Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2017, sp. zn. 29 ICdo 90/2015 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.90.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.90.2015.1
MSPH 89 INS 1186/2008 89 ICm 2065/2012 sp. zn. 29 ICdo 90/2015-134 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně VAVRYS CZ s. r. o. , se sídlem v Luhačovicích, Hradisko 882, PSČ 763 26, identifikační číslo osoby 41601319, zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, proti žalovanému Vítězslavu Prilovi , se sídlem v Praze 8, Křivenická 408/6, PSČ 181 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Barli Invest Consulting a. s., zastoupenému Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Pod Novým lesem 127/44, PSČ 162 00, za účasti společnosti Harrisons realities, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Cihelní 2581/81, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 26858703, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Petrem Burečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, PSČ 702 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 89 ICm 2065/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Barli Invest Consulting a. s. , se sídlem v Praze 4, U Libušiných lázní 7, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 64509567, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 1186/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2015, č. j. 89 ICm 2065/2012, 104 VSPH 677/2014-95 (MSPH 89 INS 1186/2008), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 22. října 2014, č. j. 89 ICm 2065/2012-49, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (VAVRYS CZ s. r. o.) domáhala vůči žalovanému insolvenčnímu správci určení, že má právo na uspokojení pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka ve výši 18.000.000 Kč (vzniklé na základě smlouvy o kontokorentním úvěru č. 3/99 a smlouvy o opakovaném poskytování kontokorentních úvěrů ze dne 12. března 1999 – dále jen „úvěrové smlouvy“) ze zpeněžení majetku poskytnutého dlužníkem k zajištění (blíže označených nemovitostí nacházejících se v katastrálním území a obci Luhačovice, zapsaných na listu vlastnictví číslo 1632 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Klobouky – dále jen „předmětné nemovitosti“) [bod I. výroku]. Dále rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku). Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku ve výši 18.000.000 Kč (vzniklou na základě úvěrových smluv uzavřených dne 12. března 1999 mezi Rodinnou záložnou, spořitelním a úvěrním družstvem a L. B.), a to jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k předmětným nemovitostem na základě zástavní smlouvy č. V2 286/1999 uzavřené dne 12. března 1999 Rodinnou záložnou, spořitelním a úvěrním družstvem jako zástavním věřitelem a Barli Invest Consulting a. s. jako zástavním dlužníkem (dále též jen „zástavní smlouva“). 2/ Na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 25. června 2012 žalovaný popřel pořadí žalobkyní přihlášené pohledávky s tím, že z důvodu absolutní neplatnosti zástavní smlouvy žalobkyni nesvědčí právo na uspokojení ze zajištění. 3/ Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. června 2011, č. j. 12 C 258/2001-357, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2013, č. j. 27 Co 359/2011-412, bylo (v řízení vedeném mezi týmiž účastníky) pravomocně rozhodnuto o tom, že na předmětných nemovitostech nevázne (k zajištění pohledávky z úvěrových smluv) zástavní právo na základě zástavní smlouvy ze dne 12. března 1999. Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že zástavní smlouva, jejímž obsahem mělo být zajištění závazků L. B. (jakožto předsedy představenstva Barli Invest Consulting a. s.) byla v rozporu s ustanovením §196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jenobch. zák.“), uzavřena bez předchozího souhlasu valné hromady zástavního dlužníka a je proto podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“), absolutně neplatná. Na základě neplatné zástavní smlouvy pak nemohlo zástavní právo vzniknout a nemůže ani existovat. Na tomto základě dospěl insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §2 písm. g) a §166 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) – k závěru, že zástavní právo na předmětných nemovitostech nevázne a žalobkyní přihlášená pohledávka tudíž není pohledávkou zajištěnou, jíž by bylo možné z takového majetku uspokojit. Přitom zdůraznil, že otázka existence zástavního práva již byla pravomocně vyřešena v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 359/2011, jehož se jak žalobkyně, tak žalovaný zúčastnili. Z odůvodnění rozhodnutí vydaných v označeném řízení je pak zřejmé, že soudy se „důkazně a argumentačně“ vypořádaly „se všemi tvrzeními a námitkami účastníků“ a lze z nich proto (jako z rozhodnutí „plně způsobilých nahradit dokazování“) vycházet i v nyní projednávané věci. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že zástavní smlouva je pro rozpor s ustanovením §196a odst. 1 obch. zák. absolutně neplatná a na předmětných nemovitostech tudíž nevázne zástavní právo zajišťující žalobkyní přihlášenou pohledávku. Na základě rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 359/2011, jež se otázkou existence zástavního práva zabývaly, bylo ostatně zástavní právo také již vymazáno z katastru nemovitostí. Za opodstatněné neměl odvolací soud ani výhrady žalobkyně, která poukazovala na skutečnost, že otázkou platnosti zástavní smlouvy se zabýval (byť v řízení, jehož se žalovaný neúčastnil) s opačným výsledkem také Krajský soud v Brně. Potud odvolací soud zdůraznil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. června 2009, č. j. 15 Cm 74/2006-193, sice určil, že pohledávka žalobkyně přihlášená v konkursu vedeném na majetek L. B. ve výši 18.000.000 Kč je po právu, a to včetně práva na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí, z odůvodnění tohoto rozhodnutí je ovšem zřejmé, že soud se v dané věci nezabýval tím, zda v době uzavření zástavní smlouvy byly splněny i podmínky vyžadované ustanovením §196a obch. zák. Pro úplnost odvolací soud doplnil, že důkazní prostředky, jimiž žalobkyně nově (až v nyní projednávané věci) hodlala prokazovat, že uzavření zástavní smlouvy ve skutečnosti předcházel souhlas valné hromady společnosti zástavního dlužníka (předložená kopie zápisu z valné hromady ze dne 11. března 1999 a výslech L. B. a jeho manželky), nelze mít za věrohodné, resp. za způsobilé uvedené tvrzení prokázat. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny, eventuálně jsou tyto otázky rozhodovány dovolacím soudem rozdílně. Podle dovolatelky jde o především otázku „závaznosti protichůdných výroků různých pravomocných rozhodnutí (jiných) soudů pro soud v tomto nalézacím řízení“. Dovolatelka je přesvědčena, že v situaci, kdy zde existuje více vzájemně si odporujících „ex lege pro soud závazných výroků“ (řešících otázku existence zástavního práva rozdílně), nemůže soud vycházet při svém rozhodování ze žádného z nich a musí sám objasnit skutkový stav věci, tj. sám dokazováním zjistit rozhodné skutečnosti a tyto náležitě posoudit. Dovolatelka dále vytýká soudům obou stupňů, že odmítly provést dovolatelkou navržené důkazy a svůj postup ani řádně neodůvodnily. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za věcně správné. Podle žalovaného nelze rozhodnutí vydaná v obou výše označených řízeních považovat za navzájem si konkurující již z toho důvodu, že ve věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 15 Cm 74/2006 šlo o určení pravosti pohledávky žalobkyně uplatněné v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce L. B., přičemž soud se otázkou platnosti zástavní smlouvy z pohledu ustanovení §196a obch. zák. – na rozdíl od rozhodnutí vydaných v řízení vedeném Okresním soudem ve Zlíně – vůbec nezabýval. Nelze navíc pominout, že v obou řízeních se též lišil okruh účastníků. Podle žalovaného soudy nižších stupňů nijak nepochybily ani tím, že neprovedly žalobkyní navržené důkazy. V situaci, kdy oba soudy (správně) vyšly z pravomocného rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně, jímž bylo určeno, že zástavní právo na předmětných nemovitostech nevázne, bylo by další dokazování k této otázce již zjevně nadbytečné. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelkou otevřené, dosud v daných souvislostech dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle §135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Podle ustanovení §159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že žalobkyně přihláškou uplatnila „jen“ zástavní pohledávku v insolvenčním řízení vedeném ohledně majetku zástavního dlužníka (odlišného od dlužníka osobního). Povahou nároku věřitele, který má vůči dlužníku pouze zástavní pohledávku, se přitom Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněném pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že: 1/ Spor o právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění je svou podstatou sporem o výhodnější (přednostní) pořadí uspokojení přihlášené pohledávky a jako takový je v úpadkovém právu tradičně vnímán jako spor o pořadí pohledávky. Tomu pro insolvenční řízení odpovídá dikce ustanovení §195 insolvenčního zákona, jež určuje, že o popření pohledávky co do jejího pořadí jde i tehdy, je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. 2/ Ustanovení §196 odst. 2 insolvenčního zákona obsahuje pravidlo, které respektuje zvláštní povahu pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení nikoliv jako osobní pohledávka věřitele vůči jeho osobnímu dlužníku, nýbrž (jen) z titulu zajištění – dlužník je pouze osobou, která svým majetkem zajišťuje pohledávku věřitele vůči jinému (osobnímu) dlužníku. V takovém případě totiž popření pořadí pohledávky spočívající v popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nutně vede i k zásahu do podstaty přihláškou uplatněné pohledávky (co do její pravosti nebo výše), jelikož bez práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nemá věřitel důvod vůči dlužníku, jenž není jeho osobním dlužníkem, cokoliv přihlásit. 3/ Proto také ustanovení §196 odst. 2 insolvenčního zákona pro tento případ vysvětluje, že oproti obecnému pravidlu plynoucímu z dikce §196 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona má popření pořadí pohledávky spočívající v popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky. Na tom, že jde ve smyslu §195 insolvenčního zákona o popření pořadí pohledávky, při kterém podává žalobu o určení pořadí vždy přihlášený věřitel (lhostejno, zda zajištěná pohledávka je pohledávkou vykonatelnou), ustanovení §196 odst. 2 insolvenčního zákona ničeho nemění. Pro poměry dané věci lze již na základě výše řečeného uzavřít, že pro výsledek řízení, ve kterém se žalobkyně jako zástavní věřitelka domáhá určení, že má právo na uspokojení přihlášené (zástavní) pohledávky ze zajištění (z výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí) v insolvenčním řízení vedeném na majetek zástavního dlužníka, nemohl být významný (určující) výsledek řízení o určení pravosti osobní pohledávky přihlášené do insolvenčního (konkursního) řízení vedeného na majetek vůči osobnímu dlužníku dovolatelky (vůči němu žalobkyně zástavní pohledávku nemá). Nesprávnost názoru dovolatelky, podle něhož soudy nižších stupňů nemohly při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku v projednávané věci pominout závěry vyslovené ohledně existence zástavního práva k předmětným nemovitostem v rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 Cm 74/2006, je pak (odhlédnuto od toho, že označené rozhodnutí otázku platnosti zástavní smlouvy z pohledu ustanovení §196a obch. zák. vůbec neřeší) zjevná i ze skutečnosti, že žalovaný insolvenční správce nebyl účastníkem řízení, v němž bylo takové rozhodnutí vydáno. Nemůže být pochyb o tom, že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení (a ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné), nepůsobí závaznost (materiální účinky právní moci) rozhodnutí soudu. Skutečnost, že pravomocné rozhodnutí soudu je závazné pro "všechny orgány", neznamená, že by takový orgán mohl z pravomocného rozhodnutí soudu vždy bez dalšího vycházet. Pro soudy, správní úřady a jiné orgány je výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný – nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého – jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný "orgán" při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2016, sp. zn. 21 Cdo 692/2016, včetně judikatury tam citované). Ať již tedy výrokem rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2009, č. j. 15 Cm 74/2006-193, bylo o žalobě na určení pravosti pohledávky žalobkyně a práva na oddělené uspokojení rozhodnuto jakkoli, byl tento rozsudek závazný jen pro ty, kteří se účastnili řízení, v němž byl vydán. Žalovaný insolvenční správce přitom takovou osobou zjevně není. Odvolací soud konečně v poměrech dané věci nijak nepochybil ani v tom, vyšel-li při posouzení otázky, zda na předmětných nemovitostech vázne zástavní právo zajišťující pohledávku žalobkyně z úvěrových smluv, naopak z výsledku řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 258/2001. Posouzení otázky existence zástavního práva zde totiž představovalo samotný předmět sporu, přičemž (negativní) odpověď na uvedenou otázku soudy vyslovily přímo ve výroku (pravomocného) rozhodnutí (srov. v této souvislosti též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009). Jestliže již bylo (rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. června 2011, č. j. 12 C 258/2001-357, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2013, č. j. 27 Co 359/2011-412) mezi účastníky o neexistenci zástavního práva pravomocně rozhodnuto, je zřejmé, že soudy nižších stupňů nemohly v nyní projednávané věci posoudit tuto otázku odlišně (vycházet z jiného závěru o existenci nároku mezi týmiž účastníky). Jinak řečeno, je-li předchozí rozhodnutí podle ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. zavazující pro účastníky řízení, nemůže žalobkyně v dalším řízení (pomíjejíc subjektivní závaznost takového rozhodnutí) tvrdit a prokazovat, že právní následek, který již byl pravomocně stanoven, není správný. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud zamítl a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. prosince 2015) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Jde o incidenční spor, který je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosoudní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, jde o částku 3.400 Kč; s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 21. 12. 2017 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2017
Spisová značka:29 ICdo 90/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.90.2015.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Insolvence
Insolvenční řízení
Zástavní právo
Dotčené předpisy:§135 odst. 2 o. s. ř.
§159a o. s. ř.
§196 IZ.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2019-11-03