ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.134.2017.1
KSOS 40 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 134/2017-P1-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka J. S. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 1, o dovolání věřitele č. 1, soudního exekutora J. K. , Exekutorský úřad XY, se sídlem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2016, č. j. KSOS 40 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. září 2016, č. j. KSOS 40 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) odmítl přihlášku pohledávky č. P1 věřitele č. 1, soudního exekutora J. K., Exekutorský úřad XY (dále jen „věřitel“), a určil, že právní mocí tohoto usnesení účast věřitele v insolvenčním řízení končí.
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Věřitel přihlásil podáním doručeným insolvenčnímu soudu 31. března 2016 do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 8.107 Kč.
[2] Při přezkumném jednání, konaném 11. srpna 2016, jehož se věřitel nezúčastnil, popřeli pohledávku jako nevykonatelnou co do pravosti insolvenční správce a dlužník.
[3] Insolvenční správce vyrozuměl věřitele o popření pohledávky podáním ze dne 18. srpna 2016, doručeným věřiteli téhož dne.
[4] Věřitel v zákonem stanovené lhůtě, jež uplynula 12. září 2016, nepodal žalobu na určení pravosti pohledávky.
Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že k popřené pohledávce se v souladu s ustanovením §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nepřihlíží. Proto přihlášku odmítl podle §185 insolvenčního zákona. K odvolání věřitele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud vyšel dále z toho, že:
[1] Věřitel sice přihlásil pohledávku jako vykonatelnou, nicméně insolvenční správce při jejím předběžném posouzení dospěl k závěru, že jde o pohledávku nevykonatelnou a jako nevykonatelnou ji zařadil na přezkumné jednání.
[2] Poté, co insolvenční správce při přezkumném jednání na „tento rozpor“ upozornil, insolvenční soud dle §191 odst. 2 insolvenčního zákona rozhodl, že pohledávka bude přezkoumána jako nevykonatelná.
[3] Insolvenční správce věřitele ve vyrozumění řádně poučil o tom, že pohledávka, byla jako nevykonatelná popřena insolvenčním správcem a dlužníkem, a rovněž o tom, v jaké lhůtě musí věřitel podat žalobu na určení pravosti pohledávky proti insolvenčnímu správci i dlužníku, a jaké jsou následky, pokud se tak nestane.
Odvolací soud zdůraznil, že za dané situace byl k podání určovací žaloby legitimován věřitel, nikoliv insolvenční správce, dodávaje, že kdyby se v průběhu řízení o žalobě ukázalo, že jde o pohledávku vykonatelnou, nebyl to důvod k zamítnutí žaloby.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v závěrech, na nichž spočívá, je napadené rozhodnutí souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 42/2010, uveřejněném pod číslem 13/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), ozřejmil, že zmeškání lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky popřené insolvenčním správcem je (vzhledem k jednoznačné dikci §198 odst. 1 věty třetí části věty před středníkem insolvenčního zákona) důvodem k vydání rozhodnutí o odmítnutí přihlášky ve smyslu ustanovení §185 insolvenčního zákona.
V usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněném pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2013“), Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel, jehož přihlášenou pohledávku popřel insolvenční správce nebo dlužník (bez zásahu insolvenčního soudu) jako „nevykonatelnou“ a který zmeškal lhůtu k podání žaloby o určení pravosti nebo výše pohledávky určenou ve vyrozumění (výzvě) insolvenčního správce dle §197 odst. 2 insolvenčního zákona, nemá v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí o odmítnutí přihlášky, jež se opírá o ustanovení §198 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením §185 insolvenčního zákona, k dispozici (jako účinnou) obranu založenou na tvrzení, že výzvu ignoroval proto, že má za to, že přihlášená pohledávka je pohledávkou „vykonatelnou“ (pro niž platí režim ustanovení §199 insolvenčního zákona).
Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že pouze v rámci řádně zahájeného incidenčního sporu (by) bylo možné prověřit výhradu, že pohledávka je vykonatelná.
Závěry obsažené v R 105/2013, jež Nejvyšší soud přijal při výkladu insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2010, se přitom uplatní i v poměrech této věci, na níž je s přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince 2016, jestliže, jak správně poznamenal odvolací soud, rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným do skončení přezkumného jednání, které se nedoručuje a proti němuž není přípustný opravný prostředek (§191 odst. 2 věty třetí insolvenčního zákona) bylo v pochybnostech postaveno najisto, že pohledávka se považuje pro účely jejího přezkoumání za „nevykonatelnou“ (B-2).
Důvod cokoli měnit na této své judikatuře neshledává Nejvyšší soud ani na základě dovolání. Dovolatelův názor, že v případě bagatelních pohledávek jde o výjimečné případy, které odůvodňují „odchýlení se od zákonného textu“, vycházející z toho, že poplatková povinnost spolu s nákladovou imunitou insolvenčního správce ve sporu o pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek představují překážky k přístupu k soudu a znamenají porušení práva věřitele na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nesdílí.
Považuje-li dovolatel zásah do těchto svých práv „o to pádnější, že insolvenční správce popřel pohledávku jako nevykonatelnou, přestože byla přihlášena jako vykonatelná“, pak přehlíží, že zvýšené náklady (např. na soudním poplatku z incidenční žaloby), které by byl nucen vynaložit k podání žaloby (dle §198 odst. 1 insolvenčního zákona), ačkoli do insolvenčního řízení vskutku přihlásil vykonatelnou pohledávku (s níž bylo chybně nakládáno jako s pohledávkou „nevykonatelnou“), mohly být v incidenčním sporu nahrazeny rozhodnutím o separaci nákladů dle §202 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. opět R 105/2013).
K tomu, že úprava „nákladové imunity insolvenčního správce“ obsažená v ustanovení §202 odst. 1 insolvenčního zákona není úpravou odporující ústavnímu pořádku České republiky, srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. března 2013, sp. zn. I. ÚS 2739/12, nebo ze dne 9. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1313/15 (jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu