ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.5617.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 5617/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Plzeňská insolvenční v. o. s. , se sídlem v Přešticích, Masarykovo nám. 110, PSČ 334 01, identifikační číslo osoby 29092914, jako insolvenčního správce dlužníka J. H., zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, PSČ 158 00, proti žalovanému JUDr. Ivo Luhanovi , soudnímu exekutorovi, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 17, PSČ 120 00, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, PSČ 301 00, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 407/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015, č. j. 29 Co 89/2015-101, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 18 C 407/2013-69, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, kterou se žalobce (Plzeňská insolvenční v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka J. H.) domáhal vůči žalovanému (JUDr. Ivo Luhanovi) zaplacení částky 600 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. dubna 2010 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (bod II. výroku).
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Žalovaný jakožto soudní exekutor byl pověřen vedením exekuce vůči povinnému J. H. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 99 EX 1089/06 (dále jen „exekuční řízení“).
2/ V exekučním řízení proběhly celkem dvě dražby nemovitostí dlužníka – první dne 23. října 2007, přičemž nejvyšší podání učinil ASTWEL Real Estate, s. r. o., a druhé dne 10. června 2008, kdy nemovitosti vydražil Euro Invest Holding s. r. o. Vydražitelé ani v jednom případě nedoplatili cenu dosaženou vydražením, dražby byly zmařeny. Každý z obmeškalých vydražitelů před dražebním jednáním složil jistotu ve výši 300 000 Kč (dále jen „jistota“), kterou má v držení žalovaný.
3/ Usnesením ze dne 10. června 2009 (č. j. KSPL 20 INS 2396/2009-A-14), Krajský soud v Plzni zjistil úpadek dlužníka J. H. a následně usnesením ze dne 3. srpna 2009, č. j. KSPL 20 INS 2396/2009-B-2, prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
4/ Původní insolvenční správkyně dlužníka zahrnula do majetkové podstaty dlužníka také nárok (pohledávku) na vyplacení jistot z exekučního řízení v celkové výši 600 000 Kč.
5/ Obmeškalí vydražitelé nepodali dle §225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), žalobu na vyloučení jimi složených jistot z majetkové podstaty dlužníka.
Odvolací soud – cituje ustanovení §225 insolvenčního zákona a §336n odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – přitakal žalobci v tom, že otázku příslušnosti majetku do soupisu majetkové podstaty dlužníka je povolán řešit výlučně insolvenční soud [poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněný pod číslem 48/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2015“)], avšak zároveň zdůraznil, že není možné přehlížet charakter postavení soudního exekutora při nakládání s jistotou složenou dle §336e odst. 2 o. s. ř., jenž vystupuje jako orgán veřejné moci a jeho postup je přesně vymezen veřejnoprávními předpisy, které je povinen respektovat. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že soudní exekutor má povinnost vrátit jistotu obmeškalému vydražiteli po odpočtu závazků obmeškalého vydražitele dle §336n o. s. ř. a složená jistota tak z povahy věci nepředstavuje majetek, který by bylo možné sepsat do majetkové podstaty dlužníka.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od R 48/2015, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že oprávněnost zařazení majetku do soupisu majetkové podstaty v insolvenčním řízení je povolán řešit výlučně insolvenční soud.
Dovolatel soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), když míní, že soudy nebyly oprávněny řešit otázku zahrnutí nároku na vyplacení dražebních jistot do majetkové podstaty dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou. Přitom argumentuje tím, že v dané věci nastala zákonná fikce, že příslušný nárok je do majetkové podstaty dlužníka pojat oprávněně, neboť osoby, které složily dražební jistotu, nepodaly v insolvenčním řízení vylučovací žalobu. Dovolatel dále poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněné pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 32/2015“), s tím, že při střetu exekučního a insolvenčního řízení má vždy přednost řízení insolvenční. Z toho dovozuje, že žalovaný měl jako soudní exekutor poté, co nastaly účinky zahájeného insolvenčního řízení dle §109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, vydat „případné veškeré prostředky v rámci exekuce získané do majetkové podstaty dlužníka“. Domáhá se zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za věcně správné, maje shodně s odvolacím soudem za to, že složené dražební jistoty nemohou patřit do majetkové podstaty.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelem předestřenou otázkou se dovolací soud v dotčených souvislostech dosud nezabýval.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle §225 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3).
Podle §336n o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném s ohledem na datum složení dražebních jistot a vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na jeho majetek, vydražitel uvedený v §336m odst. 2 je povinen nahradit náklady, které státu a účastníkům vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním, škodu, která vznikla tím, že nezaplatil nejvyšší podání, a, bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání, rozdíl na nejvyšším podání. Na tyto závazky se započítá jistota složená vydražitelem; převyšuje-li jistota tyto závazky, zbývající část se vrátí vydražiteli (odstavec 1). O závazcích podle odstavce 1 rozhodne soud po jednání usnesením (odstavec 2). Nepostačuje-li k úhradě závazků podle odstavce 1 složená jistota, podá vykonavatel podle vykonatelného usnesení uvedeného v odstavci 2 k vymožení potřebných částek návrh na nařízení výkonu rozhodnutí proti vydražiteli (odstavec 3). Částky připadající na náhradu nákladů soud vyplatí státu nebo účastníkům, kterým byly přiznány. Ostatní náhrady připadají do rozdělované podstaty (odstavec 4).
Dovolatel konstruuje nárok na uhrazení pohledávky (představující výplatu složených dražebních jistot) již z toho, že v insolvenčním řízení dlužníka nastala nevyvratitelná domněnka, že sporná pohledávka je sepsána do soupisu majetkové podstaty oprávněně (§225 odst. 3 insolvenčního zákona) a že jiný než insolvenční soud není oprávněn rozhodovat o rozsahu majetkové podstaty, přičemž poukazuje na závěry obsažené v R 48/2015 a v R 32/2015.
Přestože lze dovolateli přisvědčit v závěru, že o rozsahu majetkové podstaty v případě sporu rozhoduje insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, přičemž jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou (srov. R 48/2015), dovolatel pomíjí, že napadené rozhodnutí nespočívá (toliko) na řešení otázky, zda sporná pohledávka náleží do majetkové podstaty (na rozdíl od věci posuzované v R 48/2015). Zapsal-li insolvenční správce do majetkové podstaty pohledávku (insolvenčního) dlužníka za jeho dlužníkem a nastala-li nevyvratitelná domněnka, že tato pohledávka byla pojata do soupisu majetkové podstaty oprávněně, pak soupis majetku podstaty představuje „titul“, kterým insolvenční správce dokládá, že je oprávněn pohledávku vymáhat, resp. postoupit, neosvědčuje však samotnou existenci pohledávky.
Představu, že soupis pohledávky úpadce za jeho dlužníkem do konkursní podstaty úpadce sám o sobě osvědčuje existenci takové pohledávky (její pravost, opodstatněnost), odmítl Nejvyšší soud jako zjevně nepřiléhavou například již v usneseních ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006, ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3367/2008, ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4461/2008, a ze dne 26. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4698/2010 (která jsou, stejně jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V označených rozhodnutích Nejvyšší soud ozřejmil (pro poměry upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), že úpadcův dlužník má možnost uplatnit proti správci konkursní podstaty vymáhajícímu po něm sepsanou pohledávku tytéž argumenty, které by použil na svou obranu (kdyby konkursu nebylo) proti úpadci, tedy i námitku, že „vymáhající věřitel“ žádnou takovou pohledávku nemá (nebo již nemá).
Uvedené závěry jsou beze zbytku uplatnitelné i při posuzování obrany dlužníka v řízení o zaplacení pohledávky (insolvenčního) dlužníka v poměrech insolvenčního zákona. Není zde žádného důvodu, aby se osoba, vůči níž insolvenční správce uplatňuje pohledávku zapsanou do majetkové podstaty dlužníka, nemohl bránit jejímu zaplacení jen proto, že nastala zákonná domněnka dle §225 odst. 3 insolvenčního zákona. Nevyvratitelná domněnka, dle níž je žalovaná pohledávka do soupisu pojata oprávněně, neosvědčuje samotný nárok na žalované plnění.
Nedůvodný je i poukaz dovolatele na R 32/2015, jehož aplikaci na posuzovanou věc dovolatel dovozuje z toho, že soudní exekutor je povinen „vydat případné veškeré prostředky v rámci exekuce získané do majetkové podstaty dlužníka“. Dovolatel totiž pomíjí rozdíl mezi výtěžkem zpeněžení majetku povinného v exekuci a jistotou složenou vydražiteli při dražbě majetku povinného.
Složená jistota obmeškalého vydražitele slouží k úhradě nároků dle §336n o. s. ř. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. dubna 2016, sp. zn. 20 Cdo 87/2016, uveřejněném pod číslem 66/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 66/2017“), ozřejmil, že nároky předjímané §336n odst. 1 o. s. ř. nejsou stejnorodého charakteru. Povinnost obmeškalého vydražitele hradit státu a účastníkům náklady, jež vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním, je konstituována až příslušným soudním rozhodnutím. Obdobně exekuční soud ustanoví z moci úřední povinnost obmeškalému vydražiteli zaplatit „rozdíl na nejvyšším podání“. Pouze nároky na náhradu škody, vzniklé tím, že vydražitel nezaplatil nejvyšší podání, mají jinou povahu. Blíže viz R 66/2017.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. prosince 2015) z tarifní hodnoty ve výši 600 000 Kč podle §7 bod 6., §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, činí 10 700 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 310 Kč jde o částku 13 310 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně 20. prosince 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu