ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.13.2017.1
KSBR 29 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 13/2017-B-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka I. G. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 4083/14, PSČ 695 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS XY, o zproštění funkce insolvenčního správce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2016, č. j. KSBR 29 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka potvrdil usnesení ze dne 11. května 2016, č. j. KSBR 29 INS XY, jímž Krajský soud v Brně zamítl návrh dlužníka (I. G.) na zproštění Mgr. Petra Fišera funkce insolvenčního správce.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Výkladem §32 ve spojení s §36 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněném pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněném pod číslem 58/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tato rozhodnutí jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu). V nich vysvětlil, že §32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
V označených rozhodnutích dále Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodovací praxi soudů při výkladu §32 odst. 1 insolvenčního zákona sjednotil již tím, že pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL XY, podle něhož důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu §32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení §36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s §225 odst. 4 nebo s §226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž mimo jiné uzavřel, že insolvenční správce neporušil své povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, když vyřadil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka movité věci [viz oznámení insolvenčního správce ze dne 5. června 2012 (B-23)], ohledně nichž vyšlo v průběhu insolvenčního řízení najevo, že na základě kupních smluv uzavřených dlužníkem (jako prodávajícím) jsou ve vlastnictví třetích osob (kupujících), a když proti těmto osobám podal žaloby na zaplacení pohledávek z titulu neuhrazených kupních cen, je s těmito judikatorními závěry v souladu.
Na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem nelze usuzovat ani z pohledu námitky, že insolvenční správce vyřadil movité věci ze soupisu, aniž by bylo rozhodnuto ve věci příslušným soudem [dovolatel zjevně míní rozhodnutí insolvenčního soudu o žalobách na vyloučení těchto movitých věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (C1-1 a C2-1)].
Nejvyšší soud již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že pochybnost o tom, zda jiná osoba uplatnila důvodné námitky proti tomu, aby věc byla zařazena do podstaty, může být vyřešena (samozřejmě za předpokladu, nebrání-li tomu dříve učiněný pokyn konkursního soudu) - a to i poté, co již byla soudem učiněna výzva k podání vylučovací žaloby - mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem konkursní podstaty nebo tak, že správce námitkám této osoby dobrovolně vyhoví a věc ze soupisu vyřadí (srov. bod XXIX. stanoviska, str. 199 /375/). K tomuto závěru, jenž se uplatní i v případě, že vylučovací žaloba již byla podána, se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 30. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 3091/2011.
Jakkoliv pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy /a to zpravidla záměrně/ odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání) [srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], důvod k popření judikatorních zásad, formulovaných k postupu správce konkursní podstaty při „dobrovolném“ vyřazení majetku ze soupisu majetkové podstaty (bez ohledu na existenci sporu o příslušnost tohoto majetku k majetkové podstatě) na poli práva konkursního v právu insolvenčním dán není. K tomu srov. i výslovnou úpravu tohoto postupu insolvenčního správce v ustanovení §217 odst. 2 insolvenčního zákona účinnou od 1. ledna 2014.
Důvod připustit dovolání není dán ani na základě výhrady, že insolvenční správce postupoval pasivně, když vycházel jen ze sdělení dlužníka a jím předložených listin, což mohlo vést k neúspěchu v soudních sporech týkajících se „rozšíření majetkové podstaty“. Dovolatel totiž neuvádí, v čem konkrétně spočívala „pasivita“ insolvenčního správce, a nepolemizuje se závěry odvolacího soudu, podle nichž insolvenční správce postupoval správně (s náležitou péčí), když ve prospěch majetkové podstaty podal žaloby na zaplacení dlužníkových pohledávek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu