ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.74.2015.1
MSPH 79 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 74/2015-A-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka K. Ř ., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, PSČ 110 00, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Trading CZ s. r. o. , se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27243133, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, 2/ CUBICK CZECH, a. s. , se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28213246, a 3/ Ticiana, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Pláničkova 442/1, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 28998545, zastoupeného Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 921/3, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS XY, o dovolání prvního insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2015, č. j. MSPH 79 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2015, č. j. MSPH 79 INS XY, 4 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 1. září 2014, č. j. MSPH 79 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrh věřitelů 1/ Trading CZ s. r. o., 2/ CUBICK CZECH, a. s., a 3/ Ticiana, s. r. o., (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti insolvenčních navrhovatelů zaplatit soudní poplatek (body II. a III. výroku), určil odměnu a schválil hotové výdaje insolvenčního správce (bod IV. výroku) a určil způsob, jakým budou insolvenčnímu správci uhrazeny odměna a hotové výdaje (bod V. výroku).
Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí insolvenčního soudu. První rozhodnutí – usnesení ze dne 1. února 2012, č. j. MSPH 79 INS XY, jímž insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek, zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. března 2012, č. j. MSPH 79 INS XY, 1 VSPH XY. Druhé rozhodnutí – usnesení ze dne 7. prosince 2012, č. j. MSPH 79 INS XY, jímž insolvenční soud znovu zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek, odvolací soud usnesením ze dne 14. února 2013, č. j. MSPH 79 INS XY, 2 VSPH XY, potvrdil. K dovolání dlužníka Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. ledna 2014, č. j. MSPH 79 INS XY, 29 NSČR XY, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu, který usnesením ze dne 4. dubna 2014, č. j. MSPH 79 INS XY, 2 VSPH XY, usnesení insolvenčního soudu (A-157) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ První insolvenční navrhovatel (Trading CZ s. r. o.) doložil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 274 400 Kč z titulu neuhrazených nákladů řízení (potud vycházel z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2010, č. j. 38 E 73/2010-41, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2011, č. j. 16 Co 460/2010-63). První insolvenční navrhovatel naopak neprokázal, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 15 000 000 Kč z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi původním věřitelem D. S. (dále jen „D. S.“) a dlužníkem dne 7. listopadu 2008, a to zejména proto, že tuto pohledávku uplatnila v insolvenčním řízení přihláškou i slovenská společnost VERNISON s. r. o. (dále jen „společnost V“), jejíž právní předchůdce (P. V.) měl tuto pohledávku nabýt od společnosti BALLANGEN, SE (jako právního nástupce D. S.) [dále jen „společnost B“] dříve, než ji od společnosti B nabyl první insolvenční navrhovatel.
2/ Třetí insolvenční navrhovatel (Ticiana, s. r. o.) doložil, že má za dlužníkem splatné pohledávky, a to pohledávku ve výši 5 431 650 Kč (210 000 EUR) z titulu půjčky a vykonatelnou pohledávku ve výši 224 524 Kč z titulu neuhrazených nákladů soudního řízení (potud odkázal na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. července 2010, č. j. 38 E 71/2010-35, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 16 Co 410/2010-73). Třetí insolvenční navrhovatel naopak neprokázal, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 10 000 000 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 11. prosince 2008 uzavřené mezi D. S. a dlužníkem, neboť tuto pohledávku rovněž uplatňuje v tomto insolvenčním řízení společnost V a není tak jasné, kdo je věřitelem.
3/ Dalšími věřiteli dlužníka jsou SL8, s. r. o., (dále jen „společnost S“) se splatnou pohledávkou ve výši 5 228 257,24 Kč a MEDICONTAX s. r. o. (dále jen „společnost M“) se zjištěnou splatnou pohledávkou ve výši 3 575 307 Kč.
4/ Pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele, třetího insolvenčního navrhovatele, společnosti S a společnosti M činí celkem částku 14 734 138,24 Kč.
5/ Dlužník disponuje nemovitým majetkem v hodnotě nejméně 32 000 000 Kč. Insolvenční soud dále přihlédl k tomu, že dlužníkovi přislíbily třetí osoby zaplatit jeho dluhy do výše 20 000 000 Kč. Celkový majetek dlužníka tak činí nejméně 52 000 000 Kč.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje §3 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011 – dospěl k závěru, že osvědčené splatné pohledávky mohou být bez problémů uhrazeny z majetku dlužníka, když nemovité věci je možné zpeněžit v exekučních řízeních. Úpadek tak zjištěn nebyl.
K odvolání prvního a druhého insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi odvolateli a dlužníkem (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu o aktivní legitimaci prvního insolvenčního navrhovatele. Ve vztahu ke třetímu insolvenčnímu navrhovateli odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že oproti insolvenčnímu soudu nemá za osvědčenou pohledávku ve výši 5 431 650 Kč (210 000 EUR), neboť u této pohledávky, obdobně jako u pohledávky ve výši 10 000 000 Kč a jako u pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele ve výši 15 000 000 Kč, není jasné, zda věřitelem je společnost V či dotyčný insolvenční navrhovatel.
Zároveň odvolací soud (ztotožňuje se s argumenty prvního insolvenčního navrhovatele v odvolání) uvedl, že pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu není podstatné, která osoba je věřitelem, „to by ovšem platilo pouze za předpokladu, že by tato okolnost neměla vliv na osvědčení toho, zda se jedná o pohledávky splatné“.
Přestože odvolací soud přisvědčil námitce prvního insolvenčního navrhovatele, že vzhledem k zápisům v katastru nemovitostí bude nutné uspokojovat pohledávky dlužníkových věřitelů v exekuci, když z výtěžku se nejdříve bude hradit odměna a náklady exekutora a nesplatná zajištěná pohledávka věřitele Spolemona, s. r. o., současně konstatoval, že pro účely insolvenčního řízení lze mít za osvědčené splatné pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele ve výši 274 400 Kč, třetího insolvenčního navrhovatele ve výši 205 460 Kč a 224 524 Kč, společnosti S ve výši 5 228 257,24 Kč a společnosti M v nepopřené výši 3 575 307 Kč, jež mohou být uspokojeny majetkem – nemovitostí v hodnotě nejméně 32 000 000 Kč.
Z uvedeného odvolací soud dovodil, že dlužník vyvrátil domněnku své platební neschopnosti, neboť prokázal, že má majetek, jehož hodnota výrazně překračuje výši splatných pohledávek, jež lze mít pro potřeby rozhodnutí o insolvenčním návrhu za osvědčené.
Pro úplnost odvolací soud doplnil, že přísliby třetích osob zaplatit částku 20 000 000 Kč nelze považovat za majetek, jenž by byl způsobilý vyvrátit domněnku platební neschopnosti dlužníka. Tyto přísliby jsou závazné pouze ve vztahu k dlužníkovi, povinnost třetích osob zaplatit vzniká na základě pokynu dlužníka a při blíže nespecifikované nespornosti závazků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal první insolvenční navrhovatel dovolání, jež má za přípustné dílem pro řešení otázky dosud dovolacím soudem neřešené a dílem pro řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Za otázku dosud neřešenou považuje dovolatel otázku, zda „lze pro potřeby rozhodnutí o úpadku dlužníka považovat pohledávky věřitelů za existující a osvědčené přesto, že není na jisto postaveno, kdo z přihlášených věřitelů je jejich oprávněným věřitelem“.
V tomto směru poukazuje na svou pohledávku ve výši 15 000 000 Kč a pohledávky třetího insolvenčního navrhovatele ve výši 5 431 650 Kč (210 000 EUR) a 10 000 000 Kč, k nimž odvolací soud uvedl, že není osvědčeno, zda pohledávky náleží insolvenčním navrhovatelům nebo společnosti V.
Podle dovolatele však soudy obou stupňů nesprávně zaměnily otázku osvědčení pohledávek za dlužníkem za otázku, kdo je oprávněným věřitelem těchto pohledávek. Přitom pro posouzení úpadku dlužníka je podle dovolatele důležité zjistit, zda je dlužník v platební neschopnosti či zda je předlužen, tedy zda jsou zde minimálně dva věřitelé s pohledávkami nejméně 30 dnů po splatnosti, které dlužník není schopen hradit. Odvolací soud pak dokonce tvrdil, že není rozhodující, kdo je věřitelem, avšak pouze za předpokladu, že by tato okolnost neměla vliv na osvědčení toho, zda jde o pohledávky splatné. Z napadeného rozhodnutí však není patrno, proč by okolnost, zda je věřitelem některý z insolvenčních navrhovatelů nebo společnost V, měla mít jakýkoliv vliv na závěr o splatnosti pohledávek, to vše za situace, kdy splatnost pohledávek v insolvenčním řízení nikdo nezpochybňoval.
Dovolatel tak namítá, že soudy obou stupňů nedůvodně pominuly splatné závazky dlužníka v celkové výši 30 431 650 Kč, což s ostatními závazky dlužníka, které měl odvolací soud za osvědčené, tvoří částku, která je vyšší než činí hodnota dlužníkova majetku– nemovitosti – oceněná znaleckým posudkem na částku 32 000 000 Kč.
Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že věřitelé s osvědčenými pohledávkami mohou bez obtíží vydobýt svou pohledávku vůči dlužníku výkonem rozhodnutí (exekucí).
Odvolací soud se podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně dovolatel poukazuje na R 80/2011, usnesení sen. zn. 29 NSČR 36/2009, R 43/2012 a usnesení sen. zn. 29 NSČR 46/2011), podle níž schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, se kterými dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
I kdyby se podařilo prodat nemovitost za částku 32 000 000 Kč (což dovolatel považuje za vysoce nepravděpodobné), činila by odměna soudního exekutora částku 4 053 500 Kč, první zajištěný věřitel – společnost Spolemona, s. r. o., uplatňuje v insolvenčním řízení zjištěnou pohledávku 10 800 000 Kč, a k uspokojení ostatních věřitelů tak zbude částka maximálně 17 146 500 Kč. Z ní pak budou uspokojováni další zajištění věřitelé, kterých je dle výpisu z katastru nemovitostí (podle vyznačených exekutorských příkazů a soudcovských zástavních práv) celá řada. Dovolatel tak podle svého mínění výkonem rozhodnutí nevymůže ničeho. Nadto dovolatel znovu namítá, že odvolací soud pominul pohledávky v celkové výši 30 431 650 Kč.
Podle dovolatele je zcela zjevné, že ač je ve vlastnictví dlužníka nemovitý majetek, není dlužník schopen využít ho k úhradě ani v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků, neboť tento majetek je zatížen řadou exekučních příkazů, které dlužníku znemožňují jakékoliv dispozice s nemovitostí.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince 2015, tj. naposledy ve znění zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolání je přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], neboť dovoláním předestřená otázka (zda je při posuzování úpadku dlužníka podstatné, kdo je věřitelem osvědčených pohledávek za dlužníkem) dosud nebyla v daných souvislostech v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, jenž podle dovolatele považuje při posuzování úpadku za podstatné zjištění osoby, která je věřitelem pohledávky, jež má osvědčovat úpadek.
Podle §97 odst. 5 insolvenčního zákona je insolvenční návrh oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že aktivně věcně legitimován k podání insolvenčního návrhu může být vedle dlužníka pouze věřitel. Není-li v insolvenčním řízení zahájeném návrhem věřitele patrno, zda věřitelem pohledávky je insolvenční navrhovatel, a tuto okolnost se při posuzování insolvenčního návrhu nepodaří osvědčit nebo prokázat, pak insolvenční navrhovatel není aktivně věcně legitimován k podání insolvenčního návrhu. V rámci osvědčení skutečností, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje a jejichž zjišťování nemá nahrazovat nalézací řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 2/2011), by se totiž nepodařilo osvědčit, že insolvenční navrhovatel je věřitelem.
V posuzované věci o aktivní legitimaci insolvenčních navrhovatelů nebylo pochyb, když odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že první insolvenční navrhovatel osvědčil pohledávku za dlužníkem ve výši 274 400 Kč (z titulu pravomocně přiznaného práva na náhradu nákladů řízení) a třetí insolvenční navrhovatel ve výši 224 524 Kč (rovněž z titulu práva na náhradu nákladů řízení).
Za daného stavu proto odvolací soud správně uvedl, že při posuzování důvodnosti insolvenčního návrhu (zjišťování úpadku dlužníka), již není rozhodující, kdo je věřitelem (dalších) pohledávek za dlužníkem, které měly podle skutkových tvrzení prvního a třetího insolvenčního navrhovatele svědčit právě jim.
Odvolací soud však ke svému konstatování, že otázka, kdo je věřitelem pohledávky, není pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu určující, dodal, že uvedené „by ovšem platilo pouze za předpokladu, že by tato okolnost neměla vliv na osvědčení toho, zda se jedná o pohledávky splatné“. Takový právní závěr však předpokládá, že v případě, kdy věřitelem bude některý z insolvenčních navrhovatelů, bude pohledávka splatná, zatímco v případě, kdy jím bude (pouze) přihlášený věřitel, bude nesplatná, či naopak. K tomuto závěru lze dospět pouze na základě právního posouzení splatnosti pohledávek. Přitom k otázce splatnosti uvedených pohledávek odvolací soud ničeho dalšího neuvádí.
Podle §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro věc rozhodném), není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Podle §340 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro věc rozhodném), dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě (odstavec 1). Není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán (odstavec 2).
Jak plyne z citovaných ustanovení, splatnost pohledávky je stanovena dohodou smluvních stran či právním předpisem, a teprve pokud takto stanovena není, je pohledávka splatná prvního dne poté, kdy byl dlužník o plnění věřitelem požádán (v občanskoprávních vztazích) nebo bez zbytečného odkladu po té, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán (v obchodněprávních vztazích).
Lze si tak sice představit, že splatnost pohledávky bude ponechána na vůli věřitele (na jeho výzvě) a může nastat případ, kdy bude otázka, kdo je věřitelem, pro splatnost pohledávky rozhodující (např. tehdy, pokud bude pohledávka postoupena dříve, než věřitel k zaplacení vyzve), taková okolnost se však z napadeného rozhodnutí, ani z obsahu spisu nepodává.
Z obsahu spisu naopak plyne, že podle insolvenčních navrhovatelů byla pohledávka ve výši 15 000 000 Kč splatná dne 15. ledna 2009 [srov. insolvenční návrh (A-1), přihlášku pohledávky (P1-1) a přihlášku pohledávky č. 2 (P19-1)], pohledávka ve výši 5 431 650 Kč (210 000 EUR) byla splatná 15., resp. 16. července 2009 [srov. přistoupení k insolvenčnímu návrhu (A-59), přihlášku pohledávky č. 2 (P2-1) a přihlášku pohledávky č. 3 (P19-1)] a pohledávka ve výši 10 000 000 Kč byla splatná dne 16., resp. 17. ledna 2009 [srov. přistoupení k insolvenčnímu návrhu (A-59), přihlášku pohledávky č. 1 (P2-1) a přihlášku pohledávky č. 1 (P19-1)]. Tato skutková tvrzení nebyla v průběhu insolvenčního řízení zpochybňována.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tak není patrno, proč by při zjišťování dlužníkova úpadku měla být právně významná okolnost, která osoba je věřitelem uvedených pohledávek, tj. jak by tato okolnost mohla ovlivnit splatnost těchto pohledávek. Závěr, zda výše uvedené pohledávky (10 000 000 Kč, 15 000 000 Kč a 5 431 650 Kč) budou v řízení osvědčeny, je přitom v tomto řízení rozhodující, neboť s ohledem na zjištěnou cenu majetku dlužníka (nemovitost v hodnotě 32 000 000 Kč) by v takovém případě dlužníkův majetek nepostačoval k vyvrácení domněnky platební neschopnosti dlužníka. Právní posouzení dané otázky (možnosti přihlížet ke shora označeným pohledávkám při posuzování úpadku dlužníka) odvolacím soudem proto není správné.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstojí již v řešení této otázky, Nejvyšší soud se pro nadbytečnost nezabýval další dovoláním předestřenou otázkou, a sice tím, zda při posouzení, zda je dlužník schopen vyvrátit domněnku platební neschopnosti, lze přihlédnout (a v jakém rozsahu) i k tomu jeho majetku, který je zatížen zástavními právy a exekučními příkazy. Touto otázkou se bude případně zabývat odvolací soud v dalším řízení, přičemž přihlédne i k dovolatelem v dané souvislosti přiléhavě označené judikatuře Nejvyššího soudu a dále např. i k důvodům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněného pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Především podrobněji rozvede svou úvahu, proč sice přisvědčil argumentu prvního insolvenčního navrhovatele, že z výtěžku prodeje majetku dlužníka by bylo nutno přednostně uhradit odměnu a náklady soudního exekutora a pohledávku zajištěného věřitele (Spolemona, s. r. o.), avšak zároveň při posuzování schopnosti dlužníka uhradit v insolvenčním řízení osvědčené pohledávky k těmto nárokům nepřihlédl (a při svých úvahách o schopnosti dlužníka hradit splatné závazky kalkuloval s „celou“ hodnotou majetku dlužníka).
Napadené rozhodnutí není správné, proto je Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu