postupníka.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“ (§433 bod I. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 – dále jen „o. s. ř.“). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ zjevně nejde (soud prvního stupně rozhodl i v předchozích rozhodnutích o zamítnutí žaloby) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Řešením právní otázky oprávněnosti žalobkyně namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky z (totožné) úvěrové smlouvy se Nejvyšší soud zabýval již ve sporu o určení pravosti pohledávky, projednávané v incidenčním sporu vzešlém z konkursního řízení úpadce Nakladatelství H & H, a. s. (dlužníka z úvěrové smlouvy), přičemž závěry, k nimž dospěl, jsou beze zbytku aplikovatelné také v předmětném řízení. V rozsudku ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 90, Nejvyšší soud s poukazem na závěry přijaté v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že jestliže postupitel oznámil dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá [s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení], vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
Dovolatelka poukazuje na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 522/2012, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že absolutní neplatnosti právního úkonu (zejména smlouvy), se může dovolávat s úspěchem každá osoba, která na tom má právní zájem, tedy i osoba, jež není účastníkem smlouvy (smlouvy o postoupení pohledávek), byť oprávnění třetích osob dovolat se neplatnosti právního úkonu podmiňuje možným příznivým dopadem na právní postavení této třetí osoby. S uvedeným rozhodnutím však výše učiněný závěr nekoliduje. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 522/2012 dovolatel tvrdil, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení, pročež nebýt postoupení pohledávky, nedošlo by k jejímu započtení na úhradu kupní ceny. Situace dovolatelky je však zcela odlišná, neboť pro dovolatelku, jakožto osobu poskytující zajištění pohledávky (jež je postupována), je relevantní, zda povinnost plnit z pozice ručitelky (resp. osoby poskytující jiný druh zajištění) trvá, není však její věcí, kdo pohledávku vymáhá, když nejde o případ uvedený v §525 obč. zák., a ani postoupení pohledávky nemělo za následek zhoršení jejího právního postavení.
Dovolatelka dále předestírá otázku, zda sjednané „zajištění termínovaným vkladem“ je právem s pohledávkou spojeným, které s postupovanou pohledávkou přechází na postupníka, respektive zda jde o sjednaný způsob plnění peněžitého závazku, který je uplatnitelný pouze mezi účastníky smlouvy.
Nejvyšší soud např. již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněném pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2007“), vysvětlil, že s postoupenou pohledávkou přechází podle §524 odst. 2 obč. zák. i její příslušenství (§121 odst. 3 obč. zák.) a všechna práva s ní spojená, i když tato práva nejsou výslovně ve smlouvě o postoupení pohledávky konkretizovaná (§528 odst. 1 obč. zák.). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že slovním spojením „práva s pohledávkou spojená“ se rozumí zejména práva věřitele na zajištění pohledávky (např. zástavní právo, které zajišťuje postoupenou pohledávku), právo na soudní uplatnění pohledávky (nárok) včetně oprávnění exekučně ji vymoci (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 2164/2010). Uvedené odpovídá principu, že pohledávka přechází v tom stavu, v jakém v době postoupení existovala.
V důvodech R 80/2007 Nejvyšší soud dále uvedl, že od účinnosti postoupení svědčí jistota postupníkovi a zároveň s pohledávkou přechází z postupitele na postupníka zajišťovací prostředky. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postupovanou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné. Zajištění pohledávky trvá i nadále a svědčí postupníkovi.
Jestliže tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že byla-li smlouva o termínovaném vkladu č. 27001185 ze dne 23. listopadu 1995 uzavřena (jak vyplývá z ručitelské smlouvy) k zajištění smlouvy o kontokorentním úvěru, přičemž pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena na postupníka Českou finanční, s. r. o., přešlo na postupníka podle §524 odst. 2 obč. zák. též zajištění této pohledávky, není uvedený závěr v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek sp. zn. 29 Odo 1594/2005, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že postoupením pohledávky ze smlouvy o úvěru nepřechází na postupníka dohoda o způsobu plnění peněžitého závazku, neboť nejde o právo spojené s pohledávkou, pak dovolatelka pomíjí, že v označené věci bylo sjednáno oprávnění inkasovat úroky úvěru z běžného účtu dlužníka. V posuzované věci oproti tomu z ručitelské smlouvy nepochybně vyplývá, že termínovaný vklad měl zajišťovat pohledávku ze smlouvy o úvěru, byl zřízen výlučně jako jistota a za tímto účelem byl také vinkulován u banky.
Jelikož dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu