ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.36.2015.1
KSPH 36 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 36/2015-A-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice V. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, K Radotínu 15, PSČ 156 00, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Creatis, a. s. , se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00553166, zastoupeného JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, PSČ 118 00 a 2/ Architektonického ateliéru BETA, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze 5, Seydlerova 2152/1, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00548324, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS XY, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze , o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2015, č. j. KSPH 36 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 23. října 2014, č. j. KSPH 36 INS XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužnice (bod I. výroku), prohlásil na majetek dlužnice konkurs (bod II. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod III. výroku), určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (bod IV. výroku), uložil prvnímu insolvenčnímu navrhovateli, aby v určené lhůtě zaplatil soudní poplatek (bod V. výroku), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 2 měsíců (s poučením o následcích zmeškání lhůty) [bod VI. výroku], vyzval věřitele, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva k majetku dlužnice uplatňují (bod VII. výroku), nařídil přezkumné jednání (bod VIII. výroku), svolal schůzi věřitelů (bod IX. výroku), vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužnici, aby napříště neposkytovaly plnění dlužnici, ale insolvenčnímu správci (bod X. výroku), uložil insolvenčnímu správci, aby předložil soudu zpracovaný seznam přihlášených pohledávek (bod XI. výroku) a oznámil, že bude svá rozhodnutí zveřejňovat v insolvenčním rejstříku (bod XII. výroku).
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil (s výjimkou bodu V. výroku) usnesení insolvenčního soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §7 a §136 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovení §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – zdůraznil, že rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka vydané v insolvenčním řízení zahájeném na návrh věřitele musí být (bez ohledu na stanovisko dlužníka) vždy náležitě a přesvědčivým způsobem odůvodněno. Tomuto požadavku však v projednávané věci insolvenční soud nedostál.
Insolvenčnímu soudu lze (na základě výsledků dosavadního řízení) podle odvolacího soudu přisvědčit v závěrech, podle kterých první insolvenční navrhovatel byl oprávněn (jako postupitel pověřený postupníkem podle §530 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, k vymáhání postoupené pohledávky vůči dlužnici) podat v dané věci insolvenční návrh a že v řízení byla osvědčena existence pohledávek více věřitelů (kromě pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele dále pohledávek Finančního úřadu Praha – západ a České správy sociálního zabezpečení) v celkové výši 2,6 mil. Kč, které dlužnice neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
Nepřezkoumatelným je však rozhodnutí insolvenčního soudu v části, v níž se vypořádává s obranou dlužnice (vyvracející domněnku její platební neschopnosti) založenou na tvrzení, že majetek dlužnice postačuje k úhradě zjištěných pohledávek věřitelů. Insolvenční soud popsal svá zjištění ohledně majetku dlužnice a jeho likvidity (použitelnosti k úhradě zjištěných pohledávek) „velmi vágně“, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých konkrétních zjištění dovodil, že jde „o majetek obtížně zpeněžitelný, k úhradě zjištěných pohledávek nepoužitelný a tudíž ve smyslu shora uvedeného nedostatečný“.
Obdobnými nedostatky pak trpí odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu rovněž ve vztahu k závěru o existenci pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele a pohledávky P. D. Insolvenční soud sice ohledně těchto pohledávek provedl dokazování, v odůvodnění svého rozhodnutí však již neuvedl, jaká skutková zjištění učinil z jednotlivých důkazů a jaké závěry z těchto zjištění následně dovodil.
Dovolání dlužnice proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (s přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Prostřednictvím námitek, podle nichž 1/ nebylo rozhodnuto o vznesené námitce podjatosti soudce, kterému byla daná věc přidělena, 2/ dlužnice byla odňata svému zákonnému soudci a 3/ insolvenční soud upřel dlužnici (tím, že jí nedoručil stejnopis insolvenčního návrhu druhého insolvenčního navrhovatele) právo se k věci vyjádřit ještě před rozhodnutím o insolvenčním návrhu, dovolatelka uplatňuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vady řízení (ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. e/ a f/ a odst. 3 o. s. ř.), které však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a jejich prostřednictvím tudíž ani nelze založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. má Nejvyšší soud za právně bezvýznamnou rovněž argumentaci dovolatelky, podle níž odvolací soud „mohl bez dalšího rozsáhlého dokazování sám ve věci rozhodnout a nebylo namístě věc vracet zpět k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti (k tomu srov. např. důvody usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněného pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) opakovaně vysvětlil, že je-li dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede tato skutečnost jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).
Jestliže odvolací soud v poměrech dané věci uzavřel, že rozhodnutí insolvenčního soudu je – co do závěru o (ne)důvodnosti obrany dlužnice vyvracející domněnku své platební neschopnosti – nepřezkoumatelné, neboť insolvenční soud nerespektoval zásady uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., neměl odvolací soud jinou možnost, než odvoláním napadené rozhodnutí podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř zrušit (srov. v této souvislosti též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2001, pod číslem 14, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil např. též v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí insolvenčního soudu přitom dovoláním zpochybněn nebyl a Nejvyšší soud jej tudíž (jsa vázán obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu) nemohl přezkoumat (viz ustanovení §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
V situaci, kdy důvodem kasace rozhodnutí insolvenčního soudu byla jeho nepřezkoumatelnost, nemohou přípustnost dovolání založit ani výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje aktivní legitimaci prvního insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici a státnímu zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu