ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1492.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1492/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2017 o dovolání, které podal obviněný V. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 To 206/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 145/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného V. J. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 12 T 145/2015, byl obviněný V. J. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 24. 11. 2014 od 05:23 hodin do 06:28 hodin, po předchozím požití alkoholických nápojů a pod jejich vlivem s hladinou alkoholu v krvi nejméně 1,69 g/kg a nejvíce 1,79 g/kg, řídil z H. u B. do areálu firmy JAPO v P., okres B.-v., nákladní motorové vozidlo tov. zn. DAF s návěsem Schmitz Cargobull, přičemž následně provedenou orientační dechovou zkouškou na alkohol přístrojem Drager byla u řidiče odborným měřením v 07:09 hodin naměřena hodnota 1,75 g/kg alkoholu v dechu a následným lékařským vyšetřením spojeným s odběrem biologického materiálu bylo zjištěno, že jeho krev v 07:40 hodin obsahovala 1,55 g/kg alkoholu, kdy tímto svým jednáním porušil zejména ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších změn a doplnění. “
Za to byl podle §274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 (osmnácti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 12 T 145/2015, podal obviněný V. J. odvolání, a to do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 5 To 206/2017, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. J. dovolání (č. l. 350-353), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný nejprve shrnuje genezi celé trestní věci a jeho námitky uplatněné v rámci obhajoby a v této souvislosti soudům vytýká ignorování jeho důkazních návrhů na výslech E. V. a J. K., jež byly přímými svědky odběru krevního vzorku obviněného a ony jediné mohly potvrdit či vyvrátit jeho obhajobu. Postup odvolacího soudu stran doplnění dokazování listinným důkazem, a to sdělením M. D., považuje za zcela v rozporu s formální logikou a principem audiatur et altera pars, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Má za to, že důkaz získaný prostřednictvím protokolu o lékařském vyšetření krve nebyl získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového stavu věci. Soudy rovněž pochybily též ve vztahu s vypořádáním se jeho námitek stran absence souhlasu s odběrem krevního vzorku a řádného poučení dle ustanovení §114 tr. ř. Dále obviněný namítá, že došlo k pochybení soudů, pokud tyto braly v potaz měření množství alkoholu v rámci dechové zkoušky, z důvodu nedodržení postupu dle Metodiky měření alkoholu v dechu pro analyzátory alkoholu v dechu č. 114-MP-C008-08 vydanou Českým metrologickým institutem a navazující metodiku ministerstva dopravy ČR č. j. 285/2009-160-OST pro měření a interpretaci výsledků dechových analyzátorů. Závěrem obviněný namítá neúměrně a nepochopitelně zdlouhavý postup policejního orgánu v rámci prověřování skutku, v důsledku čehož byl obviněný připraven o možnost prověření důkazů, jež hovoří v jeho prospěch.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 To 206/2017 a přikázal soudu druhého stupně, aby věc znovu projednala rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 13. 11. 2017 , sp. zn. 1 NZO 1185/2017.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že předmětné námitky nelze pod obviněným uplatněný důvod podřadit. Prostřednictvím uplatněných výhrad obviněný napadá údajná procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení tykajících se převážně dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu věci. Námitky tohoto typu jsou však v dovolacím řízení zásadně bezpředmětné. Dále je třeba podotknout, že obviněný pouze opakuje výhrady, které uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení. Nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že opakuje-li dovolatel námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné (srov. např. rozhodnutí 5 Tdo 86/2002 či 6 Tdo 115/2012), tak jak je tomu v nyní projednávané věci. V této souvislosti lze odkázat na str. 3-10 rozsudku krajského soudu, kde je dostatečně jasně a přesvědčivě v návaznosti na rozhodnutí soudu okresního vysvětleno na podkladě čeho, resp. jakých důkazů učinily soudy rozhodná skutková zjištění, a proč tato zjištění vykazují znaky předmětného přečinu. Státní zástupce neshledal ani vadu v podobě opomenutých důkazů, neboť soudy se s důkazním návrhem obviněného náležitým způsobem vypořádaly. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran procesní nepoužitelnosti některých důkazů, kdy s odkazem na dostatečná odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí lze uzavřít, že žádný z důkazů, tedy ani ty, které byly získány díky zkoušce krve obviněného, nebyly získány nezákonným donucením či hrozbou takového donucení ve smyslu §89 odst. 3 tr. ř. Pokud soudy vzaly v potaz výsledky dechové zkoušky, nelze toto považovat za pochybení, jelikož se jedná toliko o důkaz podpůrný, jež plně koresponduje se všemi ostatními usvědčujícími důkazy. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného ve vztahu k liknavému postupu policejního orgánu a s tím spojené nemožnosti prověřit usvědčující důkazy, kdy lze konstatovat, že i v současné době existuje možnost je prověřit a obviněný o ni nebyl připraven, přičemž je třeba podotknout, že soudy plně respektovaly ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Na závěr státní zástupce uvedl, že v dotčených soudních rozhodnutích nelze dovodit ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 To 206/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (k odvolání státního zástupce byl změněn toliko výrok o trestu). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (spadá sem námitka neprovedení výslechu E. V. a J. K. a dále sdělení M. D. a taktéž výsledky měření alkoholu v dechu obviněného, stejně jako protokol o lékařském vyšetření krve), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno-venkov, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely zejména z laboratorního rozboru krve a výsledků dechové zkoušky na množství alkoholu v dechu obviněného, stejně jako ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství či svědeckých výpovědí svědků V. K., I. G., A. K., P. H. a z části i z výpovědí P. Z., V. G. A J. H., kdy v podrobnostech lze odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího, potažmo odvolacího soudu.
Nelze proto konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. J. uplatnil, tedy znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vlastních hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud taktéž neshledal, že by se jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, kdy obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Jednalo se o návrh na výslech E. V. a J. K. Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě by se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť soudy se s návrhy obviněného na doplnění dokazování v jednotlivých pasážích náležitě vypořádaly, kdy těmto závěrům není čeho vytknout a Nejvyšší soud na ně v podrobnostech odkazuje.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud k námitce obviněného stran liknavosti orgánu činných v trestním řízení odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na str. 7-8, kde se odvolací soud s námitkou obviněného pečlivě vypořádal.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného V. J. opodstatněnými. Jak bylo již uvedeno, nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, přičemž se s nimi již dostatečným způsobem vypořádal soud odvolací (zejména str. 3-10 napadeného usnesení).
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu