ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.826.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 826/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené Mgr. Janem Hraškem, advokátem, se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17, PSČ 460 01, proti žalovanému Pavlu Gerövi , jako správci konkursní podstaty úpadce P. W., identifikační číslo osoby 15651096, zastoupenému JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, PSČ 702 00, za účasti REALIS-INVEST, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 25872478, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, PSČ 702 00, o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, o žalobě na obnovu řízení podané žalovaným proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2010, č. j. 15 Cmo 252/2009-230, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. července 2009, č. j. 46 Cm 20/2005-179, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 Cm 20/2005, o dovolání žalovaného a vedlejší účastnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2015, č. j. 10 Cmo 25/2014-454, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný a vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení každý částku 1.119,25 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. července 2009, č. j. 46 Cm 20/2005-179, vyloučil ze soupisu konkursní podstaty úpadce P. W. ve výroku blíže specifikované nemovitosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Rozsudkem ze dne 14. ledna 2010, č. j. 15 Cmo 252/2009-230, Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé, ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil co do výše přiznané náhrady nákladů řízení (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 29 Cdo 1920/2010-291 (jež je veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na webových stránkách tohoto soudu; www.nsoud.cz ), odmítl dovolání žalovaného a vedlejší účastnice (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
Proti výše uvedeným rozhodnutím soudu podali žalovaný a vedlejší účastnice žalobu na obnovu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. června 2014, č. j. 46 Cm 20/2005-424, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 46 Cm 20/2005 podanou žalovaným (výrok I.) a vedlejší účastnicí (výrok IV.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě na obnovu řízení, když předchozí zamítavé usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. října 2012, č. j. 46 Cm 20/2005-343, Vrchní soud v Praze k odvoláním žalovaného a vedlejší účastnice usnesením ze dne 12. června 2013, č. j. 10 Cmo 8/2013-363, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. března 2015, č. j. 10 Cmo 25/2014-454, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a II. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaný a vedlejší účastnice společné dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako subjektivně nepřípustné, neboť vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 3/2004“).
Vzhledem k tomu, že občanský soudní řád přiznává vedlejšímu účastníkovi právo podat žalobu na obnovu řízení za podmínek stanovených v §231 odst. 1 o. s. ř., je namístě dodat, že k podání dovolání proti rozhodnutí, kterým by odvolací soud o takové žalobě rozhodl (tedy kterým by rozhodl o právech a povinnostech samotného vedlejšího účastníka), by vedlejší účastník oprávněn byl (podobně jako v případě rozhodnutí týkajících se samotné přípustnosti vedlejšího účastenství). Vedlejší účastnice však v projednávané věci rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí její žaloby na obnovu řízení odvoláním nenapadla. Výrok IV. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2014, č. j. 46 Cm 20/2005-424, proto nabyl samostatně právní moci a odvolací soud napadeným rozhodnutím řešil toliko žalobu na obnovu řízení podanou žalovaným; z tohoto důvodu se v projednávané věci prosadí závěry R 3/2004.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o žalobě na obnovu řízení, může být přípustné v souladu s §238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje s poukazem na §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013, jež pro projednávanou věc není rozhodné; svou dovolací argumentaci tedy nestaví na kritériu zásadního právního významu. Nejvyšší soud však - bez ohledu na dovolatelem nesprávně vymezovanou přípustnost dovolání - posoudil dovolání podle jeho obsahu i z pohledu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2007.
Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je tedy právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Žalobu na obnovu řízení lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §228 odst. 1 o. s. ř. Důvod žaloby (důvod obnovy řízení) může být měněn jen po dobu trvání lhůt k žalobě (srov. §232 odst. 2 o. s. ř.). Uplatněným důvodem žaloby (důvodem obnovy řízení) je soud vázán a nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který byl označen v žalobě nebo který byl uplatněn dodatečně v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky - odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014).
Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož podáním ze dne 4. března 2014 uplatnil v rozporu s §232 odst. 2 o. s. ř. nový důvod obnovy řízení více než tři roky po nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, pročež se jím nebylo možné zabývat pro opožděnost (§233 odst. 2 o. s. ř.). Namítá, že uvedeným podáním neuplatnil nový důvod žaloby na obnovu řízení, nýbrž jím jen rozšířil již uplatněný původní důvod, kterým je neplatnost kupní smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené dne 15. září 2003 (dále jen „kupní smlouva“) mezi žalobkyní a společností WINTER - HAAS spol. s r. o., identifikační číslo osoby 49096737 (nyní v likvidaci, dále jen „společnost“).
V žalobě na obnovu řízení podané 12. března 2012 uvedl dovolatel jako důvod obnovy řízení skutečnost, že v době uzavření kupní smlouvy úpadce již nebyl jednatelem společnosti (funkce mu zanikla 7. srpna 2001), pročež nebyl oprávněn jejím jménem kupní smlouvu uzavřít. V podání ze dne 4. března 2014 uvedl dovolatel jako důvod obnovy i to, že úpadce kupní smlouvu nikdy nepodepsal a jeho podpis na jejím písemném vyhotovení byl zfalšován (k tomu předložil jako důkaz mimo jiné znalecký posudek). Zánik funkce jednatele a nepravost podpisu jsou však dvě odlišné skutečnosti, jež mohou být - za splnění dalších podmínek §228 odst. 1 o. s. ř. - samostatnými důvody pro obnovu řízení (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003).
Závěr odvolacího soudu o opožděnosti druhého z důvodů obnovy řízení (nepravosti podpisu) je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; námitky vůči němu směřující napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Dovolatel zjevně přehlíží, že důvodem pro podání žaloby na obnovu řízení je existence skutečností, rozhodnutí nebo důkazů, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, resp. které nemohly být v původním řízení provedeny. Otázka (ne)platnosti smlouvy je otázkou právní, nikoli novou skutečností, jež by zakládala důvod obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 133/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 1997, pod číslem 33).
Právní důsledky obou dovolatelem tvrzených důvodů obnovy řízení (neplatnost smlouvy či její nezávaznost pro společnost - k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010, a ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 81/2015) jsou tak otázkou právní kvalifikace, již provádí soud, který není vázán právním názorem, jejž si o věci předběžně učinili její účastníci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1790/2016, a judikaturu v něm uvedenou).
Lze dodat, že znalecký posudek (k posouzení pravosti podpisu), jehož zpracování bylo možné zadat již v původním řízení (že by zpracování znaleckého posudku v původním řízení něco bránilo, dovolatel neuvádí), zásadně nepředstavuje důkaz, který účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení [viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu v něm citovanou; k otázce zavinění ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. viz výklad níže].
Podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou důvodem obnovy řízení skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení (v případě, že pro něj mohou současně přivodit příznivější rozhodnutí ve věci). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se přitom podává, že účastník nemohl skutečnost, rozhodnutí či důkaz „bez své viny“ použít v původním řízení tehdy, když o jejich existenci nevěděl (nemohl a neměl vědět) [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2002, sp. zn. 29 Odo 6/2001, či sp. zn. 28 Cdo 321/2003 anebo sp. zn. 21 Cdo 1828/2014).
Posouzení otázky zavinění neuplatnění skutečnosti, rozhodnutí či důkazu v původním řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je přitom věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, neboť závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 29 Cdo 5702/2016, a judikaturu v něm citovanou).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož v řízení nevyplynuly žádné závažné důvody, pro něž dovolatel nemohl skutečnost, že úpadci zanikla funkce jednatele společnosti před uzavřením kupní smlouvy, bez své viny použít v původním řízení, Nejvyšší soud zjevně nepřiměřeným neshledal, neboť dovolatel coby správce konkursní podstaty úpadce byl povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí (§8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), jež zahrnuje i znalost příslušných právních předpisů.
Z obsahu spisu i z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu přitom plyne, že dovolatel o skutečnosti, že se úpadce nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, věděl již v průběhu původního řízení. Coby správce jeho konkursní podstaty proto mohl a měl vědět, že pravomocné odsouzení pro (kvalifikovaný) trestný čin může v konečném důsledku vést k zániku funkce jednatele společnosti s ručením omezeným a tuto skutečnost si mohl a měl ověřit.
Žaloba na obnovu řízení neslouží k nápravě opomenutí účastníka, který svá práva důsledně nehájil v původním řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu též v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva). Ani tato otázka tedy zásadně právně významným napadené rozhodnutí nečiní.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného a vedlejší účastnice bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny zástupce žalobkyně za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání dle §11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - jejíž výše podle §6 odst. 1, §7 bodu 5 a §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu činí 1.550 Kč. Spolu s (jedinou) náhradou paušálních výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 388,50 Kč tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného a vedlejší účastnice celkem částku 2.238,50 Kč, kterou každého z povinných zavázal zaplatit stejným dílem (tj. po 1.119,25 Kč).
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 31. července 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu