ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1010.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1010/2017-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání podaném J. Č. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 67 To 99/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 36/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 41 T 36/2015, byl obviněný J. Č. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání ad I./1)], a dále přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, spáchaných ve formě účastenství – pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání ad I./2)], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodováno o vině a trestu spoluobviněného D. M. Citovaným rozsudkem byli naproti tomu obvinění J. Č. a D. M. podle §226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěni obžaloby pro skutky, podrobně popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění [jednání ad II., III.].
V předmětné věci podali příslušná státní zástupkyně a obvinění J. Č. a D. M. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 67 To 99/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve vztahu k obviněnému J. Č. ve výroku o vině pod bodem I./2), jakož i v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. poté soud znovu rozhodl tak, že obviněného J. Č. uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a to ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání ad I./2)], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 41 T 36/2015, byl obviněný J. Č. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve zprošťujících výrocích pod bodem II. a III. Ve vztahu k oběma obviněným. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu tohoto zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného D. M. jako nedůvodné zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal J. Č. (dále jen obviněný) dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v dané věci mělo dojít rovněž k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Předně namítl, že stran bodu I.1) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nebyl proveden žádný přímý důkaz, resp. že ani neexistuje propojený řetězec nepřímých důkazů, který by svědčil o jeho vině trestným činem krádeže. Zjištěný skutkový stav, jak byl pojat do výroku rozsudku, nadto nemá oporu v provedeném dokazování. I pokud by byl zjištěný skutkový stav shledán bezvadným, jednalo by se v případě obviněného toliko o pomoc k trestnému činu. Stran jednání pod bodem I./2) výroku o vině poté existuje toliko jeden důkaz ve formě svědecké výpovědi D. O. V tomto případě bylo jednání obviněného kvalifikováno jako účastenství ve formě pomoci k předmětným přečinům, avšak hlavní pachatel ani ztotožněn nebyl. Obviněný dále upozornil, že byť v mnohém brojí proti skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy prvního a druhého stupně, tak i přesto je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn, neboť ve věci je přítomen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právě skutkovými zjištěními. Chybně byla rovněž dovozována subjektivní stránka trestného činu krádeže, jelikož obviněný nemohl mít povědomí, že vozidlo Avia by mělo být odcizené. Pokud byla dále v případě vloupání do domu poškozeného dovozována pomoc k trestné činnosti , opětovně se jedná o chybný závěr, neboť obviněný by musel mít povědomí o úmyslu pachatele. Judikatura přitom klade požadavek na individuální určení trestně odpovědného hlavního pachatele, k čemuž nedošlo. V daném kontextu obviněný shrnul, že soudy nerespektovaly zásadu akcesority účastenství, tudíž ani hmotněprávní posouzení věci nemůže obstát. V důsledku uvedeného tedy měl být obviněný zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v odsuzující části a ve výroku podle něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn a aby věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. S odkazem na ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. obviněný požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby podal k Nejvyššímu soudu návrh na odložení či přerušení výkonu rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Poté podotkl, že stran odcizení vozidla Avia se obviněný toliko domáhá odlišného hodnocení důkazů a skutkových zjištění, než jak učinily soudy prvního a druhého stupně. Dané námitky se ovšem míjí s podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Byť byl obviněný usvědčován pouze nepřímými důkazy, tyto ve svém souhrnu umožnily učinit bezpečný závěr o jeho vině. Právní relevanci již státní zástupce spatřuje v námitkách ohledně akcesority účastenství, avšak nepovažuje je za opodstatněné. Nelze totiž zejména souhlasit s tvrzením obviněného o nedostatečném prokázání jeho role na spáchané trestné činnosti. Krom toho se obviněný mýlí, pokud dovozuje, že nemůže být odsouzen, jestliže nebyl zjištěn, identifikován a odsouzen rovněž hlavní pachatel. Takový závěr by byl v rozporu nejen s dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu, nýbrž i zákonnou úpravou. Skutkový stav má tedy náležitou oporu v provedeném dokazování a tvrzení o údajném porušení práva na spravedlivý proces zůstává zcela liché. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice na uvedené vyjádření státního zástupce obviněný podotkl, že pokud jde o skutek ad 1), tak je přítomen evidentní rozpor mezi výrokem rozsudku a prokazatelnými zjištěními vyplývajícími z odůvodnění rozsudku, když ve vztahu k vniknutí do vozidla a jeho odcizení z místa, kde se nacházelo, neexistuje žádný přímý důkaz vůči ani jednomu z obviněných. Nepřímé důkazy se poté nejeví jako dostatečné k prokázání viny. Pokud jde o skutek ad 2), tak obviněný opětovně poukázal, že nebyl ztotožněn hlavní pachatel, přičemž dohoda hlavního pachatele s pomocníkem je ze strany soudů toliko předjímána a nemá jakýkoli relevantní podklad. Pokud přitom teorie českého trestního práva vychází ze zásady akcesority účastenství, je nezbytné vycházet z individuálního určení hlavního pachatele. Své dovolání tudíž obviněný považuje za důvodné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod. V tomto ohledu nelze spatřovat porušení zásady in dubio pro reo toliko ve skutečnostech, že se soudy na podkladě dalších provedených důkazů neztotožnily s výpovědí obviněného a jeho verzí skutkového stavu věci.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména stran jeho podílu na páchané trestné činnosti) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích patřičně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely [tedy pokud jde o bod I./1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod I./2 ve znění rozsudku soudu druhého stupně]. V tomto lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 20 a násl.), jakož i rozsudku soudu druhého stupně (str. 10 a násl.), kde bylo zcela jasně a logicky předestřeno, které důkazy podporují verzi obžaloby a na základě jakých skutkových zjištění byl obviněný uznán vinným. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitkám obviněného, že ve věci nebyl proveden žádný přímý důkaz, když za tento lze zcela jednoznačně považovat výpověď poškozeného D. O. [jednání pod bodem I./2) výroku o vině], který obviněného na místě činu viděl, komunikoval s ním a následně jej označil za jednoho z pachatelů. Byť většina provedených důkazů zůstává nepřímého charakteru, je namístě připomenout, že v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Ty však musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1190/2014; případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1491/2014). Jak dále uvedl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014, „ není pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých, postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých, které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou v úvahu připadající souvztažnosti .“ Pokud nadto obviněný rozporoval naplnění subjektivní stránky přečinu krádeže v případě jednání pod bodem I./1), tak de facto opětovně rozporoval správnost skutkových zjištění. Tato však mají oporu v provedeném dokazování, tudíž Nejvyšší soud neshledal, že by soudy prvního či druhého stupně v daném ohledu jakkoli pochybily.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Pokud jde o námitky, že v případě jednání ad I./2) nebyl ztotožněn hlavní pachatel, tudíž nelze spolehlivě dovozovat ani patřičnou právní kvalifikaci jednání obviněného, neboť soudy nerespektovaly zásadu akcesority účastenství, tak Nejvyšší soud uvádí následující. Předně, po prostudování předloženého trestního spisu bylo shledáno, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dále pak lze připomenout, že podle skutkových zjištění (upraveně) obviněný po předchozí vzájemné domluvě stran provedení vloupání do rodinného domu a hlídání před domem, přivezl dosud přesně neurčeného muže před rodinný dům, kdy zatímco onen dosud přesně neurčený muž vnikl do domu, přičemž vypáčil vstupní dveře, dům prohledal, odcizil některé věci a za použití práškového hasicího přístroje se snažil zahladit stopy, tak obviněný J. Č. seděl ve vozidle a hlídal před domem, po příchodu poškozeného před dům onen dosud přesně neurčený muž poškozeného napadl, naskočil do vozu k obviněnému J. Č., a ten jej i s odcizenými věcmi z místa odvezl .
Nadto je namístě uvést, že k trestní odpovědnosti účastníka na trestném činu hlavního pachatele se zpravidla nevyžaduje, aby došlo k odsouzení hlavního pachatele (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1249/2013). Ze samotné zásady akcesority účastenství (tj. závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele) ani nelze dovodit, že k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o vině účastníka, by musely být vždy beze zbytku objasněny veškeré skutkové okolnosti hlavního trestného činu nebo že by musely být ztotožněny všechny osoby, které se na spáchání hlavního trestného činu podílely (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1118/2012).
Např. z dřívějšího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1304/2011, mj. vyplývá, že přichází-li v konkrétním případě v úvahu posoudit skutek pachatele jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon [nyní §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], musí se soud vypořádat nejen s otázkami skutkového charakteru, ale i s otázkou tzv. akcesority účastenství. Způsob poskytnutí pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nemusí vyplývat z výslovné dohody mezi hlavním pachatelem a účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu. V tomto směru postačí, že byly zjištěny okolnosti týkající se skutečné role takového účastníka při spáchání činu hlavního pachatele a způsob jeho činnosti, kterou mu umožnil nebo usnadnil spáchání trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1015/2013). Pokud tedy nebyl ztotožněn hlavní pachatel dané trestné činnosti, tak je nezbytné zkoumat, zda existují dostatečné podklady pro závěr, že účastník byl alespoň srozuměn s rozhodnými skutkovými okolnostmi hlavního trestného činu. Soud druhého stupně přitom ve svém odůvodnění rozvedl (viz str. 13 a 14 rozsudku soudu druhého stupně), že podle všech okolností případu nebylo možné usuzovat, že obviněný J. Č., čekající v autě před domem poškozeného, nebyl předem srozuměn s účelem „návštěvy“ daného objektu a charakterem jednání osoby, kterou na místo dopravil a následně z místa odvezl, když navíc po celou dobu objekt pozoroval a ve chvíli, kdy zaregistroval prchajícího hlavního pachatele, ihned nastartoval vozidlo, ve kterém na něj čekal a z místa s ním odjel. O konkrétním skutku a jeho právní kvalifikaci tudíž žádné pochybnosti nepanují. Jednání hlavního pachatele, kterého se tedy dosud nepodařilo identifikovat, přitom vykazovalo známky cílevědomosti a účelovosti.
Jak ostatně poukázal právě soud druhého stupně, případy, kdy byl odsouzen toliko účastník trestného činu, aniž by byl ztotožněn a potrestán hlavní pachatel, nejsou v soudní praxi nikterak ojedinělé. Pokud by nebylo možné v takových situacích trestně postihnout účastníka, o jehož roli na trestném činu není důvodných pochyb, a to čistě z důvodu, že se nepodařilo ztotožnit všechny na činu zainteresované osoby, vedl by takový postup k absurdním situacím, kdy by zcela zřejmí účastníci na trestných činech zůstávali nepotrestáni.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětných jednání jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání ad I./1)], a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a to ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání ad I./2)], zcela přiléhavá.
Konečně, návrh obviněného na odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, který byl směřován předsedovi senátu soudu prvního stupně, Nejvyššímu soudu předložen nebyl, tudíž o něm ani nerozhodoval.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu