ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1498.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1498/2017-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2017 o dovolání podaném A. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 5 To 26/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 3/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 50 T 3/2016, byl A. S. (dále jen obviněný) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nároku na nemajetkovou újmu.
O odvoláních obviněného a příslušného státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 5 To 26/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem ( správně „zvlášť závažným zločinem“ ) znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění obviněný dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 4. 7. 2013 v době kolem 00:30 hodin v obci L., okres K., v hospodě u koupaliště, kterou provozoval, poté, co požádal poškozenou K. A., která v hospodě vypomáhala jako brigádnice, aby s ním v provozovně zůstala po zavírací době, ji nejprve vyzval, aby se s ním šla vysprchovat, kdy současně východ z hospody uzamkl, přes její odmítnutí ji chytil za zápěstí a odvedl ke sprchám, kde ji osahával na zadku a na nahých prsou pod tričkem, snažil se jí tričko svléknout, kdy se poškozená vysmekla a poodešla k baru s tím, že už chce odejít domů, toto však obžalovaný podmínil tím, že mu poškozená namasíruje záda, společně tedy odešli do salónku, kde si obžalovaný svlékl triko a lehl si na záda na pohovku, přičemž požadoval masáž hrudníku, čemuž poškozená vyhověla v domnění, že poté bude moci odejít, nato ji obžalovaný navzdory jejímu vyjádřenému nesouhlasu a odžduchování svlékl tričko a podprsenku, položil ji na záda na pohovku a lehl si na ni, líbal ji na krk a na prsa a sahal ji přes oblečení do rozkroku, přičemž poškozená se bránila a opakovaně obžalovaného žádala, aby toho nechal, následně ji pustil a žádal ve stoje další masáž, kdy slíbil, že poté poškozenou odveze domů, při masírování si sundal kalhoty, chytil poškozenou za hlavu, kterou tlačil ke svému rozkroku s tím, že chce, aby mu „to udělala“ pusou, což poškozená odmítala a vyvlékla se mu, nato žádal, aby ho alespoň uspokojila rukou, kdy uchopil její ruku a položil ji na přirození, čemuž poškozená již ze strachu vyhověla, obžalovanému třela rukou penis až do vyvrcholení, kdy poté obžalovaný poškozenou z hospody odvezl na křižovatku v blízkosti jejího bydliště,
přičemž v důsledku prožité události došlo u poškozené v srpnu 2013 k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, jejíž intenzivní forma trvala do listopadu 2013, když následně docházelo k jejímu odeznívání, kdy po uvedenou dobu byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života nutností brát léky a docházet na psychoterapii, dále poruchami spánku a výskytem subjektivně nepříjemných vegetativních příznaků, spočívajících v bolestech hlavy a nevolnostech, ve společenské oblasti dále tím, že se uzavírala doma, vyhýbala se místu incidentu, došlo k narušení vztahů s přáteli, ke snížení její důvěry k lidem, poškozená pociťovala strach z mužů, sexuální aktivity v ní vyvolávaly úzkostné reminiscence . Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nároku na nemajetkovou újmu.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že v rámci jednání, které je mu kladeno za vinu a jež bylo právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění, absentuje složka násilí či pohrůžka násilím , která je však pro danou právní kvalifikaci nezbytná. Dále připomenul, že pokud vůči některým návrhům poškozená projevila nesouhlas, tak svého jednání zanechal. Samotné uchopení poškozené za ruku poté nemůže být považováno za projev násilí. Během inkriminovaného incidentu si navíc poškozená psala se svým kamarádem a během této konverzace nikterak své obavy nevyjadřovala, např. tedy z důvodu přivolání pomoci apod. Ani k následnému uspokojení obviněného masturbací nebylo použito násilí či pohrůžek násilím, když poškozená takto jednala de facto dobrovolně. Soudy nadto nezjišťovaly, jakou silou měl obviněný tlačit hlavu poškozené do svého rozkroku, přičemž ani tuto část skutkového děje nelze hodnotit jako násilnou. Dále pak, uzamčení objektu, kde se s poškozenou nacházel, a přemlouvání k sexuálním aktivitám, nelze podle obviněného považovat ani za psychické násilí. Nesprávné právní posouzení obviněný spatřuje rovněž v právní kvalifikaci podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy stran způsobení těžké újmy na zdraví a její přičitatelnosti obviněnému. Obviněný je v tomto názoru, že mu nemůže být kladeno za vinu zhoršení psychického stavu poškozené, přičemž soudům zejména vytkl jimi učiněné závěry spočívající v tom, že s ohledem na své rozumové předpoklady mohl a měl vědět, že v důsledku jeho jednání dojde k následkům právě na psychickém stavu poškozené. Takové právní hodnocení podle obviněného nemá oporu v zákoně, judikatuře ani předmětném spisovém materiálu. Při chybném hodnocení odpovědnosti obviněného za závažnější následek poté nemůže obstát ani uložený trest odnětí svobody. V další části svého dovolání obviněný namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jelikož soudy jednaly při provádění důkazů nepředvídatelně a nectily zásadu in dubio pro reo , některé důkazy (např. facebookovou konverzaci) bagatelizovaly, a zejména nepřistoupily na celou řadu důkazních návrhů obhajoby, přestože např. výslechy navrhovaných svědků by mohly objasnit celou řadu skutečností. Stran znaleckého posudku ohledně možných příznaků posttraumatické stresové poruchy obviněný dále mj. poukázal, že závěry posudku stojí z podstatné části na subjektivních tvrzeních poškozené a mělo na ně být nahlíženo obezřetněji. Soud druhého stupně se následně nedokázal dostatečně vypořádat s odvolacími námitkami obviněného a napadené rozhodnutí je ve výsledku nepřesvědčivé, když zejména není zcela zřejmé, jaké úvahy vedly soud k jeho rozhodnutí. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a současně rozhodl o propuštění obviněného na svobodu. S projednáním dovolání v neveřejném zasedání obviněný souhlas neudělil. Podané dovolání bylo následně dvakrát doplněno. V rámci prvního doplnění obviněný ve smyslu §265o tr. ř. požádal o odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí. Ve druhém doplnění dovolání obviněný, jak sám píše, popisuje soudu svůj životní příběh, tedy okolnosti související s jednáním, pro které byl uznán vinným. Především vylíčil seznámení s poškozenou, jejich vzájemný vztah, jakož i průběh večera, kdy mělo dojít ke znásilnění poškozené, resp. události následující. Závěrem požádal soud o zvážení adekvátnosti uloženého trestu.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dovolací námitky obviněného. K těmto následně uvedl, že s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze v dovolání úspěšně domáhat přezkumu správnosti dokazování, jak bylo provedeno před soudy prvního a druhého stupně, ani opravy skutkových zjištění, ke kterým soudy dospěly. S ohledem na tato východiska tudíž není relevantní ta část námitek obviněného, kterými rozporoval skutková zjištění a hodnocení důkazů jako takové. Rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně podle státního zástupce netrpí ani přítomností tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, což by byly okolnosti odůvodňující mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění. Stejně tak není možné dovodit, že by projednávaná trestní věc byla zatížena tzv. opomenutými důkazy, neboť soudy řádně odůvodnily, proč nepřistoupily na obhajobou navrhované doplnění dokazování. Dále pak, výpověď poškozené rozhodně nelze považovat za nevěrohodnou, mj. s přihlédnutím ke skutečnosti, že zůstala po celou dobu trestního řízení ustálená, zatímco jednotlivé výpovědi obviněného se měnily. Pokud jde o námitky obviněného, kterými rozporoval naplnění znaku skutkové podstaty ve formě násilí , resp. stran zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví psychického charakteru, tak tyto již s ohledem na uplatněný dovolací důvod relevantní jsou, avšak zároveň je státní zástupce považuje za neopodstatněné. Ze všech okolností je totiž zřejmé, že poškozená obviněnému dávala opakovaně a dostatečně zřetelně najevo svůj nesouhlas s jeho chováním, přičemž svůj nesouhlas vyjadřovala jak slovně, tak i fyzicky, kdy se mu mj. opakovaně vysmekávala. Skutečnost, že obviněný nakonec dosáhl svého, bylo důsledkem jednak fyzického násilí z jeho strany a jednak faktickou rezignací poškozené, která si uvědomovala bezvýchodnost své situace. K otázce zavinění ve vztahu ke vzniku posttraumatické stresové poruchy státní zástupce podotkl, že v tomto případě s ohledem na ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku postačuje i nedbalostí jednání. Skutečnost, že obviněný nezamýšlel nastalý následek vyvolat, není pro naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku podstatná. Podle státního zástupce byl tedy skutkový stav zjištěn náležitě a právní kvalifikace daného jednání je zcela přiléhavá. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Důvodnou poté neshledal ani žádost o odložení či přerušení výkonu trestu. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Rovněž je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dále pak, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména náhled na samotné chování poškozené během večera, kdy mělo dojít ke znásilnění, dobrovolnost jejího jednání, věrohodnost poškozené, bagatelizování facebookové konverzace poškozené v porovnání s dalšími důkazy, anebo závěry vyplývající ze znaleckých posudků) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soudy rovněž přesvědčivě odůvodnily, proč pro nadbytečnost nepřistoupily na navrhované doplnění dokazování, zejména stran výslechu dalších svědků (viz str. 27 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 15 rozsudku soudu druhého stupně), tudíž ve věci nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté obviněný uplatnil námitky, kterými rozporoval naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přičemž zejména poukazoval, že se vůči poškozené nedopustil žádného násilí a že nemůže být zodpovědný za způsobení těžké újmy na zdraví. Nejvyšší soud ovšem tyto námitky neshledal opodstatněnými.
Pokud jde o znak násilí , jak jej pojímá skutková podstata trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, tak tímto se obvykle rozumí použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Pro naplnění znaku násilí (nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy) ovšem není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, jelikož postačí, že pachateli musela být zjevná nevole poškozené osoby s jeho jednáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp zn. 11 Tdo 294/2014). Na základě provedeného dokazování přitom soudy mohly uzavřít, že poškozená dávala svůj nesouhlas zcela zjevně najevo, a to jak verbálně, tak i fyzicky, přičemž v obdobných případech nebývá vyžadováno, aby se poškozená osoba agresivně fyzicky bránila, volala o pomoc apod. Možnosti adekvátní obrany je vždy nutno posuzovat jak podle dispozic poškozené osoby, tak podle nastalé situace. Ve stručnosti lze připomenout, že poškozená byla s obviněným sama, v uzamknuté místnosti, ten ji vzal za ruku a odvedl do sprch, následně se dožadoval masáží, orálního sexu a masturbace. Obviněný nemohl na odpor poškozené nahlížet jako na jistý ostych a považovat jej za dobrovolné, nýbrž pokud poškozená s jeho návrhy a podněty nesouhlasila, měl svého jednání jednoduše zanechat. S obviněným nelze souhlasit ani v tom, že mu není možné přičítat zhoršení psychického stavu a vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené, resp. způsobení těžké újmy na zdraví a tím i naplnění právní kvalifikace zmíněného trestného činu podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. S ohledem na ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku totiž ve vztahu ke způsobení těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví postačuje nedbalostní zavinění. Soud druhého stupně (který se v tomto de facto ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně) zcela správně dovodil, že obviněný, i když nevěděl, že by svým jednáním mohl přivodit poškozené těžkou újmu na zdraví (zde v podobě zhoršení psychického stavu), tak vzhledem ke svým rozumovým předpokladům, za situace, kdy se dopouštěl sexuálních ataků vůči poškozené přes její projevený nesouhlas, vědět měl a mohl, jaký následek svým jednáním může způsobit (viz str. 18 rozsudku). S uvedenými závěry se poté Nejvyšší soud zcela ztotožnil, neboť jim nelze nic vytknout.
Stran námitek směřujících k nepřiměřené přísnosti uloženého trestu poté lze připomenout, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud ovšem podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jednání podřaditelné pod právní kvalifikaci podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je pro pachatele stanovena trestní sazba v rozmezí pět až dvanáct let odnětí svobody, přičemž obviněnému byl uložen trest na samé spodní hranici této sazby. Soud druhého stupně přitom v rámci odůvodnění svého rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnil, proč nebylo možné např. přistoupit k aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody (viz str. 19 a 20 rozsudku).
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudu druhého stupně přikročit i k závěrům právním, přičemž ten jasně a srozumitelně vyložil, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku zcela přiléhavá, neboť obviněný jiného násilím donutil k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu