ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1527.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1527/2017-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2017 o dovolání podaném T. J. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 6 To 252/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 74/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 9 T 74/2017, byl T. J. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 101 T 173/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 To 521/2010, který nabyl právní moci dne 7. 12. 2010, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 24. 3. 2015, přesto dne 28. 2. 2017 v době kolem 18:14 hodin, v O.-K., na ul. V., před autosalonem značky Jaguar a Land Rover, poblíže zde zaparkovaného tahače s návěsem určeným k přepravě osobních automobilů a posléze na něm jednak slovně, jednak za použití násilí, spočívajícího v tahání za vlasy, kousnutí do nosu, úderů do paží, cloumání, tahání za trup a za kabelku, visící na předloktí ruky, nutil poškozenou S. K. i přes její opakovaně vyslovený nesouhlas a fyzický odpor k sestoupení z návěsu, odchodu z místa a řešení jejich předchozího druhovského vztahu, poškozené strhl z předloktí kabelku s peněženkou, ve které byl vložen občanský průkaz, průkaz pojištěnce, kosmetika, písemnosti v celkové hodnotě 1.000 Kč, kdy poškozením kabelky způsobil další škodu 120 Kč, následně v úmyslu poškozenou přimět k nastoupení do motorového vozidla tov. zn. Fiat Ducato, řízeného J. Z., z místa i s odcizenou kabelkou odjel a tímto jednáním, odcizením věcí, způsobil S. K. škodu ve výši 1.000 Kč a zranění spočívající ve zhmoždění měkkých tkání nosu s drobnými oděrkami kůže a ránou po kousnutí, kteréžto zranění si vyžádalo jednorázové ošetření v Městské nemocnici Ostrava a léčení v délce do 7 dnů . Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních obviněného a příslušného státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ostravě unesením ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 6 To 252/2017, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. V době incidentu již byla tma, jedinou prokazatelnou osobou na místě byl svědek J. G., který uvedl, že přesně neviděl, co se děje. Jen nějakou ženu slyšel křičet. Krom toho, ulice V. se nachází v oblasti, kde žije mnoho nepřizpůsobivých občanů a různé hlasité spory jsou zde časté a zpravidla nevzbuzují veřejné pohoršení. Dokazováním poté nebylo prokázáno, že by v době incidentu byly na místě ještě nějaké další osoby. Ani přítomný svědek neuvedl, že by jej dané jednání nějak pobouřilo. Pokud jde dále o přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, tak na straně obviněného zcela absentuje úmysl zmocnit se cizí věci. S poškozenou měl obviněný přátelský vztah a pouze doufal, že si poškozená pro kabelku přijde. Když se toto přání obviněného nesplnilo, ihned učinil kroky k navrácení věci. Obviněný rovněž namítl, že se nedopustil přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozená zejména měla lhát o průběhu incidentu, neboť při své výpovědi zcela vynechala tu část, kdy i po dané události byla s obviněným v kontaktu a strach neměla. Celkově tedy v jednání obviněného nelze spatřovat takový stupeň společenské škodlivosti, aby se mohlo jednat o trestné jednání. Samotné kousnutí do nosu poté mělo být posouzeno jako přestupek. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dovolací námitky obviněného. Následně uvedl, že shodné námitky obviněný uplatňoval již v dřívějších fázích trestního řízení. Dále pak konstatoval, že ze skutkových zjištění je zcela zřejmé, že obviněný poškozenou na místě veřejnosti přístupném fyzicky napadal, přičemž rozhodně nešlo o bezvýznamný konflikt drobné povahy. Krom slovního projevu ji tahal za vlasy, kousl do nosu, bouchal do paží, cloumal s ní, tahal ji za kabelku a za trup. Samotná okolnost, že se incident odehrál v oblasti, kde podle obviněného žijí nepřizpůsobiví občané, ještě neznamená, že jeho jednání je beztrestné, neboť uvedená okolnost sama o sobě nevylučuje, že šlo o místo veřejnosti přístupné a že se na daném místě běžně nachází také jiní než nepřizpůsobiví občané. Nutil-li pak prostřednictvím násilného jednání poškozenou k tomu, aby ho následovala, byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Výhradu obviněného, že jeho jednání nedosahovalo patřičné společenské škodlivosti, státní zástupce považuje za neopodstatněnou. Zejména s přihlédnutím, že se obviněný dopustil více trestných činů a poškozenou fyzicky poranil. Pokud jde o přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, tak státní zástupce připomenul, že pachatel získal možnost trvalé dispozice s cizí věcí a současně vyloučil dispozici vlastníka s ní. Přitom není rozhodné, jak s věcí dále naložil, byť by ji poškozené vrátil. Obstojí tedy rovněž závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu krádeže. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že de facto totožné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména vyhodnocení celé situace, kdy orgány činné v trestním řízení na jeho počínání nahlížely jako na porušení zájmů chráněných trestními předpisy, zatímco se ve skutečnosti mělo jednat o obdobu bouřlivější partnerské hádky) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soud prvního stupně, s jehož závěry se soud druhého stupně v podstatě ztotožnil, přitom ve svém rozhodnutí důsledně rozvedl jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedl, které z nich považuje za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházel (srov. zejména str. 9 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný sice uplatnil námitky stran absentujících obligatorních znaků skutkových podstat označených trestných činů, avšak i v tomto ohledu povětšinou odkazoval na nesprávně vyhodnocený proces dokazování a chybně dovozená skutková zjištění. Nadto lze ve stručnosti doplnit (jak ostatně přiléhavě podotkl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného), že obviněný poškozenou slovně i fyzicky napadal, tahal ji za vlasy, bouchal ji do těla, cloumal s ní, tahal ji za kabelku a kousl ji do nosu, přičemž v tomto ohledu je bezvýznamné, zda se v přilehlé oblasti, kde se incident odehrál, nejedná o nikterak výjimečné jednání. Ve věci bylo oprávněně dovozeno, že se jednalo o místo veřejnosti přístupné a tudíž s přihlédnutím k charakteru jednání obviněného nevznikají pochybnosti o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za místo veřejnosti přístupné ve smyslu přečinu výtržnictví se přitom zpravidla považuje každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, přičemž se nevyžaduje, aby se ostatní lidé skutečně vyskytovali na tomto místě v době spáchání činu. Podstatným faktorem zůstává, že místo je přístupné širšímu okruhu osob, jeho poloha umožňuje vizuální i zvukové vnímání dějů na něm probíhajících apod. Pokud navíc obviněný násilím nutil poškozenou, aby mu byla po vůli a následovala jej, netřeba rozporovat ani skutkovou podstatu přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Trestného činu vydírání se totiž dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání tedy spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, kdy samotný čin je dokonán již násilným jednáním (nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy), aniž by se vyžadovalo, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Rovněž ohledně přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku lze konstatovat, že obviněný násilným jednáním získal do své dispozice kabelku poškozené, která ji měla při sobě, přičemž v daném kontextu již není rozhodné, zda ji obviněný opravdu zamýšlel poškozené vrátit jakmile by si pro ni přišla, když takto (podle verze obviněného) se mělo jednat o zamínku k pozdějšímu setkání.
Pokud se obviněný domníval, že jeho jednání nemělo být projednáváno v rovině trestněprávní a mělo na něj být nahlíženo jako na přestupek, tak Nejvyšší soud stran otázky případné aplikace principu ultima ratio , resp. zásady subsidiarity trestní represe, připomíná, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva, správního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012), kdy samotný princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně trestními zákony chráněných hodnot. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V projednávané věci bylo podle Nejvyššího soudu zcela správně přihlédnuto ke skutečnostem, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty až tří trestných činů a že se taktéž nezdráhal poškozenou fyzicky napadat, jakož ji i pokousáním poranit.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu