ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.60.2017.1
KSPH 35 INS13556/2013
65 ICm 3066/2014
sp. zn. 29 ICdo 60/2017-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké , se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Východočeská leasingová, spol. s r. o., zastoupené Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Buzulucká 678/6, PSČ 160 00, proti žalovanému SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o. , se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2772/1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 61 06 13 44, zastoupenému Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, za účasti Podílové obchodní a. s. , se sídlem v Živanicích 96, PSČ 533 42, identifikační číslo osoby 25 25 82 90, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupené JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1260, PSČ 530 02, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 65 ICm 3066/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Východočeská leasingová, spol. s r. o. , se sídlem v Popovičkách, Na Skalce 25, PSČ 251 00, identifikační číslo osoby 44 46 81 05, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS 13556/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2017, č. j. 65 ICm 3066/2014, 103 VSPH 896/2015-198 (KSPH 35 INS 13556/2013), takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 9. října 2015, č. j. 65 ICm 3066/2014-111, neprominul žalovanému zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku pro uznání téhož soudu ze dne 20. července 2015, č. j. 65 ICm 3066/2014-47 (dále jen „rozsudek pro uznání“) [bod I. výroku], a zamítl návrh žalovaného, aby návrhu na prominutí zmeškání lhůty byl přiznán odkladný účinek (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu (jen) tak, že se návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku pro uznání zamítá. Vycházeje z toho, že žalovaný se proti rozsudku pro uznání odvolal včas a lhůtu k podání odvolání nezmeškal, odvolací soud uzavřel, že návrh na prominutí zmeškání lhůty je bezpředmětný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že potvrdí usnesení insolvenčního soudu, případně, aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, s tím, že věc bude předložena k projednání a rozhodnutí jinému senátu Vrchního soudu v Praze.
Dovolatelka snáší argumenty na podporu závěru, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže v situaci, kdy na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že odvolání proti rozsudku pro uznání bylo podáno v průběhu odvolací lhůty, návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl, namísto toho, aby usnesení insolvenčního soudu potvrdil.
Žalovaný namítá, že dovolání není přípustné jednak proto, že směřuje jen proti důvodům napadeného rozhodnutí, jednak proto, že napadeným rozhodnutím nebyla dotčena práva žalobkyně.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné (v daném případě podle §237 o. s. ř.), předchází ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 věty první, §240 odst. 1 a §218 písm. b/ o. s. ř. posouzení tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech projednávané věci je přitom zřejmé, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto jen v neprospěch žalovaného, neboť nebylo vyhověno jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku pro uznání. Možnost oponovat názoru, že odvolání je včasné, má dovolatelka v řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku pro uznání.
Rozhodnutím odvolacího soudu tedy nebyla dovolatelce způsobena žádná újma, kterou by bylo možné odstranit zrušením nebo změnou tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b/ o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu