ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.16.2015.1
KSOS 33 INS 25292/2013
sp. zn. 29 NSČR 16/2015-A-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka ALPINE BAU GmbH , se sídlem se sídlem v Rakouské republice, A-5071, Wals bei Salzburg, Alte Bundesstrasse 10 a současně též Vídeň, A-1239, Oberlaaerstrasse 276, zapsaného ve firemní knize Rakouské republiky, u Zemského soudu Salzburg pod zn. FN 58237v, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 25292/2013, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Mgr. Adama Sigmunda , advokáta, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, jako správce konkursní podstaty úpadce UNO-CENTER, s. r. o., identifikační číslo osoby 61855197, zastoupeného Prof. Dr. Alexandrem Bělohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Havanská 857/20, PSČ 170 00, 2/ International Trade & Economic Services s. r. o. , se sídlem v Rudné, V Aleji 983/15, PSČ 252 19, identifikační číslo osoby 26447932, a 3/ Ing. Jiřího Hanáka , se sídlem v Ostravě, Hradeckého 309, PSČ 720 00, jako insolvenčního správce dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s. r. o., identifikační číslo osoby 15504158, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2014, č. j. KSOS 33 INS 25292/2013, 1 VSOL 171/2014-A-53, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 3. ledna 2014, č. j. KSOS 33 INS 25292/2013-A-33, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“), rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele Mgr. Adama Sigmunda, jako správce konkursní podstaty úpadce UNO-CENTER, s. r. o., směřujícímu vůči dlužníku ALPINE BAU GmbH, a podanému 11. září 2013, tak, že:
1/ Zamítl návrh, aby byl zjištěn úpadek dlužníka a rozhodnuto o způsobu řešení úpadku konkursem, a o tom, že jde o vedlejší řízení ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení“ nebo „nařízení o úpadkovém řízení“) [ česká verze nařízení byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004 ] (bod I. výroku).
2/ Uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit dlužníku do 3 dnů od právní moci usnesení, na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude stanovena zvláštním rozhodnutím (bod II. výroku).
3/ Zamítl návrh na ustanovení předběžného správce (bod III. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z článků 3 odst. 2, 27 a 29 nařízení a z ustanovení §97 odst. 3 a §105 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
[3] Ohledně dlužníka probíhá v Rakousku hlavní úpadkové řízení na základě rozhodnutí obchodního soudu ve Vídni ze dne 11. července 2013.
[4] Dlužník měl v České republice zapsánu v obchodním rejstříku do 23. srpna 2013 organizační složku.
[5] Podmínka pro zahájení vedlejšího úpadkového řízení spočívající v existenci provozovny na území České republiky je splněna. Existenci provozovny je třeba zkoumat k době, kdy byl podáván insolvenční návrh, respektive k době bezprostředně předcházející. Následné úkony dlužníka (či správce hlavního řízení), ať již faktické (ukončení činnosti) či formální (např. výmaz organizační složky z obchodního rejstříku) již logicky nemohou mít na posouzení existence provozovny vliv. V projednávané věci byl první insolvenční návrh (ohledně kterého bylo řízení zastaveno pro nesprávné označení dlužníka) podán již 29. července 2013. V té době byla v obchodním rejstříku zapsána organizační složka, proto je dán závěr o existenci provozovny.
[6] Podmínky pro zahájení vedlejšího úpadkového řízení (však) přesto nejsou dány, neboť insolvenční navrhovatel nedoložil existenci své pohledávky vůči dlužníku.
[7] K podání ze dne 16. prosince 2013, jímž do insolvenčního řízení přistoupil jako další insolvenční navrhovatel druhý insolvenční navrhovatel (International Trade & Economic Services s. r. o.), insolvenční soud nepřihlédl, maje tento postup za obstrukční [ rozporný s ustanovením §2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ] .
[8] Usnesením ze dne 3. ledna 2014, č. j. KSOS 33 INS 25292/2013-A-41, pak insolvenční soud vyčíslil náhradu nákladů řízení přiznaných dlužníku k tíži insolvenčního navrhovatele částkou 137.499,33 Kč.
[9] Proti oběma usnesením insolvenčního soudu podal první insolvenční navrhovatel odvolání. Podáním došlým insolvenčnímu soudu 23. prosince 2013 přistoupil do insolvenčního řízení jako další insolvenční navrhovatel třetí insolvenční navrhovatel (Ing. Jiří Hanák, jako insolvenční správce dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s. r. o.), který rovněž podal odvolání proti oběma usnesením insolvenčního soudu. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci:
1/ usnesením ze dne 28. srpna 2014, č. j. KSOS 33 INS 25292/2013, 1 VSOL 171/2014-A-53, tak, že zrušil usnesení insolvenčního soudu č. j. KSOS 33 INS 25292/2013-A-33, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení;
2/ usnesením ze dne 29. srpna 2014, č. j. KSOS 33 INS 25292/2013, 1 VSOL 171/2014-A-55, tak, že zrušil usnesení insolvenčního soudu č. j. KSOS 33 INS 25292/2013-A-41, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[10] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení článku 2 písm. h/, článku 3 odst. 2 a 3, článku 27 a článku 29 nařízení, z ustanovení §97 odst. 3, §105 a §107 insolvenčního zákona, jakož i z ustanovení §219a odst. 1 písm. a/ a §221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. – dospěl po přezkoumání usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu k následujícím závěrům:
[11] V posuzované věci není sporu o tom, že dlužník má středisko hlavních zájmů (dále též jen „COMI“) v Rakousku, kde je vedeno hlavní úpadkové řízení. Odvolací soud se proto zabýval otázkou, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů k zahájení vedlejšího úpadkového řízení. Organizační složka dlužníka zapsaná v obchodním rejstříku vykonávala určitou podnikatelskou činnost, přičemž při posuzování této organizační složky jako provozovny ve smyslu článku 2 písm. h/ nařízení vycházel odvolací soud s rozsudku Soudního dvora Evropské Unie (dále též jen „SDEU“) ve věci Interedil [jde o r ozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 20. října 2011, ve věci Interedil, Srl, v likvidaci, C-396/09, Sbírka rozhodnutí, s. I-09915 ] , s akcentem na zjistitelnost existence provozovny pro věřitele. K tomu dále uvedl, že má-li společnost zřízenu organizační složku, mohou věřitelé usuzovat, že dlužník prostřednictvím organizační složky vykonává určitou činnost, nikoliv jen přechodnou, a že zde má tedy provozovnu. To, že lze obecně presumovat, že organizační složka je provozovnou dlužníka, vyplývá rovněž z rozsudku SDEU ve věci Eurofood [jde o rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 2. května 2006, ve věci Eurofood IFSC Ltd., C-341/04, Sbírka rozhodnutí, I-03813]. K tomu, že organizační složka byla vymazána z obchodního rejstříku krátce před zahájením insolvenčního řízení, nelze přihlížet. Existenci provozovny je třeba zkoumat k datu, kdy byl podáván insolvenční návrh, respektive k době bezprostředně předcházející podání insolvenčnímu návrhu, Tento závěr rovněž odpovídá závěrům vyjádřeným v rozsudku SDEU ve věci Susanne Staubnitz – Schreiber, [jde o rozsudek soudního dvora (velkého senátu) ze dne 17. ledna 2006, ve věci Susanne Staubnitz – Schreiber, C 1/04 ] (byť v něm šlo o přesun COMI po zahájení řízení).
[12] Závěr insolvenčního soudu, že dlužník měl v rozhodné době na území České republiky provozovnu ve smyslu článku 2, písm. h/ nařízení a je tedy dána pravomoc českých soudů vést vedlejší úpadkové řízení dle článku 3 odst. 2 nařízení, je tudíž správný.
[13] Insolvenční soud však zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a v odvolacím řízení nemohla být zjednána náprava; měl totiž jako s dalším insolvenčním navrhovatelem jednat i s druhým insolvenčním navrhovatelem, když jen z toho, že přistoupil do řízení bezprostředně před nařízeným jednáním, nelze dovozovat, že druhý insolvenční navrhovatel zneužívá výkonu svých práv nebo jedná v rozporu s dobrými mravy. Proto odvolací soud podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a/ a §221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[14] Zrušení usnesení o vyčíslení náhrady nákladů řízení (usnesením ze dne 29. srpna 2014), odůvodnil odvolací soud tím, že jde o výrok závislý na výrocích odklizených zrušujícím usnesením ze dne 28. srpna 2014.
[15] Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 28. srpna 2014 podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.). V dovolání pak snáší argumenty ve prospěch závěru, že odvolací soud nesprávně odpověděl otázku, zda je splněna podmínka, že dlužník má na území České republiky v době zahájení insolvenčního řízení provozovnu ve smyslu nařízení. K tomu především uvádí, že pojem „zahájení řízení“ jako autonomní pojem práva Evropské Unie vyložil SDEU ve věci Eurofood a Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006 [ jde o usnesení uveřejněné pod číslem 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 87/2008“) [ které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ], tak, že jím je vydání rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení (v českých poměrech typově rozhodnutí o úpadku dlužníka).
[16] Dovolatel rovněž usuzuje, že je důvod předložit SDEU předběžnou otázku, zda existenci provozovny dlužníka na území členského státu, kde byl podán návrh na zahájení vedlejšího úpadkového řízení, má být posuzována:
1/ k okamžiku podání návrhu na zahájení hlavního úpadkového řízení, nebo
2/ k okamžiku zahájení hlavního úpadkového řízení, nebo
3/ k okamžiku podání návrhu na zahájení vedlejšího úpadkového řízení, nebo
4/ k okamžiku zahájení vedlejšího úpadkového řízení.
V návaznosti na odpověď na tuto otázku pak formuluje i další otázku.
[17] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[18] Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[19] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[20] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[21] K vymezení pojmu „zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení“ ve smyslu nařízení o úpadkovém řízení se Nejvyšší soud vyjádřil již v R 87/2008. V něm citoval ustálenou judikaturu SDEU, podle které článek 16 odst. 1 první pododstavec nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že za rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení ve smyslu tohoto ustanovení se považuje rozhodnutí vydané soudem členského státu, ke kterému byl za tímto účelem podán návrh na zahájení řízení uvedeného v příloze A téhož nařízení, vycházející z úpadku dlužníka, jestliže toto rozhodnutí zahrnuje zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem, a jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C daného nařízení. Toto zbavení práva nakládat s majetkem znamená, že dlužník pozbude oprávnění vykonávat správu svého majetku (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 58). Úvaha obou soudů je tedy minimálně nepřesná již v tom, že spojení „zahájení úpadkového řízení“ ve smyslu nařízení vykládaly v kontextu českého procesního práva (jako den zahájení insolvenčního řízení, tedy den, kdy insolvenčnímu soudu došel insolvenční návrh prvního insolvenčního navrhovatele ). Dovolání je tudíž potud důvodné, přičemž k přijetí tohoto závěru není (nebylo) zapotřebí klást SDEU předběžné otázky formulované dovolatelem.
[22] Závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ve výkladu pojmu „zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení“ nepřesné (nesprávné), však bez dalšího nevede ke zrušení napadeného rozhodnutí. Jediným důvodem pro zrušení rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu byla podle odvolacího soudu vada řízení spočívající v tom, že insolvenční soud nesprávně nejednal jako s účastníkem řízení s druhým insolvenčním navrhovatelem (z obsahového hlediska vystihuje tato skutečnost tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.). Důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí by tedy byl dán, jen kdyby neobstály závěry odvolacího soudu v tomto ohledu (i při zkoumání mezinárodní příslušnosti soudu je třeba dbát základních procesních práv všech účastníků řízení). Srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolatel ovšem tuto otázku dovoláním vůbec neotevřel, čímž Nejvyššímu soudu znemožnil se k ní vyjádřit Uplatněným dovolacím důvodem je totiž Nejvyšší soud vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[23] Ostatně, z dovolatelova dovolacího návrhu je zjevné, že se sám dožaduje toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, tedy stejného procesního výsledku jako je ten, k němuž vedlo dovoláním napadené zrušující usnesení odvolacího soudu (byť zčásti založené na argumentaci, s níž dovolatel nesouhlasil).
[24] Jelikož (procesní) důvod, pro který odvolací soud zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu , dovolatel dovolacímu přezkumu neotevřel, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu