Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2017, sp. zn. 29 NSCR 82/2015 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.82.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Smlouva o vzájemné podpoře a ochraně investic. K doložce nejvyšších výhod.

ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.82.2015.1
KSBR 28 INS 20991/2011 sp. zn. 29 NSČR 82/2015-P20-25 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka BMA TRADING INTERNATIONAL s. r. o. , se sídlem v Brně, Tábor 888/21, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 26973821, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 28 INS 20991/2011, o přihlášce pohledávky č. 20, o dovolání věřitele A. B. Printone LTD. , se sídlem v Jeruzalému, Mifalot 20, Stát Izrael, registrační číslo 514023415, zastoupeného Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2015, č. j. KSBR 28 INS 20991/2011, 3 VSOL 822/2014-P20-9, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: [1] Usnesením ze dne 11. června 2014, č. j. KSBR 28 INS 20991/2011-P20-2, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Odmítl (jako opožděnou) přihlášku pohledávky č. 20 věřitele A. B. Printone LTD. (dále též jen „věřitel A“) [bod I. výroku]. 2/ Určil, že právní mocí tohoto usnesení končí účast věřitele A v insolvenčním řízení v rozsahu přihlášky pohledávky č. 20 (bod II. výroku). [2] Insolvenční soud - odkazuje na ustanovení §426 odst. 1 a §430 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - vyšel zejména z toho, že: 1/ Usnesením ze dne 7. ledna 2013, č. j. KSBR 28 INS 20991/2011-A-44 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne v 14.59 hodin), zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs. Věřitele dlužníka, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, vyzval, aby tak učinili do 30 dnů od zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku a poučil je o následcích zmeškání lhůty. Poslední den takto stanovené lhůty připadl na 6. února 2013. 2/ Věřitel A přihlásil pohledávku ve výši 3.973.179,83 Kč (pohledávku č. 20) do insolvenčního řízení na předepsaném formuláři poštou podáním datovaným 11. dubna 2014. Obálka zásilky je opatřena podacím razítkem pošty v Praze 1 a datem 12. dubna 2014. Přihláška pohledávky došla insolvenčnímu soudu 14. dubna 2014. 3/ Věřitel A je obchodní společností se sídlem v Izraeli. [3] Na tomto základě insolvenční soud uvedl, že věřitel A není známým věřitelem dlužníka ve smyslu §430 insolvenčního zákona, takže postup podle tohoto ustanovení je vyloučen. [4] Věřitel A je ve stejném postavení jako tuzemští věřitelé dlužníka a stejně jako jim běží i jemu lhůta k podání přihlášky pohledávky již od zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku. Věřitel A tudíž zmeškal lhůtu pro podání přihlášky pohledávky. Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení o úpadkovém řízení“) [jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, s. 191-208) dne 20. srpna 2004] se na danou věc nepoužije. [5] K odvolání věřitele A Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. února 2015, č. j. KSBR 28 INS 20991/2011, 3 VSOL 822/2014-P20-9, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. [6] Odvolací soud vyšel ve skutkové rovině dále z toho, že: 1/ Věřitel A přihlásil pohledávku ve výši 3.973.179,83 Kč do insolvenčního řízení dlužníka z titulu zaplacené kupní ceny za tiskařský stroj, který však dlužník věřiteli A nikdy nedodal. 2/ Pohledávka měla být věřiteli A přiznána rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2013, sp. zn. 40 T 13/2012 [Jde o rozsudek, podle něhož byl obžalovaný Zdeněk Smejkal (dále jen „Z. S.“) jako jednatel dlužníka shledán vinným zločinem podvodu, spočívajícím v tom, že předstíral, že hodlá s věřitelem A uzavřít kupní smlouvu, na základě níž měl na věřitele A převést vlastnické právo k tiskařskému stroji, ačkoliv tak nikdy neměl v úmyslu učinit. Podle předmětného rozsudku byl Z. S. též zavázán zaplatit věřiteli A na náhradě škody 160.000 EUR (3.973.179,83 Kč)]. [7] Na tomto základě odvolací soud - odkazuje na články 10 a 49 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb. (dále jenÚstava“), na ustanovení §430 insolvenčního zákona, a na článek 3 bod 2. Dohody mezi vládou České republiky a vládou Státu Izrael o vzájemné podpoře a ochraně investic, ze dne 23. září 1997, (dále jen „Dohoda“) [publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 73/1999 Sb.] - uzavřel, že: 1/ Dohoda je mezinárodní smlouvou, která podléhá režimu článku 10 Ústavy; její ustanovení mají proto „přednost“ před úpravou obsaženou v ustanovení §430 insolvenčního zákona, přiznávajícím věřitelům se sídlem v členských státech Evropské unie (s výjimkou Dánska) zvláštní postavení v insolvenčním řízení. 2/ Dohoda, konkrétně „doložka nejvyšších výhod“ pro investory se sídlem ve Státu Izrael, obsažená v jejím článku 3 bodu 2., rozšiřuje okruh věřitelů, pro které §430 insolvenčního zákona stanovuje výhodnější postavení před postavením tuzemských věřitelů. Tento „výhodnější“ režim se však vztahuje pouze na takové věřitele, kteří jsou investory a jejichž pohledávky lze posuzovat jako investici ve smyslu článku 1 bodů 1. a 3. Dohody. 3/ Pohledávku č. 20 nelze podřadit pojmu „investice“ podle článku 1 bodu 1. Dohody. 4/ Odvolací soud přitom vyšel z výkladu pojmu „investice“ vymezeným zejména Mezinárodním střediskem pro řešení sporů z investic (dále též jen „ICSID“) [zřízeným na základě Úmluvy o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států podepsané dne 18. března 1965 (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 420/1992 Sb.) - dále jenÚmluva“]. Podle tohoto výkladu nelze považovat za investici „běžné, jednorázové obchodní kontrakty“. Potud odvolací soud odkázal rovněž na závěry tzv. „Salini testu“, vzešlého (u ICSID) z případu Salini Costruttori SpA a Italstrade SpA proti Maroku, sp. zn. ARB/00/4. 5/ Jelikož dle tvrzení věřitele A v přihlášce pohledávky č. 20 má být důvodem vzniku pohledávky právě jednorázový obchodní případ (koupě tiskařského stroje), jenž nelze posuzovat jako „investici“, informační povinnost insolvenčního soudu ve smyslu §430 insolvenčního zákona nebyla dána (doložka nejvyšších výhod se nevztahuje na pohledávku č. 20). [8] Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel A dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jeno. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (konkrétně otázky postavení věřitele A coby známého věřitele ve smyslu ustanovení §430 insolvenčního zákona), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v tom smyslu, že přihláška pohledávky č. 20 se neodmítá. [9] Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že „neodkazuje na důvod“, pro který nelze na jeho pohledávku nahlížet jako na investici, ani proč by české soudy měly být vázány vymezením pojmu investice provedeným ICSID, když samotná Úmluva definici pojmu investice neobsahuje a výklad, jenž poskytl ICSID, není pro dovolací soud závazný. [10] Dále dovolatel poukazuje na to, že tzv. Salini test není jediným pramenem pro určení, zda lze na pohledávku nahlížet jako na investici; kromě něj existuje „nespočet“ dalších právních i ekonomických definic. Jednotná definice chybí. K tomu dovolatel poukazuje na to, že např. podle „článku 6“ Smlouvy o energetické chartě (kterou je Česká republika vázána) se „investicí“ rozumí každá majetková hodnota držená nebo kontrolovaná buď přímo, nebo nepřímo prostřednictvím investora a zahrnující (mimo jiné) nároky na peněžní plnění a nároky na smluvní plnění vyplývající ze smlouvy mající hospodářskou hodnotu a související s investicí (správně jde o článek 1, odst. 6, písm. c/ Smlouvy o energetické chartě), a obdobně Mnohostranná dohoda o investicích (ač nevstoupila v platnost) vymezuje investici obdobně jako „jakýkoliv majetek vlastněný nebo přímo či nepřímo kontrolovaný investorem, zahrnující (mimo jiné) pohledávky na peněžní plnění nebo nároky na smluvní plnění“. [11] Pro výklad pojmu investice je v projednávané věci směrodatnou definice obsažená přímo v Dohodě. Pohledávku č. 20 je tedy možné považovat za investici, neboť jde o: a/ majetkovou hodnotu, b/ investovanou v souvislosti s hospodářskými aktivitami investora na území druhé smluvní strany, c/ na jejímž základě vznikla dovolateli peněžní pohledávka. [12] Dovolatel proto uzavírá, že na jeho pohledávku se vztahuje výhodnější postavení podle §430 insolvenčního zákona. [13] Co do výkladu pojmu „známý věřitel“ odkazuje dovolatel na „R 138/2012“ [jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sen. zn. 29 NSČR 13/2010, uveřejněné pod číslem 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 138/2012“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] . [14] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [15] Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 o. s. ř., když v posouzení otázky dovoláním otevřené jde o věc dovolacím soudem neřešenou. [16] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. [17] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. [18] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2015, tj. naposledy ve znění zákona č. 294/2013 Sb., a (již zrušeného) nařízení o úpadkovém řízení. [19] Podle ustanovení §173 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá. Dle ustanovení §185 insolvenčního zákona, jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí. Z ustanovení §430 insolvenčního zákona se pak podává, že známé věřitele dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, vyrozumí insolvenční soud neprodleně o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku (odstavec 1). Povinnost vyrozumět známé věřitele podle odstavce 1 splní insolvenční soud tím, že jim zvlášť doručí rozhodnutí, kterým se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, a rozhodnutí o úpadku nebo jeho zkrácené znění (odstavec 2). Známým věřitelům podle odstavce 1 insolvenční soud zvlášť doručí i výzvu k podávání přihlášek pohledávek (odstavec 3). [20] Pro věc jsou rovněž rozhodná tato ustanovení Dohody: Článek1 Definice Pro účely této dohody: 1. Pojem „investice“ znamená každou majetkovou hodnotu investovanou v souvislosti s hospodářskými aktivitami investorem jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany v souladu s právním řádem druhé smluvní strany a zahrnuje zejména, nikoli však výlučně: a/ movitý a nemovitý majetek, jakož i jakákoli jiná věcná práva vztahující se k jakémukoli druhu majetku, jako jsou hypotéky, zástavy, záruky a podobná práva; b/ práva plynoucí z akcií, dluhopisů a jiných druhů účastí ve společnostech; c/ peněžní pohledávky a nároky na jakékoli plnění mající hospodářskou hodnotu související s investicí; d/ práva z oblasti duševního vlastnictví včetně autorských práv, práv z ochranných známek, patentů, průmyslových vzorů, technických postupů, know-how, obchodních tajemství, obchodních jmen a goodwill, spojená s investicí; e/ licence vyplývající ze zákona nebo ze smluvního ujednání včetně licencí k průzkumu, kultivaci, těžbě nebo využití přírodních zdrojů. 2. Změna formy, v níž jsou hodnoty investovány nebo reinvestovány v souladu s právním řádem smluvní strany, na jejímž území je investice uskutečněna, nemá vliv na jejich charakter jako investice ve smyslu této dohody. 3. Pojem „investor“ znamená: (i) pokud jde o české investory ve Státě Izrael: a/ fyzické osoby, které jsou občany České republiky v souladu s jejími zákony a které nejsou zároveň občany nebo osobami trvale bydlícími ve Státu Izrael v souladu s jeho zákony; nebo b/ právnické osoby zaregistrované nebo zřízené v souladu s českými zákony a mající své trvalé sídlo na území České republiky; (ii) pokud jde o izraelské investory v České republice: a/ fyzické osoby, které jsou občany Státu Izrael v souladu s jeho zákony a které zároveň nejsou občany České republiky v souladu s jejími zákony; nebo b/ právnické osoby zaregistrované nebo zřízené v souladu s izraelskými zákony a mající své sídlo na území Státu Izrael. 4. Pojem „výnosy“ znamená částky plynoucí z investice a zahrnuje zejména, nikoli však výlučně, dividendy, zisk, úroky, přírůstky kapitálu, licenční nebo jiné poplatky. 5. Pojem „území“ znamená: (i) ve vztahu k České republice území České republiky, kde Česká republika vykonává svoji svrchovanost, svrchovaná práva nebo jurisdikci; (ii) ve vztahu ke Státu Izrael území Státu Izrael včetně teritoriálního moře, výlučných ekonomických zón a kontinentálního šelfu, kde Stát Izrael vykonává svrchovanost, svrchovaná práva nebo jurisdikci v souladu s mezinárodním právem. Článek 3 Národní zacházení a doložka nejvyšších výhod 1. Žádná smluvní strana nepodrobí na svém území investice a výnosy investorů druhé smluvní strany zacházení, které je méně příznivé než to, které poskytuje investicím a výnosům svých vlastních investorů nebo investicím a výnosům investorů jakéhokoli třetího státu. 2. Žádná smluvní strana nepodrobí na svém území investory druhé smluvní strany, pokud jde o řízení, udržování, užívání, využití nebo nakládání s jejich investicemi a výnosy, zacházení, které je méně příznivé než to, které poskytuje svým vlastním investorům nebo investorům jakéhokoli třetího státu. 3. Ustanovení odstavců 1 a 2 nelze vykládat tak, že zavazují jednu smluvní stranu poskytnout investorům druhé smluvní strany prospěch plynoucí z jakéhokoli zacházení, výhod nebo výsad vyplývajících z: a/ jakékoli mezinárodní dohody nebo ujednání týkajících se zcela nebo převážně zdanění nebo jakéhokoli domácího zákonodárství týkajícího se zcela nebo převážně zdanění; nebo b/ jakékoli existující nebo budoucí celní, hospodářské nebo měnové unie, dohody o zóně volného obchodu nebo jakékoli podobné mezinárodní dohody, jejichž členem smluvní strana je nebo se může stát. Článek 7 Řešení sporů z investic mezi smluvní stranou a investorem 1. Jakýkoli spor, který může vzniknout mezi investorem jedné smluvní strany a druhou smluvní stranou v souvislosti s investicí uskutečněnou na území této druhé smluvní strany, bude předmětem jednání mezi stranami ve sporu. 2. Jestliže jakýkoli spor mezi investorem jedné smluvní strany a druhou smluvní stranou nemůže být takto vyřešen ve lhůtě šesti měsíců, je investor oprávněn předložit spor: a/ příslušnému soudu smluvní strany, na jejímž území byla investice uskutečněna; nebo b/ Mezinárodnímu středisku pro řešení sporů z investic (ICSID) s přihlédnutím k použitelným ustanovením Úmluvy o řešení sporů z investic mezi státy a občany jiných států, otevřené k podpisu ve Washingtonu D. C. 18. března 1965; nebo c/ rozhodci nebo mezinárodnímu rozhodčímu soudu zřízenému ad hoc odsouhlasenému stranami ve sporu. Rozhodčí soud bude ustaven podle principů obsažených v článku 8. 3. Všechny rozhodčí nálezy budou konečné a závazné pro strany ve sporu. 4. Všechny částky obdržené nebo splatné jakožto výsledek řešení sporu budou volně převoditelné ve volně směnitelné měně. [21] Judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k tzv. známému věřiteli dlužníka ve smyslu §430 insolvenčního zákona ustálena v následujících závěrech: 1/ Známému věřiteli ve smyslu ustanovení §430 insolvenčního zákona začíná běžet lhůta k podání přihlášky až ode dne, kdy mu výzva k podávání přihlášek bude doručena (v souladu s ustanovením §74 odst. 2 insolvenčního zákona) zvlášť [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 25/2009“)]. 2/ Ustanovení §430 insolvenčního zákona ukládá insolvenčnímu soudu povinnost vyrozumět o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku a doručit zvlášť i výzvu k podávání přihlášek pohledávek jen vůči známým věřitelům z jiných členských států Evropské unie s výjimkou Dánska; ve vztahu ke „známým věřitelům z České republiky“ a k „neznámým věřitelům z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska“ insolvenční soud takovou povinnost nemá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2009, uveřejněné pod číslem 150/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 3/ Úprava obsažená v ustanovení §430 insolvenčního zákona (ve shodě s článkem 40 nařízení o úpadkovém řízení) jen pro věřitele z jiných členských států Evropské Unie (a nikoliv pro věřitele tuzemské) není úpravou diskriminující, odporující ústavnímu pořádku České republiky; srov. R 25/2009, usnesení ze dne 26. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 2536/08, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti podanou proti R 25/2009 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu), usnesení ze dne 22. října 2009, sen. zn. 29 NSČR 27/2009, uveřejněné pod číslem 63/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 4/ Známým věřitelem dlužníka, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, je v insolvenčním řízení takový věřitel, o kterém by se insolvenční soud, případně předběžný správce nebo (od rozhodnutí o úpadku) insolvenční správce dlužníka dozvěděl při obvyklém chodu věci buď z listin, jež je dlužník povinen předložit insolvenčnímu soudu (typicky ze seznamu závazků ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) nebo z řádně vedeného účetnictví dlužníka anebo (typově u dlužníka, který nemá povinnost vést účetnictví) z jiných dlužníkem řádně vedených záznamů o stavu jeho majetku a závazků (včetně korespondence). Dlužník, který (lhostejno, zda jde o podnikatele) nekoná s péčí řádného hospodáře a nevede řádné záznamy o stavu svého majetku a o svých závazcích nebo který nesplní řádně a včas povinnost předložit soudu seznam závazků nemá právo spoléhat na to, že věřitel (jenž by v propadné lhůtě určené k podání přihlášky do insolvenčního řízení byl jinak znám - při obvyklém chodu věcí - alespoň insolvenčnímu správci), přijde v důsledku dlužníkovy nedbalosti o možnost přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení (R 138/2012). 5/ Věřitel dlužníka, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, o kterém však do uplynutí propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele dlužníka. Tím, že okolnosti rozhodné pro závěr, že jde o známého věřitele dlužníka, vyjdou při obvyklém (řádném) chodu věcí najevo později (po uplynutí propadné přihlašovací lhůty), není insolvenční správce ani insolvenční soud zbaven povinnosti postupovat ohledně takového věřitele ve smyslu ustanovení §430 insolvenčního zákona, respektive ustanovení článku 40 nařízení (plnit vůči němu informační povinnost), zmeškaná lhůta k podání přihlášky se však takovému věřiteli nevrací (R 138/2012). [22] S dovolatelem lze souhlasit v tom, že pro posouzení, zda mu coby „izraelskému investorovi v České republice“ (Článek 1, odst. 3 Dohody) svědčí doložka nejvyšších výhod dle Článku 3 Dohody, je určující především definice pojmu „investice“ v Dohodě samotné, konkrétně její vymezení v Článku 1, odst. 1, písm. c/ Dohody (na který dovolatel poukazuje). Budiž ovšem poznamenáno, že i v intencích toho, jak „investici“ podle Dohody definuje sám dovolatel (srov. odstavec [11]), by jeho peněžitá pohledávka (pohledávka č. 20) podléhala pojmu „investice“ podle Dohody, jen kdyby s investicí souvisela (vzešla by z ní), takže peněžitá pohledávka sama o sobě Dohodou za investici označována není. Primární pro výklad pojmu „investice“ dle dohody je, že jde o „majetkovou hodnotu, investovanou v souvislosti s hospodářskými aktivitami investorem jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany“ (srov. opět Článek 1 odst. 1 Dohody). Spojení „investovaná majetková hodnota“ však samo o sobě též podléhá výkladu („investice“ je v tom významu „každou majetkovou hodnotou“, která „se investuje“). [23] Za této situace odvolací soud nepochybil, jestliže se pro účely obecného vymezení pojmu „investice“ uchýlil k použití tzv. Salini testu, s nímž pracuje ICSID, coby subjekt, který k případnému řešení sporů z investic mezi smluvní stranou a investorem předurčuje i Dohoda (srov. Článek 7 odst. 2 písm. b/ Dohody). Přitom i definice pojmu „investice“ nabízené dovolatelem vyžadují odlišení tohoto výrazu od běžné (jednorázové) komerční transakce (mezi podnikateli), k čemuž směřují i kriteria, jež ICSID nastavil prostřednictvím Salini testu [určitá doba trvání, účast investora na rizicích transakce, vynaložení prostředků („podstatné“ či „významné“), přínos pro ekonomický rozvoj hostitelského státu]; srov. v literatuře např. článek Sekanina, O.: Salini test a posuzování existence investice v arbitrážích vedených podle rozhodčích pravidel Mezinárodního střediska pro řešení sporů z investic (ICSID), in: Jurisprudence č. 7, ročník 2008. [24] Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu v dotčených souvislostech, že „neodkazuje na důvod“, pro který nelze na jeho pohledávku nahlížet jako na „investici“, pak přehlíží, že odvolací soud poukázal právě na to, že v dané věci šlo o jednorázový obchodní případ (koupi tiskařského stroje), jenž (proto) „investicí“ není. [25] Nejvyšší soud odtud uzavírá (shodně s odvolacím soudem, a aniž by bylo nutné se zabývat dalšími hledisky), že o jednorázové transakci směřující ke koupi tiskařského stroje lze stěží hovořit jako o „investici“, jejímž rysem je určitá doba trvání a účast investora na rizicích transakce, což logicky vede k závěru, že ani pohledávku (č. 20) vzešlou z nevrácení zaplacené kupní ceny za neuskutečněný prodej tiskařského stroje nelze označit za „investici“ ve smyslu Článku 1, odst. 1, písm. c/ Dohody. [26] Dovolateli se tudíž prostřednictvím uplatněných argumentů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.). [28] Za výše popsaného stavu nepřekážela zamítnutí dovolání skutečnost, že odvolací soud nezkoumal, zda použitelnosti doložky nejvyšších výhod pro účely prosazení postupu dle §430 odst. 3 insolvenčního zákona nebrání rovněž výluka zakotvená v článku 3 odst. 2 písm. b/ Dohody. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 27. září 2017 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Smlouva o vzájemné podpoře a ochraně investic. K doložce nejvyšších výhod.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2017
Senátní značka:29 NSCR 82/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.82.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvence
Dotčené předpisy:§173 odst. 1 IZ. ve znění do 31.12.2015
§185 IZ. ve znění do 31.12.2015
§430 IZ. ve znění do 31.12.2015
čl. 1 odst. 1 předpisu č. 73/1999Sb.
čl. 3 předpisu č. 73/1999Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2019-05-04